Nejlepší angažmá jsem dostal až po šedesátce, říká Pan trenér

Svůj věk nepovažuje Miroslav Koubek za přítěž, spíš v něm vidí přednost. „Trenérem se nikdo nestane po vyzutí prvoligových kopaček nebo po absolvování školy,“ tvrdí muž, který loni oslavil sedmdesátku. „Je nutná nějaká praxe, hodně se musí prožít. Já říkám, že je potřeba aspoň patnáct let,“ nachází časový úsek potřebný k dozrání. „Prací, poznáním sám sebe, jak jsem schopen reagovat na výkony, výsledky a celkové dění, jak jsem schopen spojovat souvislosti,“ vypočítá, co je třeba nutné zvládnout. „Do ligy jsem se dostal až v padesáti a nejlepší angažmá přišla až po šedesátce. To jsem nasekal hodně dobrých značek, které nemá každý,“ připomíná svou kariéru.

A také přidává, že se trenér musí angažmá úplně obětovat. „Když podepisuju smlouvu, vím, že po dobu trvání dohody nemám soukromý život,“ uvědomuje si. „Trenér se svému řemeslu musí úplně oddat, kromě základní rodinných povinností jde všechno stranou. Musí žít prací. To není přijít na stadion, odbýt si tři hodiny a pak jít na tenis,“ přijímá úděl, který si ovšem vybral.

Pětatřicet zápasů v československé lize, dvanáct vychytaných nul – takový má Koubek zápis ve Spartě Praha (1977–1982). „Neměl jsem marnou kariéru,“ upozorňuje. Na Letné začal přemýšlet, že by se po jejím skončení mohl stát trenérem. Návodem mu byli věhlasní odborníci, kteří ho vedli: Antonín Rýgr, Jiří Rubáš, Vladimír Táborský, Václav Ježek, jako asistent začínal Dušan Uhrin starší. Sledoval jejich práci, zapisoval si, co na hřišti s těmito legendami prožil.

Po studiu FTVS (Fakulta tělesné výchovy a sportu) se vydal na dráhu bezesných nocí a sociální nejistoty. S jedním dalším útěžkem – bývalý brankář. „Na ty se koukají funkcionáři skrz prsty. I když jsem chytal ve Spartě, ale to nikoho nezajímalo,“ poznal.

Nepopírá, že to byla jedna z motivací, která ho hnala kupředu. Všem dokázat, že i bývalý brankář může uspět. „Já jim to ukážu – vzkazoval jsem všem pochybovačům,“ svěřuje se. Navíc post brankáře pro trenérské řemeslo považuje spíš za výhodu. „Je to dobré stanoviště,“ upozorňuje Koubek. „Hru má nastudovanou, přemýšlí o ní, získává dar ji vnímat,“ překládá argumenty. Navíc může vyhodnotit chyby svého svěřence v brance. „Já tam stál mnoho let,“ pochopí, proč brankář tak reagoval. Naopak posoudit, jak se cítí ve vyložené šanci útočník, neumí. „Ale to neumí ani bývalý obránce,“ říká logicky.

Dobře pochopit fotbal je jedna věc, k tomu se však přidává to nejdůležitější – zvládnout mezilidské vztahy. „Kabina velice rychle odhalí, že jste nýmand,“ ví, koho má před sebou. „A takový trenér skončí za týden. Na to mají hráči sosáky, zapnou senzory. Buď vás po týdnu přijmou, nebo máte problém,“ připouští, že hráči mohou nadřízeného snadno potopit.

Zažil to v Mladé Boleslavi. Vyřadil pro ztrátu výkonnosti tři zkušené hráče, jenže neuvěřitelná série zranění a trestů ho přinutila, aby je vrátil na hřiště. Do stěžejních rolí. „Dali mi to sežrat,“ vzpomíná na jedno z nejbolestivějších ukončení angažmá, pro které se rozhodl ovšem sám. „Dál by to nešlo,“ uvědomuje si po letech.

S autoritou neměl nikdy vážné potíže, zvládal i ty nejproblémovější hráče, vůdce smečky. „Je třeba být k nim citliví, nikoli ovšem servilní,“ nabízí návod, jak je získat na svou stranu. Přiznává, že k udržení odstupu přispívá i jeho visáž, věčně zakaboněná tvář. „Přitom já mám humor tak rád,“ vyvrací předsudky.

