Nejlepší angažmá přišlo po šedesátce. Trenér Koubek v Plzni přepsal historii

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Po vyřazení švýcarského Servette Ženeva na střely ze značky pokutového kopu a postupu do čtvrtfinále Konferenční ligy se rozlilo ze všech plzeňských toků nadšení. „Dokázali jsme to, vstoupili jsme do historie,“ vypíchl trenér Miroslav Koubek tento okamžik.

V západočeském regionu se začali velebit hrdinové: brankář Martin Jedlička, který vychytal zápas i penaltový rozstřel, spolehlivý stoper Robin Hranáč, kreativní záložník a střelec Pavel Šulc, bijec Tomáš Chorý.

Všichni však sborem připomínají, že nemalou zásluhu na úspěchu má trenérský Metuzalém.

Když nový trenér české reprezentace Ivan Hašek oznámil svou první nominaci na jarní program, objevili se v ní plzeňští nováčkové Robin Hranáč a Pavel Šulc. „Udělali výrazný vzestup, pod trenérem Koubkem rostou,“ neopomenul zdůraznit zásluhu staršího kolegy.

Nikdo ji nezpochybňuje. „Jako mají na úspěchu podíl hráči, tak i trenér,“ připomíná Jozef Jarabinský, osmdesátiletá československá trenérská legenda. O Koubkovi toho může říci snad nejvíce. Stál mu jako asistent po boku, když v ročníku federální ligy 1988/1989 slavila Sparta mistrovský titul. Vzal si ho s sebou i na exotickou štaci do Číny.

Zná ho dobře. „Spolehlivý, učenlivý, vnímavý,“ předkládá stručnou charakteristiku. Koubkův pokročilý věk nevnímá jako překážku dalších zdarů. „Musel nejprve nasbírat zkušenosti, dozrát, k čemuž patří i porážky,“ odkrývá Jarabinský úskalí trenérského řemesla.

Nutnost nabrat zkušenosti přiznává i opěvovaný. „Já nejlepší štace získal až po šedesátce,“ zdůrazňuje. Možná nyní prožívá tu nejlepší. Ve Viktorii Plzeň.

Pravidlem, že by člověk neměl opakovaně vstupovat do stejné řeky, se při svém trenérském řemesle vůbec neřídí. V západočeském klubu prožívá už třetí angažmá. A na evropské scéně to vůbec nejsvítivější.

Přitom první se vůbec nepovedlo – fanoušci ho vypískali, přivítali ho transparentem „Koubek ven“. „To není příjemná pozice, to těžko ustává i José Mourinho,“ uvědomuje si sílu bouřlivých nepřejících ochozů. „Teprve později jsem se dozvěděl, že to byla akce řízená,“ dobral se podstaty věci.

Chtěl být vstřícný, otevřený, nevyplatilo se. „Přišel jsem do klubu v době (2000), kdy se o titulech ani nesnilo, tým bojoval o záchranu a já fanoušky podle jejich mínění urazil,“ rozebírá tehdejší situaci. „Lídrovi kotle jsem řekl, že si myslím, že by dav neměl rozhodovat o trenérovi, ať to nechají na vedení,“ předložil svůj názor.

Nelíbil se, stal se nepřítelem. „Po čtrnácti letech, kdy jsem se do Štuncáku vrátil, ale to už byly tituly, se transparent znovu objevil. A pak ještě to skandovali,“ dokládá, jak těžko se člověk nepříznivé nálepky zbavuje.

Druhý pokus byl mnohem vydařenější, když po 3. kole ročníku 2014/2015 nahradil odvolaného Dušana Uhrina mladšího. A všechno skončilo velkým triumfem – mistrovským titulem.

Má na něj i věčnou památku – tetování na pravé ruce. „Není to nic velkého, takový čárkový kód, není tam ani jméno klubu,“ poukazuje Koubek na jeho decentnost. „Jen ročník a Victoria, tedy vítězství. To je neutrální. Nechtěl jsem nic nabubřelého, aby se někdo neurazil. Časem se to může otočit i proti vám. Takže taková vzpomínka,“ obhajuje své počínání.

Šlo o sázku. „Přišel jsem na trénink, bylo teplo, krátké rukávy, snad všichni všude tetování,“ popisuje. „Říkám jim, že jsou barevní jak papoušci. Vyzvali mě, že si něco takového v případě titulu také musím pořídit. Odvětil jsem, že ne, nikdy, že by mě manželka vyhodila z domu. Pak jsem se zamyslel a jejich výzvu přijal: Víte co, když tu ligu vyhrajeme, tak bude tetování. Když jsme v posledním zápase pečetili titul, čekal v kabině tatér a vrhli se na mě, že musím sázku splnit. Hlídal to Milánek Petržela, ten si takové věci pamatuje,“ nebylo možnost úniku.

