Pletli si ho s hvězdou Semaforu. Segmüller byl střelec důležitých gólů

Byla to zpráva, která hodně zarmoutila.

„Čekal jsem to, naděje nebyly skoro žádné,“ přijal informaci o úmrtí Roberta Segmüllera s odevzdaností jeho bývalý spoluhráč ze Slavie Ivo Lubas. „Potýkal se s krvácením do mozku, většinou nebyl ani při vědomí, manželka Milena si ho na poslední dny vzala domů,“ věděl, jak vážný je zdravotní stav kamaráda. „Naše rodiny měly k sobě blízko, navštěvovali jsme se i po skončení kariéry,“ prozrazuje.

Segmüllerův odchod z pozemského života nebyl překvapením. „Přes rok jsem ho neviděl,“ doznává další člen tehdejší slávistické party, stoper Jan Mareš. „Je to přesto hodně bolestivé, vždyť byl stejný ročník jako já,“ připomíná rok, kdy skončila válka. „Byl jen o půl roku starší.“

Blížící se konec cítil i populární útočník.

Přestože mu současná Slavia dělala svými výsledky radost, jeho místo na hráčské tribuně, kde sedávají bývalí borci, kteří oblékali červenobílý dres, zůstávalo prázdné. „Na utkání s Fenerbahce nepůjdu,“ odmítl zřejmě poslední pozvání na utkání vyřazovací části Evropské konferenční ligy v únoru loňského roku proti tureckému týmu.

Důvod byl neradostný. „V březnu mám jít na operaci a nechci se nakazit,“ přiznal. A také prozradil, že ho čeká vážný zákrok. „Našli mi nějaký nádorek a že to musí ven,“ pravil posmutněle. „Půjdu pod kudlu. Jsem z toho nějak přepadlý, nevíte, co bude, když vás otevřou,“ obával se nejhoršího.

Dobře si uvědomoval, že roky nezastaví. „Z našeho manšaftu ze 70. let minulého století jsem nejstarší, všichni postupně odcházejí,“ povzdechl si. „Naposledy Pavol Biroš. V sedmašedesáti!“ zhrozil se, o kolik byl slovenský obránce mladší.

Zlá předtucha se po roce naplnila…

Do Slavie přišel z druholigového klubu VCHZ Pardubice v roce 1973. „Kapitán týmu Honza Mareš, který také prošel pardubickým fotbalem, se mě ptal, co takový stařec chce v mužstvu pohledávat,“ vybavoval si Segmüller přijetí v Edenu.

Nešlo však o škodolibost, či dokonce podceňování ze strany československého reprezentanta. „Já se s Robertem znal od žáků, kopal jsem za Čechii Karlín, on za Viktorku Žižkov,“ připomíná Mareš jejich společný pražský původ.

Segmüller měl rozjezd ovšem poněkud komplikovanější, pro vrozenou vadu – šelest na srdci – mu lékaři odmítali udělit povolení zdravotní způsobilosti do registračního průkazu. Oficiálně mohl proto zrzavý mladíček začít hrát fotbal až od 15 let.

Kariéra pozvolná, avšak s hodně hodnotným vrcholem. Segi, jak zněla jeho všeobecně uznávaná přezdívka, se stal údernou silou Slavie Praha, která v polovině 70. let patřila k ozdobám federální ligy. „Segi nebyl bůhvíjaký technik, do kombinace nic moc,“ rozebírá bývalého spoluhráče Mareš. „Ale na pravém křídle František Veselý, vlevo Dušan Herda, posílali mu parádní centry před branku a on je uklízel. To on uměl,“ připomíná Mareš dva mistry Evropy 1976, kteří poskytovali pardubické posile servis.

Mužstvo si sedlo celé. „V záloze Ruda Svoboda, Pepík Jebavý, Zdeněk Klimeš,“ vzpomínal Segmüller i na další členy slávistické party. „Měli jsme dobrý manšaft. V roce 1976 vyhrálo Československo mistrovství Evropy a my málem dobyli doma titul. Chyběl kousek, neprohrát v posledním kole na Slovanu Bratislava,“ vracel se k tíživému tématu slávistické historie.

