Po Spartě zbyla pachuť, pak se český trenér stal legendou v Kostarice

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Smutná zpráva přišla z daleké Střední Ameriky, kde bývalý československý reprezentant Ivan Mráz našel nový domov a výrazně se podílel na rozvoji a hlavně výkonnostním vzestupu klubového fotbalu i reprezentačního týmu.

Don Iván, jak mu s úctou místní říkali, skonal ve věku nedožitých 82 let v nemocnici ve městě Heredia na následky Alzheimerovy choroby. Celá Kostarika truchlí, Česko a Slovensko vzpomínají.

Průbojný rychlý útočník s dobrou hrou hlavou, který měl účinné zakončení – tak se zapsal jako hráč do československé fotbalové historie. „Zrovna teď o víkendu jsem si ho připomenul,“ přiznává Jiří Rosický starší. „Sparta potvrdila titul v Mladé Boleslavi stejným výsledkem jako v roce 1967 v Trenčíně, Jan Kuchta vstřelil čtyři góly, Ivan dal tehdy všechny, tedy pět. Tak jsem si říkal, že mohl ještě jeden přidat…“ rozvádí svou vzpomínku.

Zpráva o skonu bývalého spoluhráče ho dosti zasáhla. „Já přišel do Sparty v osmnácti z Čakovic, vyjukaný kluk, v kabině jsem seděl vedle takových osobností jako Andrej Kvašnák, Jiří Tichý, Venca Mašek,“ vrací se Rosický hluboko do minulého století. „Koukal jsem na všechny do kopce,“ netají až zbožnou úctu.

Ale hráči ověnčení stříbrnými medailemi z mistrovství světa 1962 v Chile nebo z olympijského turnaje 1964 v Tokiu ho přijali velice vstřícně. Jako platného spoluhráče. Mezi nimi i Mráz. „V útoku si výborně rozuměl s Vencou Maškem. Ten hrával trochu zezadu, Ivan se pohyboval na hrotu. Vysoký, urostlý, krásný chlap. Góly dávali oba,“ vybavuje si Rosický.

Mrázova střelecká vizitka je působivá. V nejvyšší československé soutěži 56 gólů ve 165 zápasech (Sparta 47, Slovan sedm, Dukla dva), v evropských pohárech se trefil ve 22 duelech osmnáctkrát, v reprezentaci si ve čtyřech připsal pět gólů. „Střelec,“ opakuje Rosický.

Ve Spartě se spolu setkali znovu v ročníku 1974/1975, ovšem v jiném vztahu, Mráz seděl na trenérské lavičce. A bylo to pro pražský klub hodně smutné období, přišel jediný sestup z nejvyšší soutěže v historii.

Šlo o první Mrázovu trenérskou štaci na vrcholné úrovni. „Přišel z Holandska, hodně tam pochytil, poznal skutečný profesionalismus, chtěl to přenést i k nám,“ vrací se Rosický k jeho angažmá v Maastrichtu. Jenže narazil. „Nesedl si se staršími hráči, kterým se dodržovat jím stanovená přísná pravidla moc nechtělo,“ rozkrývá spory uvnitř kabiny.

Jak bývalo tehdy zvykem, hráči si zašli po utkání na pivo, stravovací režim byl rovněž dosti uvolněný a vzdálený představám o správné sportovní výživě, v tréninku rádi polevili. „Zimní příprava byla hodně náročná, ale někteří hráči ji svým přístupem zničili,“ přiznal po letech Mráz, co bylo jednou z příčin sparťanského pádu. „Bylo to hodně podivné, někteří starší hráči se nepřizpůsobili,“ potvrzuje brankář tehdejšího týmu Jan Poštulka.

Navíc se vedení Sparty dosti spoléhalo na „politickou“ ochranu, nepřipouštělo si, že by komunistický režim nechal padnout klub, který si vybral za svůj symbol. Rozklížené vztahy proto nijak funkcionáři neřešili. „Nechali to být,“ přitakává Poštulka.

Jinak to dopadnout ani nemohlo. Vyhodit deset hráčů nelze, odnesl to trenér. Po 25. kole, po porážce v derby s Bohemians 1:4, kdy Sparta klesla na předposlední sestupové místo, byl Mráz odvolán. Nahradil ho Zdeněk Roček, jenž vedl tým v předchozím ročníku, kdy skončil na osmé příčce.

