Nejhorší v historii českého fotbalu. Týmu Františka Straky se to může stát

Připomínat, že v dobách 1. republiky zaznamenal Meteor Praha VIII ještě horší bilanci než letos Dynamo České Budějovice, když v ročnících 1927 a 1930/1931 získal pouhý bod, by bylo nefér. Tehdy se hrálo mnohem méně utkání, v prvním případě pouze sedm, ve druhém čtrnáct. Možností uspět bylo mnohem méně.

České Budějovice vedené specialistou na záchranářské práce Františkem Strakou mají před sebou unikátní cíl: vyhnout se „titulu“ nejhoršího týmu v historii tuzemské nejvyšší soutěže. Může se to podařit, i když dnešní díl tohoto boje, zápas proti Slavii Praha, není tím nejsnazším začátkem mise.

Archivy ale ukazují, že Dynamo není bez šance.

Spravedlivější porovnání než s První republikou jsou pro Budějovice ligové ročníky se 16 účastníky, přičemž dřívější dvoubodový systém se snadno přepočítá na dnešní tříbodový. Už v éře samostatné české ligy po rozpadu federální (poslední ročník 1992/1993) se našlo pět ztroskotanců, které mohou České Budějovice reálně předstihnout, zadaří-li se jim jarní sezona.

I v těchto případech nejsou podmínky totožné, neboť jihočeský tým má k dispozici ještě zápasy v nadstavbě, kdy se pravděpodobně střetne se soupeři ve skupině o záchranu.

Nastalo, co muselo. Po společenských změnách v listopadu 1989 ztratil armádní tým výhodu povolávání do stejnokroje hotových hráčů, s úbytkem financí se úroveň kádru rozmělňovala, až došlo k prvnímu pádu kdysi slavného klubu evropské hodnoty. „Narukoval jsem v roce 1990, považoval jsem za velkou čest, že mohu oblékat dres Dukly. A sledoval, jak výkonnostně neustále upadá,“ svěřuje se ´rekrut´ Karel Rada, vicemistr Evropy 1996.

Především zanikla armádní podpora. „Tehdejší ekonomický náměstek Miroslav Kalousek jasně prohlásil, že ho zajímá jen individuální sport,“ vzpomíná dlouholetý sekretář Miloslav Jícha. „Byli jsme bez peněz, i bez stadionu, armáda nám Julisku na další období byla ochotna pronajmout jen na komerční dohodě,“ prozrazuje nepříjemné okolnosti.

To se projevilo i v kabině. „Cítili jsme, jak to všechno jde dolů,“ přiznává plzeňský odchovanec. „Kdo měl nějakou formu, hledal si angažmá jinde, dobří hráči nepřicházeli,“ povzdechne Rada.

Bylo těžké sehnat i trenéra, který by v takovém stavu převzal odpovědnost. „Začínal Jiří Fryš, po 7. kole ho vystřídal Dan Matuška, po 22. kole Svatopluk Bouška,“ vypočítává Jícha.

Výsledky byly pro semifinalistu Poháru mistrů 1966/1967 vysloveně nedůstojné. „Na Žižkově jsme ostudně prohráli 0:7,“ netají Rada. Jediné vítězství ve 23. kole v Hradci Králové 1:0, tři remízy na závěr, když už byl osud jasný. „Chtěli jsme Duklu zachránit, nezabalili jsme to, ale nešlo to,“ prohlašuje Jícha.

Přitom se našla v sestavě dobrá jména: Tomáš Poštulka, Jiří Jeslínek, Josef Němec, Jiří Vávra, Karol Praženica. „Starší chtěli pryč, mladí se rozvinuli až později jinde,“ podotýká Rada.

Ředitel – klubová legenda Václav Samek, kapitán mistrů Evropy do 23 let v roce 1972 – tým do druhé ligy nepřihlásil, spadl do amatérské soutěže. „Kdybychom prvoligovou účast zachránili, bojovali bychom dále,“ odkrývá tehdejší záměr Jícha. „Ale to nešlo,“ podrobuje se zákonům trhu.

Už název vypovídá, kdo stál v pozadí projektu, který dokládal uvolněnost kapitalistického smýšlení. Podnikatel Miroslav Švarc (německy černý) vytvořil nový systém – po něm pojmenovaný, kdy nezaměstnával pracovníky, ale najímal si je. Ve fotbale ostatně statut ´íčařů´platí dosud.

