Odešel Pelé, fotbalový král. Korunovaci svého nástupce ještě stihl

Ač vážně nemocen, kdy bojoval v nemocnici s rakovinou tlustého střeva, sledoval pozorně šampionát v Kataru, na němž žezlo fotbalového krále převzal Lionel Messi.

Nesmírně přál krajanům úspěch, ale upřímně k němu pogratuloval rivalské Argentině.

Zprávy o jeho zdravotním stavu se rychle měnily, od naděje na výrazné zlepšení s přechodem na domácí péči, klesly opětovnou hospitalizací a upozorněním, že se mají jeho blízcí a všichni fotbaloví příznivci připravit na nejhorší. Jeho srdce dotlouklo…

Pelé měl v sobě velké charisma, přes fotbalovou genialitu a lidskou vstřícnost spojoval všechny státy a národy světa. Patřil zkrátka všem. I českému (československému) fotbalu.

Nejvřelejší pouto ho pojilo k Josefu Masopustovi, nejlepšímu československému fotbalistovi 20. století. Brazilský král se skláněl před jeho lidskostí, ale i uměním, jak ovládal míč. „Jeho technické schopnosti byly obdivuhodné, to nebyl Evropan, ale Brazilec,“ složil českému záložníkovi tu nejuctivější poklonu.

Poznali se na mistrovství světa 1958 ve Švédsku, nastoupili proti sobě o čtyři roky později na šampionátu v Chile, tehdy proslulé klubové turnaje v Jižní Americe zdobily souboje Dukly Praha a FC Santos. A těchto nepřehlédnutelných osobností. Přestože je od sebe dělilo skoro deset let, navázali úzké přátelství.

Když Masopust v únoru 2011 slavil osmdesáté narozeniny, letěla srdečná pozvánka i za oceán do přístavu Santos. Pelé se ze zdravotních důvodů omluvil, byl však ochoten organizátorům akce jako překvapení a dárek pro přítele zaslat blahopřání a přispět do chystaného dokumentu o československém vicemistrovi světa z roku 1962.

Do Brazílie odletěla filmařská výprava. „Pelé spoluvlastnil řetězec fitness center v Sao Paolu, nesla jeho jméno. Sešli jsme se v jednom z nich,“ přibližuje setkání Pavel Červený, manažer českého reprezentačního výběru nad 35 let. „Jeho sekretářka nás upozornila, že má Pelé zdravotní potíže a někdy bývá protivný,“ dostalo se návštěvníkům ponaučení. „Měl potíže s kyčlí, hůře chodil,“ odhaluje Červený a zavrhuje spekulace, že už tehdy by ho trápila rakovina tlustého střeva.

Fotbalový král měl však svůj slunný den. „Byl neskutečně, milý, přívětivý, zábavný, vtipný, ochotně udělal, oč jsme ho požádali,“ vzpomíná Červený. Komunikace probíhala bez zádrhelů, během angažmá v New York Cosmos se naučil Pelé výborně anglicky. „Navíc jsem měl s sebou jednoho českého podnikatele a trenéra brazilských veslařů,“ nebáli se hosté ani portugalštiny.

Jako památku si Červený odnesl podepsaný dres brazilské reprezentace a FC Santos. A při slavnostním narozeninovém večeru v pražském hotelu Alhambra pozdravil oslavence z televizního šotu přítel Pelé. „O Pepíkovi mluvil velice hezky, neustále připomínal jeho gentlemanství, když ho při zápasu v Chile, kde se Pelé zranil, neatakoval a nechal ho rozehrát,“ připomíná Červený známou historku.

O rok později v červnu 2012 se za oceán vydal přímo Masopust. Společně s dalšími spoluhráči ze stříbrného týmu z roku 1962 na šampionátu v Chile byl brazilskou vládou pozván na oslavy 50. výročí triumfu jihoamerického týmu. „Moc se na Pelého těším,“ neskrýval.

Výstava k oslavám probíhala v Sao Paolu, v hotelu, kde byla česko-slovenská výprava ubytována, došlo v její předvečer k setkání s brazilskými protihráči. Srdečně evropské hosty vítali Mario Zagalo, Djalma Santos, Coutinho, Pepe nebo Amarildo.

Pelé ovšem nedorazil. Jako oficiální odůvodnění své nepřítomnosti uvedl, že u vlády je levice – ministr sportu Aldo Rebelo se hlásil ke komunistickým myšlenkám – kdežto on zastává konzervativní postoj.

