„Papírák“ byl Bicanův největší rival. Jeho náhlá smrt vyvolává otázky dodnes

Oslavy kozlovského rodáka Matěje Šindeláře nebudou nijak velkolepé, jen se u jeho rodného domu, který ovšem už podlehl modernizaci obce, shromáždí místní zastupitelé a fotbaloví funkcionáři a vzpomenou si na něj. A vzhlédnou na pamětní desku, která byla v roce 1995 na jeho původní rodný dům instalována.

Fotbalisté pak jako tradičně uctí rodáka zápasem mezi dvěma týmy místního klubu, klání vždy probíhá na svátek svatého Pavla 29. června.

Šindelář totiž českému fotbalu velkou slávu nevydobyl. Rodina se v jeho necelých třech letech odstěhovala za lepším živobytím do Vídně, do hlavního města tehdejší rakousko-uherské monarchie, ostatně ve městě nad Dunajem, především ve čtvrti Favoriten, žila velká česká menšina.

A nadějný fotbalista již pod jménem Matthias Sindelar se stal nakonec velkou legendou, na kterou se vzpomíná i dnes.

Přesto oklikou jeho sláva padla i na rodný Kozlov a český fotbal.

Rakousko po prohrané Velké válce (1914–1918) a rozpadu mocnářství hledalo na evropské scéně svou identitu, výrazně jí v tom pomáhal nový fenomén doby fotbal. A kdo mohl mladý stát, který na sobě nesl břímě viníka válečného utrpení, lépe zastupovat než vynikající blonďatý útočník, který rozdával svými dovednostmi a góly všem radost.

Jeho obdivovatelé věděli, že má české kořeny, to nebylo po tři sta letech společného státu nic neobvyklého, ale vždy žili v přesvědčení, že se narodil už ve Vídni a je tedy rakouským patriotem. Zvláště když se k němu Kozlov u Jihlavy nijak nehlásil.

Vše se však postupem času odhalilo. „Pátrání po rodišti Matěje Šindeláře vlastně spustil polský novinář z Krakova, který se na něj v 80. letech minulého století dotazoval na místních úřadech,“ uvádí Vlastimil Svěrák, pracovník Moravského zemského archivu. „Tehdy uváděl německé jméno obce Koslau,“ upřesňuje.

Nahlédnutí do matrik přineslo jasné zjištění: Šindelář se narodil v Čechách.

Pádem komunistického režimu, kdy se odhalovaly i ty nejtajnější dokumenty, se doložení o Šindelářově původu urychlilo a upřesnilo. Nejen kozlovští fotbalisté si uvědomili, jakou osobnost by mohli ve své kronice přivítat. „Velice aktivní byl v tom předseda tělovýchovné jednoty Václav Fousek,“ odhaluje Svěrák.

Oslovený byl korunovaný král kanonýrů všech dob Josef ‚Pepi‘ Bican, snad nejslavnější český fotbalista všech dob. Vídeňský rodák, který se však v roce 1937 vrátil do země svých předků a hájil barvy Slavie Praha.

Se Sindelarem se vlastně pral o místo středního útočníka proslulého rakouského Wunderteamu vedeného trenérem Hugo Meislem (rodákem z Malešova u Kutné Hory), který počátkem 30. let 20. století válcoval všechny soupeře. Společně dovedli rakouský výběr na mistrovství světa 1934 v Itálii až do semifinále a nakonec ke čtvrtému místu, oba se zapsali mezi střelce v duelu s Francií.

„Ani Bican však nevěděl, že se jeho kolega narodil v české obci, domníval se, že jako on pochází z Vídně,“ prozrazuje Svěrák.

Když v roce 1995 byla Šindelářovi odhalena v Kozlově pamětní deska na jeho počest, nesměl u toho Bican chybět a patřil mezi nejvzácnější hosty. „Matthias byl vynikající fotbalista, jeden z nejlepších, který kdy běhal po trávníku,“ uznával král kanonýrů svého kolegu, ale i konkurenta.

Sportovní rivalita u nich panovala veliká. Sindelar byl ikonou Austrie Vídeň, Bican městského soka Rapidu.

Populární rakouský klub Austria Vídeň, čtyřiadvacetinásobný mistr země, je na svou legendu hrdý a pro fanoušky ‚fialek‘ je Sindelar nedotknutelný. Díky jeho umění se stala Austria vládcem kontinentu, v letech 1933 a 1936 především jeho zásluhou vyhrála Středoevropský pohár, tehdy nejprestižnější mezinárodní klubovou soutěž.

Po Sindlerovi je pojmenována tribuna na Franz Horr Stadionu, kde tým hraje domácí zápasy.

