Jak Brazilci z Kavkazu řádili v dresech Sovětského svazu

Těžko lze vysvětlit, jak národ sídlící ve velehorách Kavkazu mohl vychovat tolik skvělých fotbalistů, kteří se prosazovali v reprezentačním týmu Sovětského svazu. Totalitní stát, kde i „fyzkultura“ byla přísně stranicky řízená a podléhala plánovitému drilu, čítal skoro tři sta milionů obyvatel. Gruzínců nebyly ani čtyři miliony, přesto hrál tento národ v sovětském fotbalu klíčovou roli.

Nebyl jediný úspěch, kde by ve „sborné“, jak se nazývala reprezentace největšího státu světa, nebyl zastoupen gruzínský fotbalista. Podíleli se na titulu mistrů Evropy 1960, stříbrných medailích 1964, 1972, 1988, klub Dinamo Tbilisi se prosazoval na mezinárodní úrovni a v ročníku 1980/1981 dobyl i prestižní Pohár vítězů pohárů.

Hrdí kavkazští horalé fotbal uměli.

Vysvětlení, proč zanechali v sovětském období tak výraznou stopu, nabízí český trenér Dušan Uhrin starší, který v letech 2006-2008 vedl nejslavnější gruzínský klub Dinamo Tbilisi a poznal místní prostředí. „Jsou techničtí, mají to vrozené,“ odhaluje.

A hned přidává i to, proč se tak děje. „Gruzie je chudá země, kluci nemají nic než fotbal, proto pořád hrají. Na pláccích, na ulici, všude. Tím se jenom po technické stránce zdokonalují,“ nachází zásadní příčinu trenér českých vicemistrů Evropy 1996.

V období Sovětského svazu byl tento aspekt velice významný. „Sovětský systém spoléhal na disciplínu, fyzickou připravenost, přesné plnění taktických pokynů, kolektivního ducha. Gruzínci přinášeli hodnotu, kterou Rusové a další národnosti neměli,“ vypichuje Uhrin.

Toho si nešlo nevšimnout. „Proto získali přezdívku kavkazští Brazilci,“ prozrazuje český odborník. „Naopak by sami trochu více kázně potřebovali,“ přiznává Uhrin, že těchto vlastností se naopak Gruzíncům moc nedostává.

V sovětském týmu se však dařilo skloubit obojí.

To poznali i fotbalisté Československa, když se na klubové či reprezentační úrovni se sovětskými týmy střetávali. „My jsme však vůbec nerozlišovali, odkud kdo je, pro nás to byli všichni Rusové,“ připouští internacionál Přemysl Bičovský. „Odlišná jména jsem zachytil, ale to bylo všechno,“ přidává se jeho spoluhráč Ladislav Vízek. „Takže spíš poloviční Rusové,“ nalézá vhodný příměr. „Ale vždycky nebezpeční a nepříjemní,“ dokládá, že šlo o náročné souboje.

Oba zažili kvalifikaci o postup na mistrovství Evropy 1982 ve Španělsku, kam nakonec „soudružsky“ postoupily oba spřátelené socialistické státy. Nejprve československý výběr trenéra Jozefa Vengloše podlehl Sovětskému svazu na jeho půdě 0:2.

Utkání hostilo hlavní město Gruzínské sovětské socialistické republiky, hrálo se na stadionu Dinama Tbilisi před 80 tisíci diváky. „Ani jsem to nijak nevnímal,“ říká Bičovský. „Byli jsme v Sovětském svazu, pro nás v Rusku, “ nerozlišoval části rozlehlé země.

Oba góly vstřelila legenda gruzínského fotbalu útočník Ramaz Šengelia. „Vynikající fotbalista. Rychlý a technický,“ vzpomíná Vízek na kolegu z útoku. „Byl k neudržení,“ souhlasí Bičovský. Ze zápasu si však odnesl poněkud jiný zážitek. „Já hrál pravého beka a měl za úkol hlídat Blochina,“ dostal na starost ukrajinského borce, držitele Zlatého míče nejlepšího fotbalisty Evropy 1975. „Ještě teď se mi motá hlava,“ neskrývá.

Bičovský úkol splnil, Blochin se neprosadil. Řádil gruzínský nájezdník. A zástupců tohoto národa bylo v sestavě víc: Sulakvelidze, Čivadze, Daraselia. Vlastně tvořili páteř úspěšného týmu.

Nebylo ani divu, gruzínský klub Dinamo Tbilisi, za nějž reprezentanti kavkazské země nastupovali, patřil v té době k nejlepším v Evropě. V ročníku 1980/1981 dobyl i kontinentální soutěž, triumfoval v Poháru vítězů pohárů.

Po cestě za trofejí zdolal řeckou Kastorii Soluň, irský Waterford, anglický West Ham United, v semifinále nizozemský Feyenoord Rotterdam a ve finále v Düsseldorfu východoněmecký Carl-Zeiss Jena výsledkem 2:1.

Dinamo (založené 1925) patřilo k ozdobám sovětské ligy. Od jejího vzniku v roce 1936 vždy usilovalo o nejvyšší pocty, společně s Dynamem Moskva a Dynamem Kyjev z ní nikdy nesestoupilo, v letech 1964 a 1978 ji ovládlo, pětkrát skončilo na druhé příčce, třináctkrát třetí. Sovětský pohár dobylo dvakrát, a to v letech 1976 a 1979.

A vždy vychovávalo skvělé fotbalisty. „Pro národ jsou to legendy, hrdinové, které neustále až zbožně uctívají,“ prohlašuje český trenér Uhrin. Stadion v Tbilisi nese jméno Borise Paičadzeho, kultovního kanonýra, jenž v letech 1937-1951 ve 195 zápasech nastřílel 111 gólů. Pak mužstvo převzal jako trenér.

A ve svých rodištích jsou adorováni i další gruzínští hrdinové. David Kipiani dal jméno stadionu v městečku Gurdžáni, Ramaz Šengelia v rodném Kutaisi.

Gruzínský fotbal se má kým chlubit.