Od zrození penaltové legendy k unikátnímu fotbalovému rekordu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V roce 1976 zlato, 1980 bronz a 1996 stříbro. Tři medailová umístění, která pokaždé – v prvních dvou případech československému a v tom třetím už po rozpadu federace českému – fotbalu zajistily pokutové kopy.

Celkem jich bylo přesně dvacet. Pět v roce 1976 při zisku historického zlata v Bělehradě, o čtyři roky později na ME v Itálii dokonce devět, a šest v roce 1996 v Anglii. A naprosto unikátní je, že ani v jediném případě střelci nezaváhali.

Neuvěřitelná bilance. Takovou vizitkou se nemůže pochlubit žádný jiný evropský tým, prozrazují historické statistiky.

Nejslavnější byl hned ten první rozstřel – v roce 1976, kdy se zásluhou přesné mušky vybraných exekutorů stalo mužstvo trenéra Václava Ježka nejlepším na kontinentu.

Finálový souboj mistrovství Evropy v roce 1976 v Jugoslávii mezi Československem a Spolkovou republikou Německo skončil i po prodloužení nerozhodně 2:2. O titulu poprvé nerozhodoval opakovaný zápas, jako na Euru 1968, ale penaltový rozstřel.

Každý tým vybírá pět exekutorů, ne všichni mají odvahu se přihlásit. Jelikož se tato možnost rozhodnutí dostala do reglementu UEFA (myslelo se ovšem na semifinále, protože pro opakovaný zápas nebyl prostor), československý tým penalty při přípravě v Tatrách poctivě nacvičuje.

Nejlepší je zkušený útočník František Veselý, který proměňuje všechny s naprostou jistotou. Jenže příprava není finále. „Když Ježek očima Frantu hledal, viděl jsem ho, jak sedí na tribuně mezi diváky zabalený v bundě, aby ho nikdo nepoznal,“ usmívá se při vzpomínce Antonín Panenka.

Nutit někoho, kdo si netroufá, nemá smysl. Pětice se našla. I když už nelze využít střelců obou finálových gólů Jána Švehlíka a Karola Dobiaše, kteří přepustili svá místa v průběhu utkání náhradníkům.

Československo zahajuje, první šel Marián Masný, nezaváhá, mistr světa 1974 záložník Rainer Bonhof však vyrovnává. Míč si postavil druhý československý útočník Zdeněk Nehoda. Rána není příliš umístěná, ale končí v síti. „Vůbec jsem nepochyboval,“ hájí Nehoda svůj pokus. „Maier se hnul, pozoroval jsem ho, šlo to na druhou stranu,“ vysvětluje.

Heinz Flohe znovu vyrovnává, kapitán Anton Ondruš překlání výhodu opět na československou stranu. Vybírá si levý dolní roh, trefuje ho přesně, brankář Maier se marně vrhá správným směrem. Jenže Hannes Bongartz naznačuje, že si vybere levou stranu, pak posílá nádhernou střelu do pravého horního rohu, brankář Viktor se jen ohlíží.

Ve čtvrté sérii neváhá ani Ladislav Jurkemik, jenž přišel na hřiště v průběhu finále. „Dám bombu,“ sdělil trenéru Ježkovi, když souhlasil se zařazením mezi pětici odpovědných. Jak řekl, tak udělal. Kdyby německý brankář vystihl směr, šlo by mu patrně o zdraví.

Přichází chvíle rozhodnutí – Ulli Hönnes, útočník či ofenzivní záložník Bayernu Mnichov, přestřeluje. „Ten míč ještě dlouho hledali na bělehradské periferii,“ bere už s humorem spoluhráčovo zaváhání Bernd Hölzenbein.

Nešťastník padá do náruče kapitána a spoluhráče z klubu i reprezentačního týmu Franze Beckenbauera, který má jít jako poslední. Slaví jubilejní 100. zápas, touží po další trofeji. Jenže není mu přáno. Ani předvést své kopací umění už nestihne.

Je jasné, že jestliže pátý český odvážlivec Antonín Panenka uspěje, pošle kolegy pro zlaté medaile. Co následovalo, zná dobře asi každý, kdo fotbalový článek dočetl až sem.

Panenka nezaváhal. A v následujících vteřinách se zrodil záběr, který se bude v televizi objevovat ještě celá desetiletích a hráči z celého světa ho budou i po půl století čas od času napodobovat.

