Padlo další fotbalové tabu. Evropské ligy se budou hrát i v zámoří

NFL má v aktuální sezoně naplánovaných sedm zahraničních zápasů, o které se podělí Anglie, Německo, Irsko, Španělsko a Brazílie.

NHL v listopadu znovu zamíří do Evropy, jak to pravidelně dělá od roku 2007. I Praha už přivítala sedm utkání základní části.

Kdo by chtěl na vlastní oči vidět NBA, může v lednu vyrazit do Berlína nebo Londýna.

MLB se v Evropě hrála naposledy loni v červnu. Teď se nejlepší baseballová liga ukáže v Mexico City, za sebou má i zastávky v Tokiu, Soulu nebo Sydney.

To všechno už se považuje za tak přirozenou věc, že se nad ní málokdo pozastaví.

Mnohem větší emoce vzbudil nápad, že v prosinci se utkání španělské fotbalové ligy mezi Villarealem a Barcelonou odehraje na Floridě a v únoru se AC Milán a Como vypraví dokonce až do Austrálie, aby si to rozdaly o body do tabulky italské ligy.

Dostavily se protesty, údiv i rozpaky.

UEFA, která minulý týden oba výlety schválila (bez jejího požehnání by se nemohly uskutečnit), tak podle předsedy Aleksandera Čeferina učinila neochotně. „Nechceme z toho dělat precedens. Ligové zápasy by se měly hrát do domácí půdě,“ prohlásil nejvyšší funkcionář evropského fotbalu.

Méně diplomatický byl záložník Adrien Rabiot z AC Milán v rozhovoru pro Le Figaro: „Je naprosto bláznivé cestovat tolik kilometrů, aby dva italské týmy odehrály jeden zápas v Austrálii. Ale musíme se přizpůsobit. Jako vždycky.“

Nespokojení fanoušci si svoje řekli už v létě, kdy se o možnosti exportovat La Ligu a Serii A začalo jednat.

Proč tolik vzrušení kvůli záležitosti, která se v Severní Americe bere za samozřejmou? Tím spíše, že motivace klubů z obou kontinentů je úplně stejná – oslovit fanoušky na jiných trzích, zviditelnit týmové i ligové sponzory, zvýšit cenu televizních práv?

Zásadní rozdíl je ve vnímání role sportu.

V Evropě má bohatou historii, mnohé fotbalové kluby vznikly už v 19. století. Bývají součástí národní i regionální identity, často reprezentují různé sociální skupiny a několikrát sehrály důležitou roli také v politice.

Naopak v zámoří je většina sportovních klubů čistě podnikatelským projektem. Rodí se tak, že se vybere město, kde by dávalo ekonomický smysl mít nový tým, sežene se investor – a na světě jsou Vegas Golden Knights a spol.

Zcela běžné bývá i jejich stěhování. Jen v NHL je aktuálně sedm klubů, jež v minulosti měnily domicil (New Jersey, Calgary, Carolina, Utah, Winnipeg, Colorado, Dallas), některé vícekrát. V Evropě cosi nepředstavitelného. Schalke 04 se ani v nejhlubší krizi nepřesune do Berlína, stejně tak Benfica navždy zůstane v Lisabonu.

Opravdu to poslední, co americkým a kanadským fanouškům může vadit, je odehrání několika zápasů NHL v Praze nebo Stockholmu.

Ale ani evropský fotbal už není tak romantickou kratochvílí, jakou býval. Nejeden velký klub patří arabským šejkům, americkým miliardářům nebo oligarchům různého druhu. Vytrvale rostou ceny vstupenek i počty zemí, kde televizní utkání můžete sledovat pouze na placených kanálech.

Vlastně je s podivem, že tabu v podobě ligových zápasů hraných v zahraničí padlo až teď.

Ano, už řadu let přední kluby absolvují letní tréninkové kempy a exhibice v USA nebo jihovýchodní Asii. O italský a španělský Superpohár se v posledních sezonách hraje v Saúdské Arábii – jenže i to je vlastně jen příprava, byť v nablýskanějších kulisách a s trofejí pro vítěze.

Nicméně s myšlenkou přesunout pár ligových utkání do zahraničí si v Itálii pohrávali už v 90. letech. V Anglii se v roce 2008 dokonce zrodil nápad naplánovat na závěr sezony speciální 39. kolo, které by hostilo deset světových velkoměst. Rovněž ve Španělsku čas od času probleskla podobná idea, zejména v éře Lionela Messiho a Cristiana Ronalda.

Dosud byly takové akce utlumeny hned v zárodku. Někdy nesouhlasily dotčené kluby, jindy národní federace, téměř vždy fanoušci.