Vyhazovů zažil více, k trenérskému řemeslu ostatně patří. „Trenér pozná, že ho chtějí vyhodit,“ tvrdí. „Oči lidí, kteří o tom rozhodují, jsou jiné. Je to patrné na řeči těla, mimice obličeje, řeči očí. Vždycky je to zklamání, nikdy úleva,“ přiznává.

Těžko skousával, jak se k němu zachovalo vedení ve Slavii Praha. „Já vím, že to byla těžká doba, nebyly peníze, ale ruský manažer Igor Kornějev přiváděl z Jižní Afriky průměrné hráče, které jsem nechtěl,“ vrací se do doby, kdy seděl na lavičce v Edenu.

Mužstvo dostávalo hodně gólů, rozhodl se pro radikální řez – kanonýra Milana Škodu stáhl do středu obrany. „Byla tam stoperská dvojice Slováků, vysloveně pro smích. Tihle frajeři dostali od Teplic doma sedm gólů, od Boleslavi čtyři. Musel jsem zareagovat. Pozval jsem si nejlepšího útočníka Milana Škodu, vyhlášeného hlavičkáře a všechno mu vysvětlil. Musíš jí hrát stopera, nemohu tam nechat ty kašpary, kteří jsou ve Slavii omylem. Jde o všechno – jestli to přijmeš, můžeme se pokusit Slavii zachránit. Jde přece o klub,“ naléhal na slávistickou střeleckou legendu. Přesvědčil ji.

Vděku se nedočkal, vystřídal ho nizozemský kouč Alex Pastoor, nevydařený experiment ze zahraničním trenérem. „Jsem přesvědčen, že jsem vytáhl Slavii z bahna. Kdyby nebylo mého jedenáctizápasového období, spadla by,“ tvrdí přesvědčivě.

Podobné rozladění prožíval, když ho propouštěla mistrovská Plzeň. „Vyhráli jsme v ročníku 2014/2015 opět ligu, titul vzali Spartě, ale neprošli jsme do Ligy mistrů přes Maccabi Tel Aviv. Ztratilo se 150 milionů korun, vznikla zlá krev a odskákal to Koubek,“ vzpomíná. A nikdy to vedení klubu neodpustil.

Přitom má západočeský klub doslova pod kůží – tetování na pravé ruce. „Není to nic velkého, takový čárkový kód, není tam ani jméno klubu. Jen ročník a Victoria, tedy vítězství, to je neutrální,“ popisuje Koubek. „Nechtěl jsem nic nabubřeného, aby se někdo neurazil. Časem se to může otočit i proti vám,“ připouští choulostivost kosmetického zákroku, který se těžko odstraňuje.

Šlo o sázku. Slíbil mužstvu, že když vyhraje ligu, nechá si něco na ruce vytetovat. „Když jsme v posledním zápase pečetili titul, čekal v kabině tatér a vrhli se na mě, že musím sázku splnit. Hlídal to Milánek Petržela, ten si takové věci pamatuje,“ vzpomíná na zákrok.

A několik týdnů později, na prahu nové sezony, ho vedení vyhodilo… .

Po celou kariéru měl však jednu jistotu, vždycky ho vyslyší v Kladně. „Lidé si mne spojují celoživotně s Kladnem, kde přes padesát let bydlím, ale já jsem rozený Pražák-Žižkovák. Jsem odchovancem Unionu Žižkov,“ upozorňuje na omyl, který je všeobecně ve fotbalovém prostředí usazen.

Ale ke středočeskému městu vztah našel. Po vojně v Dukle Slaný 1971–1973 se o nadějného brankáře zajímala Slavia, ale vyhodnotil si, že v konkurenci reprezentačních gólmanů Miroslav Stárek – František Zlámal nemá šanci, aby se mezi tři tyče dostal. Rozhodl se pro SONP Kladno, město s fotbalovou tradicí blízko Prahy, které hrálo druhou nejvyšší soutěž. „Nebyla to špatná volba, mohl jsem výkonnostně dále růst,“ pochvaluje si i po mnoha letech.

Vždy, když se ocitl bez smlouvy, Kladno mu práci dalo, tak silné pouto vzniklo. A až skončí v Hradci Králové, mohl by se domů vrátit. I když na odchod do trenérského důchodu ještě pomýšlet nemusí. „Jsem pořád mezi mladými, mezi nimi se nestárne,“ prohlašuje Koubek.