Jeho milovaný klub vystoupal díky milionovým investicím až do nejvyššího patra a nepočínal si špatně. Na lavičce seděl uznávaný odborník Jaroslav Hřebík (v Benešově vlastnil stavební firmu), na hřišti bojovali Tibor Mičinec, Bohuš Víger, Miroslav Držmíšek, Luděk Klusáček, Petr Čermák, Luboš Zákostelský.

Po šesti zápasech – vítězství 1:0 nad Olomoucí, patřil klub do lepší poloviny tabulky, na kontě deset bodů. Jenže… „Zatkli pana Švarce za nedovolené podnikání,“ odhaluje příčinu zlomu stoper Luděk Klusáček. „Začaly problémy s penězi, zpožďovaly se výplaty, rychle byl prodán útočník Luboš Zákostelský, aby se aspoň nějaká díry zalepila,“ dokladuje vystudovaný inženýr ekonomie.

Po podzimní sezoně, kdy už mužstvo sedělo na poslední příčce, skončil trenér Hřebík, jenž měl k Benešovu osobní vztah. „Už neměl sílu, neviděl naději,“ omlouvá ho jeho svěřenec. Kdo mohl, odešel za lepším.

Mužstvo převzal neznámý Jiří Novák s nulovými zkušenostmi z velkého fotbalu. Vedení bylo rádo, že se v této situaci nechal někdo přemluvit. Jaro začala ještě slibná remíza v Českých Budějovicích, pak přišlo 14 (!) porážek za sebou. „Bylo to deprimující,“ neskrýval trenér Novák. „Přicházel jeden nezdar za druhým, sebevědomí hráčů žádné,“ uvědomoval si.

SK Benešov nyní působí ve 4. fotbalové lize - název divize byl zrušen. „Je na úrovni, kam patří,“ přemítá Klusáček. „Nahoru šel jen díky penězům pana Švarce, po jeho zatčení všechno skončilo,“ upozorňuje na neživotaschopnost umělého projektu.

Další typický projekt 90. let minulého století, splněný sen jednoho úspěšného muže, který do něj nalil desítky milionů korun. Přidružil se k těm, které na jeden ročník prosvištěly nejvyšší soutěží a zanechaly po sobě docela ostudný zápis.

Místní podnikatel Jiří Novák chtěl původně koupit slavný hokejový pardubický klub. Když neuspěl, napřímil úsilí a peníze na předměstí východočeské metropole a koupil AFK Atlantik Lázně Bohdaneč.

Nasypal do něj přes sto milionů korun, zapsal ho do prvoligové kroniky. Na jeden ročník. Víc už nedokázal.

Pouhých jedenáct bodů, pouhá dvě vítězství (v 7. kole v Plzni 2:1 a v 11. doma Liberec 1:0), odstup dvaceti bodů od předposledních Českých Budějovic. „Nastoupil jsem za Lázně jen do dvou prvoligových střetnutí, prohráli jsme s Boby Brno a v derby s Hradcem Králové, pokaždé nám silně nepřáli rozhodčí,“ vzpomíná Luboš Kubík, vicemistr Evropy 1996, synovec majitele.

Rychlokvasný odvážlivec nebyl vítán, narušoval zajeté pořádky.

V sestavě se objevovala zajímavá jména, kromě člena rodiny za Atlantik hráli Marek Heinz, Petr Kostelník, Marek Kulič, Milan Lednický, Marek Trval. Mzdy poutavé, šéf klubu přívětivý. „Vždycky si po utkání sedl mezi nás, dal si pivko, pohovořil s námi, měl z každého výsledku radost,“ říká Kubík.

Do ligových statistik se Lázně zapsaly ještě jedním vkladem, nijak přívětivým. V posledním duelu proti Drnovicím nastoupil na jednu minutu trenér brankářů Vítězslav Rejmon, jenž se ve 42 letech stal dočasně nejstarším hráčem české ligy. Ale i tento zápis byl časem odstrčen.

Kauza tří Bohemek, kdy fanoušci, funkcionáři a především právníci složitě a dost emotivně řešili, která je pravá, může se hlásit k odkazu mistra Československa 1982/1983 a nastupovat pod tímto názvem, strašila český fotbal dlouho. Sestupem ´střížovské´podnikatele Karla Kapra tento spor vymizel.