A právě bezmezného až nekritického obdivu poněkud šibalsky využil vicemistr světa z roku 1962 ze šampionátu v Chile útočník Josef Kadraba, který se po skončení kariéry – v rozporu se zákony socialistického zřízení – usadil ve Vídni.

Jako velký obdivovatel Bicana a spoluhráč Františka Veselého, mistra Evropy 1976, ze Slavie Praha fandil Rapidu a nenechal si ujít příležitost poškádlit příznivce rivala. „Když jsem si v týdeníku Gól přečetl, že Šindelář se narodil v Čechách, což je doloženo v matriční knize, tak jsem ten článek vystřihl a pověsil ho na stadionu Austrie na nástěnku. A přidal tomu německý překlad,“ prozradil, jaké poťouchlosti se v roce 1994 dopustil. „To si neumíte představit, jaký to mezi fanoušky vyvolalo poprask,“ sdělil tehdy do Prahy člen Klubu ligových kanonýrů.

Skalním Austrie padl jeden mýtus – jejich ikona se ve Vídni nenarodila, přistěhovala se jako malé dvouleté dítě. Je to ryzí Čech, jeho rodiči byli obyvatelé Kozlova otec Jan a matka Marie (dívčím jménem Švengrová).

Odešli za lepším životem do hlavního města císařství, otec (zemřel na italské frontě v roce 1917) vyučený kovář si našel záhy práci v jedné z několika vídeňských cihelen, matka pracovala v jedné z prádelen ve čtvrti Favoriten.

Ryze český původ však nijak nezpochybňuje fakt, že veškeré fotbalové umění je u Sindelara spjato s Rakouskem. Matthias byl skvostným středním útočníkem, tzv. centrforvardem. S přezdívkou „Papírák“ byl představitelem Vídeňské fotbalové školy. Především díky technice, rychlosti a jakési plápolavosti, což mu umožňovala jeho subtilní až hubená postava, 180 cm výšky a pár kilogramy přes 70 kg váhy, byl nezastavitelný, střílel jeden gól za druhým.

Po skvělých výkonech ve Wunderteamu dostal nabídku od londýnského Arsenalu a Manchesteru United, vábily ho švýcarské kluby, všem však odolal. Stejně tak odmítl přestup do Slavie Praha – o jeho českých kořenech se vědělo – či rivalského Rapidu Vídeň. I proto zůstal pěvně usazený v srdcích fanoušků Austrie.

Poměrně brzy se však začal zabezpečovat pro budoucí život, věděl moc dobře, že fotbal nebude doživotně zdrojem jeho příjmů. Na hlavní vídeňské třídě Mariahilferstrasse pracoval jako vedoucí fotbalového oddělení obchodního domu se sportovními potřebami, což byl především výborný reklamní počin majitele obchodu, zároveň ale i zdroj ještě větší Matthiasovy popularity.

Navíc si pořídil vcelku prosperující krámek s potravinami a lahůdkami.

Využil ovšem nabídnutou příležitost a za 20 000 říšských marek si zakoupil arizovanou kavárnu Annahof po původním majiteli Leopaldu Drillovi, který byl v roce 1942 deportován do terezínského ghetta, kde v březnu 1943 zahynul.

Tato skutečnost činila dlouhou dobu šmouhu na jeho památce, bylo mu vyčítáno, že si zadal s nacistickým režimem po záboru Rakouska na jaře 1938. „Je složité posuzovat tehdejší dobu dnešníma očima,“ neodsuzuje tento krok moravský archivář Svěrák s dovětkem, že tyto skutky jsou nadále předmětem historického zkoumání.

Slavný fotbalista se navíc přátelil se židovkou italského původu Camillou Castagnolovou, která pracovala jako barmanka. Příležitostně se s ní stýkal v pronajatém bytě na ulici Annagasse nad svou kavárnou, jinak bydlel s matkou na Quellenstrasse.

V nájemném bytečku je v neděli ráno 23. ledna 1939 spolu našel bez známek života kamarád Gustav Hartmann, když násilně otevřel dveře. K místu tragédie přijelo vzápětí gestapo a obě těla odvezla v tichosti a velkém spěchu přivolaná sanitka. Matthiasovi již nebylo pomoci, Camilla zemřela později v nemocnici.

Smrt je dodnes obestřena tajemstvím a různými spekulacemi. Ihned se začaly šířit zaručené zvěsti: vražda, společná sebevražda, otrava kysličníkem uhelnatým?

Oficiálně zůstalo u poslední verze, a tak nejen Rakousko, ale celý fotbalový svět přišel o svého fotbalového Mozarta.