Případ Turyna. Za antisemitské výroky bude pečovat o židovské kameny

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Případ Daniela Turyny vrátil do hry jedno z nejbolavějších míst fotbalového fandění v Česku. Protižidovské urážky, které v opilosti Turyna umístil na sociální síť, nepříjemně připomněly, že pokřik Jude, Slavia či další projevy rasismu, nesnášenlivosti či malé tolerance stále nemizí.

Pojďme ale popořádku. Během několika týdnů čeká fotbalového útočníka Turynu výkon trestu. Za jeho příspěvky na instagramu mu etická komise fotbalové asociace uložila povinnost pečovat o pamětní kameny připomínající holocaust, tzv. stolpersteiny.

Kdysi velký talent, nyní pětadvacetiletý hráč, během silvestrovské noci opakovaně sdílel nenávistná prohlášení vůči židům včetně vyhrožování smrtí. Později se za ně omluvil.

Etická komise mu kromě peněžní pokuty 50 tisíc korun uložila i fotbalově prospěšné činnosti v rozsahu dvaceti hodin.

Většinou se hráči, kteří nějak pochybí, přidělují k mládeži, aby vedli jejich tréninky. „Poslat mezi žáčky někoho, kdo má takové životní postoje, nám připadalo škodlivé,“ uvedl předseda etické komise Jan Eisenreich.

Provinilec tak bude místo trénování mladých fotbalistů pečovat o památníky po obětech holocaustu. Návrh byl přijat jednomyslně.

Stolpersteiny, o které bude Turyna pečovat, jsou „kameny zmizelých“. Jsou to dlažební kostky s mosazným povrchem vsazené do chodníku před domy obětí holocaustu a nacistického režimu.

Původně šlo o projekt německého umělce Guntera Demniga, který první kámen položil v prosinci 1992 před radnicí v Kolíně nad Rýnem. K projektu se postupně připojovaly i další evropské státy, v Česku byl první uložen v roce 2008.

Podle posledních údajů se nacházejí v 60 obcích a lokalitách. Třicet ve středočeském městě Kolíně a čtyřicet sedm v sousední Kutné Hoře. „Tedy v místech, kde měl Turyna fotbalovou registraci, když jsme jeho případ projednávali,“ připomíná Eisenreich hráčovo angažmá ve třetiligových Zápech v okresu Praha-východ.

Trest se totiž míjí účinkem, pokud není vymahatelný a kontrolovatelný. Proto důraz na středočeská města a jejich kameny zmizelých, aby to měl Turyna v dosahu svého fotbalového zaměstnavatele. A není už důležité, že před jarní sezonou v Zápech skončil, podle vyjádření vedení nikoli jen pro tento společensky nepřípustný prohřešek, ale i z výkonnostních důvodů.

Fotbalově veřejně prospěšnou činnost v rozsahu dvaceti hodin si dle výnosu etické komise musí odpracovat. Navíc pod dohledem jejího člena, Jan Ďoubal je zároveň předsedou okresního fotbalového svazu Kutná Hora. „Bude moci snadno zkontrolovat, jestli Turyna trest vykoná,“ stanovuje úkol jeho nadřízený Eisenreich.

A tak se i stalo.

„Turynův trest prospěšné činnosti byl předán Nadačnímu fondu dr. Dagmar Lieblové,“ sděluje Ďoubal. Vysokoškolská učitelka, překladatelka a germanistka (rozená Fantlová) se narodila v Kutné Hoře, prošla Terezínem a koncentračními tábory v Osvětimi a Bergen-Belsenu. Nyní se stará o židovské památky na Kutnohorsku, velkým projektem je rekonstrukce Synagogy v Čáslavi. „Během několika týdnů by se měl Turyna zapojit,“ odkrývá Ďoubal.

A kdo věří na osud, má se čeho chytit. Do místního čáslavského klubu Turyna po ukončení smlouvy v Zápech nyní přestoupil.

Péči o stolpersteiny, kterou etická komise české fotbalové asociace uložila hanobiteli židů, vítá uznávaný dokumentarista Pavel Štingl, jenž se tragédií holocaustu zabývá. „Je to moudrý verdikt,“ říká.

Jeho filmy jako Příběh trosečníků Patrie, Čtyři páry bot, Kámen a poznání, Druhý život Lidic a další získaly na mnoha zahraničních i domácích festivalech řadu ocenění. Stojí rovněž za projektem Památník šoa Praha založeného koncem roku 2012, na nějž navázala v květnu 2021 státní organizace Památník ticha, který má připomínat osudy československých židů za nacistické okupace.

Před několika lety se pokusil uspořádat výstavu na toto smutné téma a zapojit do něj i kluby sídlící v čase Protektorátu na Letné (Slavia, DFC Prag a Sparta), odkud odcházely skupiny židovských vyhnanců na nádraží Bubny a byly převáženy do sběrného tábora v Terezíně. S nepříliš valným úspěchem. Zájem byl především od klubu, který jako jediný na Letné zůstal, pramalý. „Věřím, že tento verdikt etické komise opět toto téma nadhodí,“ doufá Štingl.

Velice mocně se uznávaný režisér a scénárista vždy vymezoval proti pokřiku Jude, Slavie, kterým při slavném pražské derby častují sparťanští fanoušci tábor soupeře s cílem je urazit a zesměšnit. „Byl bych rád, aby už tento ubohý pokřik, vymizel,“ prohlašuje Štingl. „Fanoušci, tedy občané našeho státu, by si měli uvědomit, jakými maličkostmi rasová či etnická nenávist začíná a jaké může mít důsledky, což se ukázalo při holocaustu,“ varuje Štingl.

Stejný záměr sleduje i etická komise. „Když jsme tento pokřik, který rovněž my považujeme za velice závadný a nebezpečný, probírali, bylo nám sparťanskými fanoušky sděleno, že se ozýval už v roce 1923 a nemá tedy s vyhlazováním židů za druhé světové války nic společného,“ probírá Eisenreich. „Ale i kdyby tak tomu bylo, tím, co se židům dělo, dostává dnes docela jiný rozměr.“

Navíc je tato historická připomínka sporná. „Ano, traduje se, že se v roce 1923, kdy ještě neexistovala řádná liga, ozýval,“ ohlíží se uznávaný fotbalový historik Lubomír Král. „Ale žádný konkrétní poznatek či dokonce důkaz jsem zatím nenašel,“ rozporuje toto tvrzení.

Autor publikace o židovském fotbale na českém území se sparťanskými výlevy přímo pohoršuje. „Ať se už konečně sami chytnou za nos,“ vyzývá. „Za Spartu nastupovali rovněž židé a jako mecenáši ji finančními injekcemi v roce 1906 doslova zachránili před krachem,“ odhaluje propojení s rudým klubem.

Hříšník Turyna sparťansko-slavistickými vztahy rovněž prošel. Začínal ve Slavii, v sedmnácti letech byl vyměněn do Sparty za jiného talentovaného útočníka Jana Kuchtu. Prošel pak sparťanskou mládeží, propracoval se až do A týmu, ale ligový start nemá. Hodně dlouho hrál za B mužstvo.