Až teď se věci začaly měnit.

AC Milán při obhajování cesty do australského Perthu argumentoval, že v únoru stejně bude San Siro sloužit zimním olympijským hrám, a tím pádem se klub ocitne bez zázemí. Ale hlavním motivem je přirozeně byznys. „Chceme získat nové obecenstvo pro úžasný italský fotbal,“ stálo už v srpnu ve stanovisku Serie A, která odkazovala i na zvyklosti NBA nebo NFL.

Ze Španělska zase zaznívají hlasy, že pokud se evropské kluby nebudou zajímat o velmi perspektivní americký trh, obsadí ho vyslanci z Mexika, Argentiny, Brazílie. Proto se Barcelona s Villarealem rozhodly právě pro Miami, oblast se silným zastoupením hispánského obyvatelstva.

„Chápeme a respektujeme obavy, které toto rozhodnutí vyvolává, ale je důležité to zasadit do kontextu – je to jen jeden zápas z celkových 380 v sezoně,“ uvedl prezident španělské ligy Javier Tebas.

Navíc oficiálně jde o utkání Villareal-Barcelona, tedy s katalánským velkoklubem v roli hosta. Naštvaných fanoušků bude méně, než kdyby pořadatelství bylo obrácené.

I tak jim musí Villareal vyjít vstříc a odškodnit je za to, že jeden vrcholů sezony se odehraje 7500 kilometrů od Španělska. Klub už majitelům sezonních vstupenek nabídl letenky do USA zdarma. A kdo si výlet do zámoří nemůže dovolit, získá třicetiprocentní slevu na nákup permanentky.

Když se BBC v srpnu ptala Richarda Masterse, šéfa Premier League, jestli se soutěž nevydá podobnou cestou, odpověděl spíše vyhýbavě: „Není to věc, o které bychom se bavili.“

Anglická liga nemá na první pohled důvod pouštět se do podobného dobrodružství. Už teď je globální jedničkou, jen na mezinárodních televizních smlouvách ročně vydělá v přepočtu přes 60 miliard korun. Více než španělská, italská, německá a francouzská liga dohromady.

Možná je ale současné stanovisko pouze taktikou, jak u zahraničních zájemců zvýšit cenu. Ostatně devět klubů Premier League má americké vlastníky a těm by jistě nebylo proti mysli ukázat svá mužstva také „doma“.

Naopak hlasité a zcela jednoznačné odmítnutí zní z Německa. Je to země se specifickou fotbalovou kulturou, kde kluby patří jejich členům, tedy fanouškům, a nelze si je koupit jako hračku. Německým příznivcům by silně vadilo i jen to, že by se sobotní bundesligový šlágr kvůli pohodlí amerických televizních diváků přesunul z 18:30 na 20:30. Natož pak nějaké zápasy v cizině.

Funkcionáři se s nimi vzácně shodnou. „Věc je naprosto jednoduchá,“ říká Hans-Joachim Watzke, předseda dozorčí rady společnosti DFL, která řídí dvě nejvyšší soutěže. „Dokud to budu mít na starost, žádné ligové utkání se v zahraničí hrát nebude. Tečka.“

Postoje vysokých funkcionářů nebo názory fanoušků však nejsou tím nejzásadnějším, co italský a španělský pokus provází.

Ve hře je mnohem více. Pokud by totiž nezůstalo u dvou ojedinělých zápasů na jiných kontinentech, mohla by být narušena rovnováha světového fotbalu. Je to sice globální sport, jenže každý region si pečlivě střeží svoje zájmy.

I samotný Gianni Infantino, šéf FIFA, varuje, že jestli by se ligová utkání v zahraničí pořádala podle libosti, přežili by ve fotbale jen ti nejsilnější. „Chceme, aby každý hrál zápasy, kde a kdy ho napadne? Nebo chceme, aby to byl regulovaný systém, který bude přihlížet k zájmům všech na klubové, národní i mezinárodní úrovni?“ pronesl minulý čtvrtek na zasedání evropských klubů v Římě.

Zjednodušeně řečeno: fotbal v Severní Americe je sice v tvrdé konkurenci profesionálních sportů vděčný za každou publicitu socceru, ale zároveň jeho hlavním zájmem je, aby prosperovala místní MLS. Aby děti nosily trička Miami, San Diega a Cincinnati, ne Barcelony.

Pokud evropské kluby chtějí být ve světě pořádně vidět, měly by jim – vedle prodeje globálních televizních práv – stačit účast na MS klubů a pravidelná letní turné po jiných kontinentech.

Aspoň taková je ideální představa.

Další roky ukáží, do jaké míry je ve stále rostoucím fotbalovém byznysu i udržitelná.