Legendární oblouček doplachtil za bezmocného německého brankáře Seppa Maiera, který se vrhnul k tyči.

Na hřišti se vytváří klubko jásajících zlatých medailistů, poražení neskrývají zklamání. A svět až posléze si uvědomuje, čeho byl svědkem. Zcela nového pokutového kopu.

„Zrodil se fotbalový básník,“ psal obdivně na titulní stránce francouzský odborný časopis France Football. „Jeden francouzský filozof či básník napsal, že poprvé v životě viděl, jak lze provést myšlenku nohou,“ chlubí se Panenka, jaký měl jeho penaltový kousek ohlas. „Když někdo řekne Panenka, tak všichni řvou penalta!“ uvědomuje si, jak hluboce a nesmazatelně se zapsal do jeho života. I soukromého.

Odvážný, přitom geniální a hlavně bezpečný – jak sám říká – nápad, jak při pokutovém kopu překonat brankáře, nemá cenu znovu popisovat.

Fotbalová báseň byla zveršována. Byly o ní popsány už stohy papíru, natočeno mnoho rozhovorů. A původní „vršovický dloubák“, jak ho mazlivě vynálezce nazýval, vstoupil do fotbalové terminologie jako „panenka“. Kdo se tím může pochlubit!

„Je to tím, že moje příjmení je srozumitelné a snadno vyslovitelné ve všech jazycích,“ přijímá tuto poctu pražský rodák. „Kdybych se jmenoval Vopršálek, aniž bych chtěl někoho urazit, tak by to asi nešlo,“ praví.

Uražený byl ovšem dlouho „poškozený“, legendární německý brankář Joseph-Dieter „Sepp“ Maier, mistr Evropy 1972 a světa 1974. Dlouho to svému pokořiteli dával i najevo, při vzájemných setkáních se s ním nebavil. „Je fakt, že byl na mne asi hodně rozezlený,“ připouští Panenka.

Přitom ani náznakem nedal protivníkovi najevo, že ho dostal. „Bylo to spíše tím, že západní novináři napsali, že jsem ho zesměšnil,“ odhaluje původce nesváru. „To je naprostý nesmysl, protože si myslím, že zesměšnit někoho ve finále mistrovství Evropy v takové situaci ani nejde,“ hájí se.

Českého umělce se zastala osoba nejpovolanější – německý fotbalový císař Franz Beckenbauer, kapitán poraženého týmu. „Byl to neskutečný kousek, čin hodný obdivu, provést něco takového v tak důležitém momentu může jen skutečný mistr,“ poklonil se panovník, jenž letos v lednu usedl na nebeský trůn, s odstupem času kultovní penaltě. „Prohrát takovým uměleckým počinem není ostuda, je třeba ocenit mistrovství,“ pokračoval ve chvalozpěvu.

A tento pohled nakonec přijal i překonaný gólman. „Setkali jsme se s Maierem pak ještě několikrát a už to vydýchal,“ zaznamenal Panenka.

Nabídl svému uměleckého kousku premiéru, a třebaže prozradil, jak lze pokutový kop provést, má stále hodně následovníků. „Ukazuje se, že to stále je hodně účinný kop, i když ho už brankář může očekávat,“ obhajuje bohemácká legenda své know-how. „Jen musí brankář dojít k přesvědčení, že hráč dá prudkou ránu k tyči,“ vyučuje. „Proto je potřeba i dlouhý rozběh a pozorovat, co brankář udělá,“ poskytuje návod.

Ostatně babráků, kteří zvolí tento způsob, a pak brankář snadno lapí padající list do koše, se také najde dost. I Panenka si trapný okamžik vytrpěl. „Na přípravě ve Vodňanech brankář zůstal stát. Bylo bláto, hráči z amatérského klubu si nosili prát dresy domů a bál se, že by mu manželka vynadala,“ neodhadl tehdy správně okolnosti.

Na vrcholné evropské scéně uspěl ještě jednou, v kvalifikaci ME 1980 v Itálii proti Francii v dubnu 1979 v Bratislavě na Tehelnom poli. Obětí byl Dominik Dropsy.

Kdykoli nějaký odvážlivec, který si věří a překoná soupeře tímto stylem, ozve se hlasitě „Panenka!“ Vstoupilo to i s jeho autorem nesmazatelně do historie.