Po finančním krachu Bohemians Praha, kdy majoritní vlastník bývalý zápasník Michal Vejsada poslal klub do konkurzu, se na něj jako na kořist vrhli dravci, kteří toužili přisvojit si kultovní značku. Podnikatel Karel Kapr se dohodl s jednotou (pozůstatek socialismu) na pronájem loga a dalších symbolů.

Ze sídla na pražském Střížkově hodlal slézt do Ďolíčku ve Vršovicích, ale nebylo mu to umožněno. Azyl na Viktorii Žižkov však při premiéře mezi vyvolenými v ročníku 2008/2009 mužstvu vyhovoval. „Hráli jsme tam dobré zápasy, porazili Spartu 4:3,“ vzpomíná útočník Marek Kincl, jenž jedním gólem přispěl k porážce bývalého klubu. „Se záchranou jsme starosti neměli,“ poukazuje na 13. místo.

Jenže v následném ročníku přišlo stěhování na Strahov. „Neútulný stadion, špatné zázemí, fanoušci nechodili,“ postěžuje si. „Náš sestup vlastně nebyl o fotbale, byla to mozaika nepříznivých vnějších okolností,“ zdůrazňuje.

Nálady a vztahy se vyhrocovaly, neboť do první ligy naskočila další ´Bohemka´, kterou vzkřísili fanoušci, obývala Ďolíček. „Všichni byli proti nám,“ stěžuje si Kincl. Vrchol rozporů doprovázelo ´derby´. Na podzim na Strahově skončilo bezbrankovým smírem.

Jarní ve Vršovicích bylo však třaskavé. Vedení týmu hostí odmítlo do něj nastoupit, opíralo se o právní rozklad, že domácí nejsou členy spolku a nemohou hrát jeho soutěže. „Jako hráč bych raději nastoupit, ale šlo o rozhodnutí zaměstnavatele, to jsme všichni respektovali,“ hájí se Kincl.

Postih byl výrazný, odečtení 15 bodů. Šance na záchranu po něm nulová, nakonec tým uzavřel účinkování s jedním bodem. Ale i kdyby měl počet nasbíraný na hřišti, nestačilo by to. „My však mužstvo měli obstojné, srazilo nás, co se dělo okolo,“ stojí si Kincl za svým názorem.

Do velkých potíží se dostal i slavný Baník Ostrava. Mistr v ročníku 2003/2004, který o titul usiloval ještě o šest let později, se vinou střídání majitelů, neefektivního hospodaření a neustále oslabování kádru dostal do hrozivého stavu – po polovině soutěže nasbíral mizerné čtyři body!

V podzimní části mužstvo vedl Radomír Korytář, šlo o jeho jedinou prvoligovou štaci, kterou v šestnácti zápasech uzavřel s bilancí jediné výhry (doma Olomouc 1:0) a jedné remízy (doma Mladá Boleslav 2:2). V zimní přestávce ho nahradil renomovaný trenér Vlastimil Petržela.

Překvapivě záchranu neslíbil. Odmítl se o ni i pokusit. „Klub přebíral nynější majitel Václav Brabec, řešil především vztahy a finance,“ rozebírá Petržela. „Sešli jsme se v Kroměříži, snažil se mne přesvědčit, ať se pokusím o záchranu. Já to rázně zavrhl. Se čtyřmi podzimními body to nemělo cenu,“ viděl bezvýchodnost stavu.

Kádr však pročistil. „Po pohovorech jsem vyhodil hráče, kteří už na to neměli nebo nechtěli, klubovou pokladnu jsem nezatížil nákladnými posilami, které by stejně nepomohly,“ nastiňuje tehdejší strategii. „Naopak jsem vzal šest dorostenců, které postupně bez tlaku na body připravoval na prvoligový fotbal,“ pokračuje.

V jarní části nasbíral Baník deset bodů. „Ale především jsem chtěl útočný moderní fotbal, aby chodili diváci, což se podařilo,“ nalézá pozitivum sestupu. „Honit se zbytečně, zběsile a zoufale za záchranou nemělo cenu,“ opakuje.

Koncepční práce se vyplatila, Baník se po roce v očistci mezi elitu vrátil, v ročníku 2017/2018 (už s trenérem Radimem Kučerou) skončil na 12. příčce. „Někdy je lepší spadnout a začít znova pořádně,“ dává Petržela doporučení jihočeskému klubu.