„Ničeho se neboj,“ řekl mu v šatně Bican. Nakonec Kubala vedl tým Španělska

Šlo o velkolepý repatriační plán poválečného Československa, který nakonec skončil neúspěchem. Počítal s tím, že se z Maďarska zpět na Slovensko přesídlí až 400 000 lidí se slovenskými kořeny a opačným směrem odejde obdobný počet příslušníků maďarské menšiny. Nakonec se vrátilo „domů“ asi jen 73 000 Slováků a odešlo 80 000 Maďarů.

Repatriační politiku však ve velkém rozsahu využívali fotbalisté, kteří odešli na Slovensko za lepším a chutnějším fotbalovým chlebíčkem. A jedním z nich byl právě i László Kubala Stecz, kterého do bratislavského ŠK přivedl Ferdinand Daučík, bratislavský rodák, velká hvězda Slavie Praha předválečných let.

Československý fotbal tímto politických tahem získal veličinu světového věhlasu na hřišti a později i na trenérské lavičce.

Laci či Lacko se narodil do rodiny Slováků, kteří odešli hledat štěstí do maďarské metropole, do Pešti. Otec Pavol byl čistokrevný Slovák, matka Anna (rozená Steczová) slovensko-maďarsko-polského původu. Ladislav byl jediným synem, otec byl pomocnou zednickou silou na stavbách, matka pracovala v továrně na výrobu papíru. Rodina žila sice skromně, nikoliv však v chudobě.

Syn se věnoval jediné vášni – fotbalu. Míč ovládal skvěle, dával góly, jeho maďarská kariéra postupovala rychle kupředu. A poválečnými přesuny se najednou ocitl v Československu.

Po příchodu do bratislavského ŠK bydlel v rodině Ferdinanda Daučíka, který nad ním držel ochrannou ruku. V rodině svého trenéra se seznámil s jeho sestrou Annou Violou, jež žila v téměř nefunkčním manželství, padli si navzájem do oka a záhy přišel i Violin rozvod a nový vztah.

Ve vlasti předků však objevil lákadlo, jemuž se nedalo vysmeknout – zahrát si po boku Josefa Bicana, možná nejlepšího útočníka světa všech dob, dosud krále kanonýrů celé historie. Okolo setkání těchto osobností v jednom dresu se vine mnoho různých fám a pověstí.

Jedna z nich až srdceryvně nastiňuje, jak nedostižný šutér přijal v šatně reprezentačního výběru o čtrnáct let mladšího novice. „Mladej, sedni si vedle mne a ničeho se neboj,“ prý Bican přivítal Kubalu povzbuzujícími slovy. Mohlo být. „Já dám dnes dva góly, ty také,“ předpovídal Bican. Zvěsti o naplnění předpovědi jsou ovšem liché. Poprvé se v jednom dresu setkali v říjnu 1946 proti Rakousku (4:3), ani jeden se netrefil.

Tento dojímavý příběh se může vázat – bez přivítání – k utkání proti Polsku (6:3) následující rok, kdy se skutečně oba trefili dvakrát. Víckrát se už v jedné šatně nepřevlékali. I tak zažil Kubala nezapomenutelné chvíle. Tak hřejivé, že si na velký vzor vzpomněl už jako věhlasný trenér a na mistrovství světa 1982 pozval Bicana do městečka Calella poblíž Barcelony, kde spoluvlastnil hotel, a hostil ho po dobu celého šampionátu.

Zřejmě předčasná smrt otce, ale jistě i zhoršující se atmosféra v Československu po Vítězném únoru 1948 přiměly Kubalu, aby se vrátit do země svého narození, do Maďarska. Stihl i tři reprezentační zápasy, ale komunistický režim začal dusit i Maďarsko. Stejně jako mnoho jiných spoluobčanů se rozhodl pro odchod do zahraničí. A bylo to hodně dobrodružné.

V partě s dalšími utečenci, včetně spoluhráče z Vasasu Budapešť György Marika, převlečení do uniforem sovětských vojáků, s doklady v azbuce, na korbě náklaďáku s azbukou psanou poznávací značkou překonali maďarsko-rakouské hranice. Daleko složitější byl ovšem přechod ze sovětské okupační zóny do americké. Již v civilním oblečení, v zimě, pěšky a především v noci se dostali utečenci až do zóny francouzské, do Innsbrucku. Následovalo pár dní v tzv. detekčním centru, kde se ověřovala totožnost a případná „závadnost“ jednotlivých osob. I tato překážka byla nakonec překonána a Kubala se ocitl ve Švýcarsku, odkud potom hned přešel do Itálie.

A následně do vytouženého Španělska, kde se stal nejprve hráčskou a posléze trenérskou veličinou.

Nejen jako vynikající útočník, ale i jako úspěšný trenér si vydobyl Ladislao Kubala v nové vlasti velkou úctu. Po klubových štacích se mu dostalo cti převzít reprezentační výběr Španělska a zapsal se výrazně do kroniky místního fotbalu.

Vedl tým La Furia Roja – doslova červená zuřivost, jak se španělské reprezentaci přezdívá – v letech 1969–1980 celkem do 68 zápasů (bilance 30–22–16, 98:59), zúčastnil se s ním mistrovství světa 1978 v Argentině, kde však nepřešel bránu základní skupiny, stejně tak na evropském šampionátu 1980 v Itálii. Více zápasů nasbíral jen famózní Vicente del Bosque, pod jehož vedením se stalo Španělsko mistrem světa 2010 a dvojnásobným mistrem Evropy 2008 a 2012.

I jako trenér se stal Kubala velkým pojmem.