Mráz nikdy neskrýval vřelý vztah ke Spartě a tehdejší vyhazov mu ležel v žaludku po celou další kariéru. Mluvil o něm, i když si v následném angažmá v Kostarice vybudoval uznávanou až zbožnou pozici. „Nemělo to cenu, někteří hráči mě vlastně podrazili,“ vracel se i po letech ke sparťanskému krachu. Jmenovat však nikdy nechtěl. „Nic se tím nezmění,“ mával rukou.

K Rosickému si však zachoval úctu. „Byl jeden z mála, který se mne otevřeně zastal,“ prohlašoval. „Já mu ale řekl: Jirko, nemá to cenu, mně nepomůžeš a sobě uškodíš,“ rozkryl tehdejší situaci. „Bylo to tak, Ivan byl skutečná osobnost, i lidská,“ potvrzuje Rosický.

Sestupu, jehož prapodivné okolnosti jsou dodnes předmětem diskuzí, se stejně nezabránilo. „Mě jen překvapilo, že hráči, kteří si vlastně vynutili Ivanův odchod, potom nezabrali,“ nemůže se Poštulka dopátrat, proč se mužstvo nezvedlo.

Vysvětlení, nebo aspoň jedna z hlavních příčin, je však prostinké. „Neměli jsme na to, mužstvo bylo slabé, mnozí hráči průměrní,“ připouští Rosický.

Jestli Mráz po této neblahé zkušenosti na československé ligové prostředí zanevřel, je jenom předmětem spekulací. Využil svých dobrých kontaktů a jazykových znalostí k prvnímu odskoku za oceán, kde převzal oblíbený kostarický tým LD Alajuelense, stal se s ním mistrem země a krátce vedl i kostarickou reprezentaci.

Po návratu do Evropy se přesunul na druhou stranu, stal se novinářem. A i v této profesi dosáhl na virtuální vrchol – byl vyslán jako zpravodaj ČTK (Československá tisková kancelář) do Itálie, sídlil v Římě.

Láska k fotbalu se projevila mohutně. O italském fotbale psal do českých periodik včetně tehdy nesmírně populárního týdeníku Gól. „Za socialistického zřízení měl Gól, který psal o fotbale nejvíc, výsostné postavení a spolupracovat s ním byla pro novináře čest,“ říká tehdejší redaktor periodika Jiří Macků, který měl zahraniční dopisovatele na starosti.

A Mráz přinášel skutečně luxusní věci. Na KUS řeči, což byla oblíbená rubrika, kdy dávali otázky hráčům přímo čtenáři a dostávali za ně fotografie s podpisem, ulovil nizozemské hvězdy AC Milán mistry Evropy 1988 Ruuda Gullita a Marco van Bastena.

Rodák ze slovenské Levoče, jenž aktivní kariéru spojil především s Prahou, nakonec druhý domov našel v Kostarice. „Způsobil tam doslova fotbalovou revoluci,“ odhaluje jeho přínos Poštulka, jenž na svého učitele v trenérské profesi ve středoamerické zemi navázal.

Mráz zavedl opět přísný režim, na který fotbaloví hračičkové nebyli zvyklí. „Donutil je respektovat pravidla. Když se řeklo, že trénink začíná v devět, tak tam všichni byli, ne jako dříve, že se trousili až k poledni,“ rozkrývá Poštulka.

Kostarika se tak stala regionální velmocí, o čemž svědčí její pravidelná účast na mistrovství světa. Od roku 2002 chyběla jen jednou (2010), české reprezentaci se o tom může jen snít. Pamětníci si pak připomenou šampionát 1990 v Itálii, kdy se představil kostarický tým světu poprvé, a zejména osmifinálový duel s československým výběrem, který skončil po hattricku Tomáše Skuhravého 4:1.

Na přípravě mužstva se podílel i Mráz, který si v Kostarice vybudoval pozici legendy s uctivou přezdívkou Don Iván.

Československá trenérská stopa je v této zemi hodně výrazná. Zahájil ji Josef Bouška (Don José), rozvíjeli ji Josef Pešice, Michal Bílek. „Ale Do Iván se stal největší modlou,“ přiznává Poštulka, jenž do výčtu českých oborníků, kteří přispěli k rozvoji kostarického fotbalu, také neodmyslitelně patří.