Peníze jsem vozil v tašce na špinavé prádlo. Byly to miliony

Telefon dlouho marně vyzvání, pak přijde neosobní esemeska: Zavolám později. Slovo dodrží, i když až na druhý den. „Dostal jsem zakázku nového zboží, musel jsem napřed všechno důkladně zkrontrolovat,“ omlouvá se Adam Petrouš, bývalý český reprezentant, účastník fotbalového turnaje olympijských her 2000 v australském Sydney, jenž poznal rivalitu Slavie a Sparty z obou stran.

Je podnikatel, tak se musí ohánět. A myslet na prvním místě na prosperitu svého obchodu.

Zůstal u sportovního zboží, ovšem z fotbalových kopaček přesedlal na kolo. „Vlastním cyklistický e-shop,“ odhaluje své podnikatelské aktivity.„Turistická kola, horská, závodní, silničky i koloběžky,“ vypočítává nabízený artikl. „Jde to,“ nestěžuje si. „Po covidu zase lidé mají zájem,“ pochvaluje si. „Jen se součástkami jsou potíže,“ říká.

Všude je něco.

S podnikáním má ostatně velké zkušenosti, ovšem neblahé. Jako fotbalista, který působil v Rusku a Turecku, si vydělal docela slušné peníze. „Nebyly to stovky milionů, ale desítky, na investice slušné,“ odkrývá své bankovní konto po konci kariéry. „Nijak jsem sice neškudlil, měl jsem rád hezký život, ale ani moc neutrácel, abych všechno rozfofroval. Nehrál jsem automaty, překotně nesázel, natož drogy. Něco jsem si našetřil,“ dokládá odpovědnost k následnému životu.

Potkal Petra Svobodu, který se pohyboval v restauračním byznysu. Spřátelily se i rodiny, společné dovolené, večeře, pomalu i silvestry a Vánoce. S Petrem Svobodou šel do projektu jiných restaurací s italskou kuchyní. „Dal jsem do toho nemalé peníze, půjčil jsem mu i dost vysokou částku na rozjezd,“ netají. „Uměl to dobře, byl pracovitý,“ poznal jeho schopnosti.

Byly ovšem mnohem širší…

Fungovalo jim to deset let, otevírali další hospody, příjmy a výdělky byly. „Šest milionů, co jsem mu půjčil, mi sice nevracel, ale jelo se,“ připouští Petrouš, že se nechal ukolébat. „Dlouho jsem to neřešil. Když jsem ho vyzval, aby mi půjčku vrátil, přišel s návrhem, že si od něj odkoupím byt na Mallorce. Ale on ho zároveň prodal i dalšímu společníkovi, jímž byl Marek Štraus. Ten také přišel o velké peníze. Dopadl ještě hůř,“ objevil se další postižený.

Peníze už zkazily kdejaký charakter. „Žil si na vysoké noze, je sběratelem starých aut, veteránů,“ prozrazuje Petrouš partnerova koníčka. „Má někde schované mercedesy, pátrá se po nich. Ke konci si půjčoval už na lichvu, půjčil si milion a splácel měsíčně úrok padesát tisíc. To se nedalo ustát. Přitom peníze z restaurací byly velké, příjem milion za měsíc. Nemusel už nic dělat. Nechápu. Ale pořád měl málo,“ diví se.

Pád byl neodvratitelný. „Zkrachovali jsme, on šel do insolvence, proběhl soud, dlužil asi 160 milionů.“

Případ převzala justice. Za podvod dostal bývalý partner natvrdo šest let. Odvolal se, ale neuspěl.

Letos v květnu nastoupil do vězení. Šance, že se Petrouš jako poškozený domůže v občanskoprávním sporu odškodnění, je však mizivá. „Musel bych složit částku podle výše škody, na to nemám,“ vzdává se Petrouš boje. „Mám to v hlavě vyřešené. Našel jsem rovnováhu, už se na něj ani nezlobím,“ uzavírá raději tuto nehezkou část života.

Má své podnikání – kolojízdu.