Nyní s Plzní dosáhl největšího úspěchu na evropské scéně. „Žádné tetování nebude,“ rázně hned po utkání uťal veškeré návrhy jdoucí tímto směrem.

Z roku 2015 zůstává tedy osamocené. Vděku se ovšem tehdy nedočkal. „Vyhráli jsme opět ligu, titul vzali Spartě, ale neprošli do Ligy mistrů přes Maccabi Tel Aviv. Ztratilo se 150 milionů korun, vznikla zlá krev a odskákal to Koubek,“ povzdechne si. „K našemu řemeslu patří i to, že tě vyhodí. S tím se musí počítat,“ přijímá trenérský úděl. „Mě to nejvíc zklamalo v Plzni,“ neskrývá.

Přesto potřetí vstoupil do téže řeky. Vlastně možná ne, Plzní protékají čtyři, takže má možná ještě jeden pokus…

Ve svém trenérském curriculum vitae má zapsaný i nejstarší český klub a do roku 1948 i nejúspěšnější, Slavii Praha. „Na podzim 2013 jsem po odvolaném Michalu Petroušovi převzal Slavii Praha, která se zmítala v těžké krizi. Dostávala kopec gólů. Ale Slavia se neodmítá,“ vzpomíná na dobu, kdy se přemístil do Edenu.

Aby odvrátil hrozbu sestupu, sáhl po nečekaném kroku – stáhl do středu obrany střelce Milana Škodu. „Byla tam stoperská dvojice Slováků, vysloveně pro smích. Musel jsem zareagovat,“ připomíná složitou situaci. „Pozval jsem ho a všechno mu vysvětlil. Musíš jít hrát stopera, nemohu tam nechat ty kašpary, kteří jsou ve Slavii omylem. Jde o všechno – jestli to přijmeš, můžeme se pokusit Slavii zachránit. Jde přece o klub!“ apeloval na kanonýrovy city.

Podařilo se. „Zvládli jsme to, ligu udrželi,“ utírá si orosené čelo ještě po letech. „Jen mně hlodalo, jestli jsem Milana nepřipravil o Klub ligových kanonýrů,“ ťukal mu v hlavě červíček. „Když v tureckém angažmá docílil stovku prvoligových gólů, pořádně jsem si oddechl. A napsal mu gratulační dopis. Vídáme se stále a máme si co říct. Stopera mi nevyčítá, tehdy nebyla jiná volba,“ nezpochybňuje tehdejší rozhodnutí.

Přes poměrně epizodní roli v červenobílých barvách ho mají slávističtí fanoušci rádi. „Nebyla to lehká doba, ale jsem přesvědčen, že jsem vytáhl Slavii z bahna. Kdyby nebylo mého asi jedenáctizápasového období, spadla by,“ praví přesvědčivě.

Ani hráčskou kariéru neměl Koubek marnou, v nejvyšší československé soutěži má jako brankář zapsáno 35 zápasů a dvanáct vychytaných nul za Spartu Praha, ovšem na přelomu 80. let minulého století, kdy patřila mezi průměrné kluby.

S cejchem bývalého brankáře se vydal na vrtkavou trenérskou dráhu. „Moje trenérská dovednost byla dlouho zpochybňována, na gólmany se koukají funkcionáři skrz prsty,“ připouští. „I když jsem chytal ve Spartě, ale to nikoho nezajímalo,“ připomíná si začátky.

Předsudky pozvolna nabíranými úspěchy rozmetal. „Já post brankáře pro trenérské řemeslo považuji spíš za výhodu,“ naopak nachází pozitiva. „Hru má ze své pozice nastudovanou, přemýšlí o ní, získává dar ji vnímat. Je to dobré stanoviště. Musí spoluhráče dirigovat, zvládat obrannou hru v systému, v propojení hráčů,“ vypočítá přednosti.

Navíc může na rozdíl od kolegů hodnotit i své následovníky. „Když se rozebírá chyba brankáře, často se strážci branky ozývají, ať kritikové mlčí s argumentem: Nikdy jsi tam nestál. Já mohu, já tam stál mnoho let. To vidím, cítím, to je v hlavě zakódované, to nikdy nevyprchá,“ upozorňuje.

Předpojatost překonal. „Nepopírám ani, že to byla jedna z motivací, když jsem se na trenéřinu vydal. Všem dokázat, že i bývalý brankář může uspět,“ překládá své krédo, které naplnil vrchovatou měrou.

Teď povede své děti v čtvrtfinále Konferenční ligy proti slavné italské Fiorentině. Vlastně spíš svá vnoučata…