Ani on ho nikdy nerozdýchal. „Štve mě to pořád. Kdybychom dobyli titul, přivítali bychom v Poháru mistrů evropských zemí místo Ostravy v Edenu slavný Bayern Mnichov. To by byl nezapomenutelný zážitek,“ zůstalo pro něj černou můrou.

Pocházel ze sportovní rodiny, oba rodiče hráli dobře tenis. A přišli do Kladna, kde se narodil, z Podkarpatské Rusi. Tam přišly na svět i jeho dvě starší sestry. Otec měl ke sportu nadále vřelý vztah, později učil na Fakultě tělesné výchovy a sportu v Praze-Vokovicích.

Zřejmě sociální původ a neblahé zkušenosti se světovou hospodářskou krizí a potom s hrůzami druhé světové války ovlivnily otcovo myšlení. Věřil komunistickému režimu. „Robert mi vyprávěl, jak si chtěl koupit auto a potřeboval půjčit od táty,“ rozprostírá Lubas příběh. „Svěřil se mi, že mu na prosbu odvětil, že mu půjčí, jen když si pořídí vůz sovětské výroby,“ pokračuje v rodinné zkazce. V garáži se usadilo nové Žiguli.

Na hřišti byl Segmüller nepřehlédnutelný, stejně jako v osobním životě. Pro jeho podobu – především v Pardubicích – si ho pletli s oblíbeným hercem, zpěvákem, skladatelem a komikem Jiřím Grossmannem. „Já měl jako každý Semafor moc rád,“ podlehl i on kouzlu kultovního divadla.

Jedna neřest kanonýra provázela – kouření. „Vytáhl snad dvě krabičky denně,“ prozrazuje na něj Mareš. „Vždycky se skryl za autobus a už měl cigaretu na rtech,“ naskakuje mu tradiční obraz. Nebyl však výjimkou. „Kouřili i brankář Míra Stárek, Kendy Knebort, Karel Knesl,“ vypočítává Mareš slabé nádoby, které podlehly svodům nikotinu.

I když největší slávu sklízel ve slávistickém Edenu a také v něm prožíval nejkrásnější fotbalová léta, prošel i jinými kluby.

Debut v nejvyšší tehdy československé soutěži si zapsal ve Škodě (dnes Viktoria) Plzeň. „Přišel z Viktorie Žižkov v zimě 1968, kdy se tým pokoušel na jaře zachránit ligu,“ vzpomíná kronikář západočeského klubu Pavel Hochman. „V přípravě se jevil velice dobře, dával hodně gólů,“ dokládá, že se Segmüller ukazoval jako důležitá útočná posila.

Jenže jaro Plzni nevyšlo, spadla. „Nedařilo se mu,“ připomíná Hochman pouhé tři góly ve 12 zápasech, což na záchranu zdaleka nestačilo. „Nesedl mu systém, který vyznával trenér Vlastimil Chobot,“ nalézá dílčí vysvětlení nezdaru plzeňský kronikář.

Segmüller zůstal v městě piva ještě na podzim, kdy se tým pokoušel vydobýt ligu zpět, pak se přesunul do rovněž druholigových Pardubic. „Příliš výraznou stopu tu nezanechal, ale patří do naší i prvoligové historie,“ ukončuje západočeskou štaci Hochman.

Ve městě perníku strávil čtyři roky, oblékal dres už zaniklého VCHZ. „Netušil jsem, že budu chodit normálně do práce,“ přiznal Segmüller v jednom rozhovoru, že měl o fotbalovém působení trochu jiné představy. „Proto Pardubice nemohly dosáhnout na ligu, byly to amatérské podmínky,“ vysvětloval, proč se východočeskému tým proniknout mezi elitu nepodařilo.

Vytáhlý útočník prožíval v soukromí i na hřišti hezké časy, ostatně jeho výkony mu vysloužily pozornost Slavie. „I když nejsme pokračovateli VCHZ, vnímáme, že Segmüller do historie pardubického fotbalu neodmyslitelně patří,“ sděluje tiskový mluvčí současného prvoligového účastníka Radek Klier. „Hrál tady, získal si fanoušky, zanechal tu výraznou stopu,“ berou Segmüllera za svého.

I když mohla být ještě výraznější – ligová. „Byla to pro Pardubice těžká doba, hrála se pořád jen nižší soutěž, na víc nebyly podmínky,“ připouští Klier. „Jeho památku určitě uctíme,“ slibuje.