Aktivní kariéru ukončil před dvěma lety. „Snažil jsem se poslední roky poflakovat po nižších soutěžích, kopal jsem u nás v Neveklově, kde mám barák, za místní Sokol, který hrál okresní přebor na Benešovsku, poslední štací byla 1.B třída ve Středočeském kraji v TJ Jíkev,“ sděluje. „Ale bez pořádného tréninku to nešlo, každý druhý zápas jsem si něco natáhl, nestálo to za to,“ prohrál souboj s věkem.

Občas si jde zahrát za starou gardu Slavie Praha, kam ho láká její stavitel, rovněž bývalý reprezentační stoper Jan Mareš. „Vždycky se těším, koho potkám,“ vítá přidanou hodnotu zápasů. „Snad po 25 letech jsem se setkal s Radkem Krejčíkem, chodí s námi Láďa Volešák, Jirka Jeslínek, Luboš Zákostelský, Martin Hyský, s Martinem Müllerem se vídám častěji, zavoláme si,“ probírá sestavu.

U fotbalu ostatně chtěl zůstat jako trenér, poctivě se vzdělával. Působil u dorostu Slavie Praha, poslední angažmá si zapsal v Příbrami. „Byl jsem šéftrenér mládeže a vedl patnáctku,“ připomíná. „Všechno skončilo covidem,“ upozorňuje, že pandemie zasáhla i do jeho trenérských plánů. „Byla to fajn práce především díky panu Starkovi, jemuž přeju, ať se brzy uzdraví a je zpátky. Bez něj příbramský fotbal nejde,“ myslí na bosse středočeského klubu, který letos prochází značnými zdravotními potížemi.

Kdyby se naskytla nějaká nová trenérská příležitost, nepohrdl by jí. „Učil jsem se, skládal zkoušky, byla by škoda to zahodit a nevyužít,“ uvědomuje si. „Ale nikam se nehrnu a necpu, když ovšem něco přijde, budu rád,“ připomíná se.

Když přijde řeč na současný válečný konflikt na Ukrajině, okamžitě mu naskočí, že poznal zahraniční angažmá v ruském Rubin Kazaň. „Vzpomínám na to velice rád, byl jsem mladý, získával nové zkušenosti, jak se jinak trénuje, co obnáší být někde v cizině,“ vybavuje si.

Politické dění sleduje, ale s ruským angažmá ho nijak neslučuje. „Já žádné kamarády mezi místními fotbalisty neměl, byla jsme česká enkláva, za klub hráli Ríša Dostálek, který šel se mnou ze Slavie, sparťané Jirka Novotný a Tomáš Čížek, plus hokejisté, stýkali jsme se především spolu,“ upozorňuje.

Byla to pro něj vysoká škola i v podnikání a zacházení s financemi. Není tajemství, že majitel vyplácel hráče v hotovosti – v dolarech, které si vozili domů v igelitkách. „Já používal sportovní tašku, kterou jsem tam dostal na špinavé prádlo. Do ní jsem to nasoukal,“ popisuje Petrouš osobitý způsob přepravy. „Létalo se přes Moskvu nebo jinou cestou přes Samaru a Frankfurt. Peníze jsem však posílal po částech do různých bank, v batohu jsem je neměl, to ne. Byly to slušné částky, v přepočtu šly do milionů korun. Měsíční plat na ruku, jednou za rok bonusy a větší sumy,“ poradil si s noblesou protřelého pašeráka.

Ostatně si jako v Rusku ani nepřipadal, Tatarstán má statut autonomní republiky. „Je to hodně bohatá země a klub podporovala místní vláda,“ upozorňuje.

Pochází z fotbalové rodiny, ligu hrával otec Václav, docela vysoko i jako trenér se prosadil o osm let starší bratr Michal. „Já to asi dotáhl jako hráč dál, bratr jako trenér, vedl ligové týmy Bohemky, Slavie, pak byl šéfem mládeže na Bohemians. Má nejvyšší licenci,“ uznává sourozencovu odbornost.

Má s ním však dosti zvláštní vztah, skoro se nevídají. „Nechci to komentovat,“ vynechává záměrně toto téma.

Aktualizace: upřesnili jsme pasáž týkající se Petroušova podnikání v restauračním byznysu. Obsahovala nepřesnou informaci o začátku jeho podnikání.