Nikdo nerozuměl fotbalu jako on. Zemřel Mário Zagallo

Na hřišti získal přezdívku lobo – vlk, postupně k ní přibyl, jak léta běžela, přívlastek velho – starý. Mnohem rozšířenější a vlastně výstižnější pak byla prostá Profesor, srozumitelná ve všech jazycích. Nikdo totiž fotbalu nerozuměl více než on, Mário Zagallo.

K československému a později českému fotbalu měl vřelý vztah, narazil na něj ve své hráčské i trenérské kariéře vícekrát.

K příležitosti oslav 50. výročí zlaté medaile z mistrovství světa 1962 v Chile přichystala brazilská vláda v největším městě jihoamerického kontinentu São Paulo v červnu 2012 výstavu, jejíž největší ozdobou se stali přímo šampioni, kteří obhájili titul z roku 1958.

A aby lesku bylo ještě více, pozvala i finálové soupeře, členy československého stříbrného týmu. Evropská delegace byla důstojná: Zlatý míč 1962 Josef Masopust a jeho čtyři spoluhráči – Josef Jelínek, Václav Mašek, Jiří Tichý a Jozef Štibrányi.

Všichni se těšili na Pelého, ten však nedorazil. Ale při tomto setkání českoslovenští zástupci seznali, že největší osobností brazilského zlatého období, kdy v letech 1958 a 1962 dobyli světový titul, byl Zagallo.

Obdiv k velké postavě brazilského fotbalu libanonského původu (původní jeho příjmení znělo Zakour) se linul ze všech stran. „On byl naším vůdcem, za ním jsme šli,“ prozradil Pelého náhradník Amarildo. A řekl to, co mnozí slyšet ani nechtěli. „Pelé na sebe strhával pozornost, ale jel hodně na sebe. Zvláště po konci kariéry, kdy se dal na poltickou dráhu,“ prozradil. A upřel zrak v místa, kde Zagallo ochotně odpovídal brazilským novinářům. „Náš Lobo (Vlk),“ posteskl si Amarildo. „Je jako váš Josef,“ přirovnal ho k Masopustovi. „Také je nejraději mezi spoluhráči,“ připomenul.

Přestože se lichotky na Zagalla jen sypaly, on zůstával skromný, milý, přívětivý. Ani stopička sebemenší nafoukanosti u muže, jenž se větším či menším vkladem podílel na všech brazilských světových titulech. Velice rád si popovídal s Tichým (přes tlumočníka), s nímž se střetával při finálovém duelu, v němž Tichý nahradil zraněného Jiřího Lálu.

Zagallo měl k bývalému protivníkovi jen slova obdivu. „Opravdový gentleman, nijak se neuchyloval k zákeřným faulům,“ chválil čistou hru československého obránce. A upřímným stiskem rukou mu za to poděkoval. I po padesáti letech.

Není divu, že sympatie byly vzájemné. „Až nyní si plně uvědomuju, jaký byl Zagallo velký hráč, trenér a hlavně člověk,“ neskrýval uznání Tichý.

Mistrovství světa 1970 v Mexiku zastihlo československý výběr v dobrém rozpoložení. Po báječném výkonu v dodatečném kvalifikačním utkání s Maďarskem (4:1) si troufalo i na dvojnásobné mistry světa Brazilce, kteří na šampionátu 1966 zcela vybouchli i s králem Pelém. Navíc zvěsti – bylo jich poměrně ovšem málo – z Jižní Ameriky naznačovaly, že je tým zcela rozložený.

V březnu odstoupil trenér João Saldanha, narychlo byl tehdy povolaný trenérský mladíček Zagallo (39 let), jenž našel v týmu ještě několik spoluhráčů z bájné zlaté éry 1958 a 1962. Československý tým si v Guadalajaře na Brazilce věřil.

Začátek prognózám odpovídal. Hned v úvodu spálil Ladislav Petráš obrovskou šanci, vzápětí však brazilského brankáře překonal. „Byli jsme v euforii,“ vzpomíná pravý obránce Karol Dobiaš. „Co v tu chvíli dělal brazilský trenér, nevím, určitě neměl radost, ale na své svěřence neřval,“ vybavuje si jen.

Důvod ke křiku ostatně nebyl. Brazilci výsledek rázně otočili (4:1) a suverénně si došli pro třetí titul mistrů světa, aniž by jakkoli zaklopýtli, připisovali si jen vítězství. „Zagallo na tom měl nesporně podíl, byl to mimořádně inteligentní a vzdělaný trenér,“ potvrzuje Dobiaš.

Historici se mnohokrát shodli, že Brazílie 1970 byl nejlepší reprezentační tým, který se kdy na světovém šampionátu představil. „I proto, že je vedl Zagallo,“ zdůrazňuje Dobiaš.

Už s českým reprezentačním výběrem se Zagallo jako trenér střetl na vrcholném turnaji v prosinci 1997 na Poháru FIFA v Saúdské Arábii. Český tým na něm zastupoval Evropu z pozice vicemistra kontinentu 1996 (Němci účast odmítli), Brazílie jako mistr světa 1994 v USA.

Turnaj byl naprosto pohodový. Pro fanoušky nebylo obtížné potkat se s nejvyhlášenějšími veličinami, vyfotit se s nimi, získat autogram. Žádná nervozita, zachmuřené pohledy, především velká oslava fotbalu. „Týmy bydlely v jednom hotelu, s Brazilci jsme se střetávali na patře,“ vzpomíná kouč českého mužstva Dušan Uhrin starší. „Když jsem potkal kolegu Zagalla, srdečně jsme se na sebe usmáli,“ dodává.

Stejně vstřícný byl Zagallo i ke sdělovacím prostředkům. Ochotně okomentoval české hráče, odpovídal na veškeré otázky. Rád si připomínal mistrovství světa 1962 v Chile, pozdravoval tehdejší soupeře a kamarády Josefa Masopusta, Svatopluka Pluskala nebo Ladislava Nováka, kteří byli jeho vrstevníci.

A nevadilo ani, že si brazilští novináři z něj poněkud utahovali, parodovali jeho šišlavou portugalštinu. Byl pro ně ‚velho lobo – starý vlk‘. Možná se na jeho mluvě projevily libanonské kořeny.

S českým týmem se Zagallovi svěřenci střetli v semifinále a utkání mělo snadný průběh – kanárci vyhráli 2:0. „Měli o den odpočinku navíc,“ poukazuje i po letech na výhodu Uhrin. Jinak však uznává, že soubor prošpikovaný hvězdami jako Romário, Dunga, Ronaldo, Cafú, Aldair či Roberto Carlos byl skvostný. A Zagallo mu vtiskl systém. „Po utkání jsem mu upřímně poblahopřál,“ uznává dodnes jeho zásluhy. „Byl to jeden z nejlepších trenérů, kteří kdy ve fotbale působili,“ podotýká Uhrin.

Už k němu patří sloveso byl. A také odešel poslední žijící člen zlatého týmu z mistrovství světa 1958 ve Švédsku.