Český držitel Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy z roku 1962 vysvětlení nepřijal. „Nemusí se účastnit oficialit, ale za mnou a za ostatními mohl přijet,“ postěžoval si. „Trmácíme se přes půl světa a on sto kilometrů ze Santosu na přátelské posezení v hotelu dorazit nemůže!“ neskrýval Masopust rozladění.

Pelého postoj mu objasnil Amarildo, králův náhradník, když se v roce 1962 na šampionátu zranil. „Když skončil s fotbalem, hrál už jen sám na sebe, myslel především na svou politickou kariéru,“ připomněl, že jeho bývalý spoluhráč byl také ministrem sportu.

Velice zvláštní – v tomto případě ryze sportovní – si vztah k Pelému vybudoval Ivo Viktor, brankář mistrů Evropy 1976.  Brazilský fenomén vlastně pokřtil jeho úžasnou fotbalovou kariéru.

V červnu 1966 si dvojnásobní mistři světa Brazilci před obhajobou zlata na MS v Anglii pozvali na poslední přípravu československý výběr, který se na světový šampionát ovšem neprobojoval. Jako sparingpartner byl však stříbrný medailista z Chile 1962 vhodný. „Trenér Jozef Marko budoval nový tým, loučil se i brankář Vilém Schrojf, rozhodl se vyzkoušet dva mladíky, jak obstojí - mě a Šaňo Vencla,“ vzpomíná Viktor, jak vlastně vznikla dvojice výborných gólmanů, která to dotáhla až k evropskému zlatu 1976 v Jugoslávii.

V Rio de Janeiro se hrály dva zápasy, v prvním 12. června se poprvé v reprezentačním dresu představila brankářská naděje Dukly Praha, odchovanec brněnského fotbalu Viktor. Inkasoval dva góly, dvakrát se trefil Pelé, v závěru snižoval Vojtech Masný, starší bratr mistra Evropy 1976 Mariána. „Kapitán Ján Bimbo Popluhár, jeden ze zbylých stříbrných hrdinů v Chile, mi po zápase v šatně říkal – ty budeš slavný, křtil tě samotný král Pelé,“ vybavuje si Viktor.

Jeho kariéra slavná a úspěšná byla. Zlatá medaile z mistrovství Evropy 1976, bronzový stupínek v anketě Zlatý míč o nejlepšího fotbalistu kontinentu v témže roce, tři tituly s Duklou Praha, semifinále Poháru mistrů v roce 1967. „Po sportovní stránce ano, ale jinak to byla dosti divná doba,“ připomíná Viktor období komunistické normalizace v 70. letech minulého století, která pokřivila společenské i mezilidské vztahy v socialistickém Československu.

Ve výčtu chybí účast na mistrovství světa 1970 v Mexiku. „Moc se nám nepovedlo,“ poukazuje Viktor na tři porážky v základní skupině a rychlý odjezd domů. První a nejvyšší 1:4 přišla od Brazílie, která po propadáku na šampionátu 1966 v Anglii se opět nadechla k fantastickým výkonům. A za nimi stál především Pelé.

Československo v Guadalajaře překvapivě vedlo gólem Ladislava Petráše, ale Brazilci zápas otočili, jednou se trefil – na 2:1 i Pelé. Ale mnohem více proklouzla do povědomí jeho kulišárna, která gólem neskočila. „Stál jsem na kraji pokutového území, jak jsem míval ve zvyku, Brazilci drželi míč v hloubi své poloviny,“ popisuje Viktor. „Najednou zničehonic, aniž by cokoli naznačoval, Pelé vypálil. Vůbec jsem to nečekal,“ přiznává i po letech.

Míč se velkým obloukem snášel do branky, zoufalým úprkem zpět se brankář československého týmu snažil zabránit pohromě. Nepřišla, v síti uvázl on, míč o několik centimetrů minul tyčku. „Gól ze šedesáti metrů by byla ostuda, která by mne provázela po celou kariéru,“ děsí se stále této představy.

A na tomto případě dokládá Pelého výjimečnost. „Hráli jsme v nadmořské výšce přes 1500 metrů, kde je řidší vzduch a míče létaly jinak,“ upozorňuje Viktor na polohu hlavního města státu Jalisko. „Navíc firma Adidas dodala na šampionát tehdy supermoderní míče značky Azteca, které také létaly jinak,“ dodává další okolnost, na kterou nebyl připravený.

Pelé ovšem ano. „Byl skutečně geniální,“ zdůrazňuje Viktor.