Nejhorší góly v dějinách. Slávista Ousou měl slavné předchůdce

Vlastní góly do fotbalu neodmyslitelně patří. Přihodí se i těm nejslavnějším a nejuznávanějším fotbalistům, zpravidla obráncům.

Poslední takový zásah se povedl slávistickému stoperu Ousouovi, který vyrovnal stav víkendového (a skvělého) derby Sparta–Slavia (3:3) brankou v nastaveném čase.

Jsou však i poněkud nepochopitelnější selhání, jak se to nyní přihodilo švédskému bekovi v derby. „Také jsem si nějaké vlastní góly dal, hlavičkoval jsem v souboji a tečoval centr nebo rána ze dvou metrů, kterou jsem chtěl zablokovat, ale skončilo to v bráně,“ přiznává bývalý reprezentant, účastník mistrovství Evropy 2000 stoper Milan Fukal. „Ale tohle?“ diví se. „Jde do balonu levačkou místo pravačkou, aby to uklidil do hřiště, mohl to vyřešit čistým odkopem. Vysloveně technická chyba,“ nešetří švédského legionáře.

Nejdůležitější ovšem je, jakou má vlastní gól hodnotu.

Zda jde jen o nepatrnou úpravu skóre, nebo má vlastňák fatální důsledek. Aiham Ousou bude ještě nějaký týden trnout, co z jeho pochybení vzejde. Může rozhodovat o mistrovském titulu.

Vlastních gólů, které vstoupily do historie, bylo víc.

Po stříbrném opojení z mistrovství světa 1962 v Chile sahá československá parta trenéra Rudolfa Vytlačila po dalším triumfu. O dva roky později na olympijském turnaji v Tokiu se o zlato utká ve finále s Maďary, mnozí to považují za odvetu čtvrtfinále světového šampionátu, kde československý tým soupeře vyřadil.

Plán pomsty se naplňuje krátce po bezbrankové přestávce, kdy si obránce Vladimír Weiss střílí vlastní gól. Nikdy se k němu nevyjadřoval. „Nebyli jsme proti silným Maďarům bez šance, odehráli jsme nešťastný zápas,“ zní jeho jediná vzpomínka na tento duel v hlavním městě země vycházejícího slunce. Pro svěřence trenéra Vytlačila však zapadlo.

Vladimír Weiss byl zakladatel velké fotbalové dynastie. Syn stejného jména, později úspěšný československý reprezentant, účastník MS 1990 v Itálii a po skončení kariéry významný trenér, jenž vedl i samostatnou slovenskou reprezentaci, se mu narodil během závěrečného soustředění. „Požádal jsem trenéra Vytlačila, jestli by mě na několik dní nepustil domů,“ vzpomínal šťastný otec. „Nejprve souhlasil, ale pak mi poradil: Kup tři lahvinky červeného a oslavíme to tady,“ prozradil.

Vladimíra Weisse mladšího tedy zalévali stříbrní olympionici z Tokia 1964. Reprezentačního dresu se dočkal i jeho vnuk, Vladimír nejmladší. Zakladatel velké dynastie zemřel v roce 2018 ve věku 78 let.

Byla to rána do vazu.

Sparta Praha v ročníku 1998/1999 stojí kousek od vytouženého postupu do Ligy mistrů, v prvním duelu vítězí na horké půdě v Kyjevě nad silným Dynamem 1:0. V odvetě jí stačí bezbranková remíza a tento stav drží do 89. minuty. Na Letné se už pomalu odjišťují špunty od vychlazeného šampaňského na oslavu velkého úspěchu.

Přichází jeden z posledních útoku hostí, skvělý ukrajinský střelec Andrij Ševčenko (držitel Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu světa za rok 2004) v obrovské šanci trefuje brankáře Tomáše Poštulku, míč se však odráží do dobíhajícího sparťanského obránce Petra Gabriela a přichází šok – vyrovnání vzájemné bilance a prodloužení. Sparta nakonec padá po střelách ze značky pokutového kopu.

Za viníka nezdaru, jenž má fatální následky v podobě ztráty přibližně 110 milionů korun, je brán obránce Gabriel, český reprezentant, účastník mistrovství Evropy 2000, který dlouhá léta strávil v německé Bundeslize v klubech 1. FC Kaiserslautern a Arminia Bielefeld.

Nese se to s ním i po skočení kariéry. „Jestli mi někdo připomíná a hlavně dává za vinu, že si dám vlastní gól, když mě někdo z metru nastřelí do hrudi, tak na to nemám co říct,“ odmítá ovšem být za neuměla. „Pavel Novotný si v 87. minutě, když držíme postup, řekne o vystřídání, že už dál nemůže, že je zraněný. Nastoupím,“ vrací se k zápasu, od kterého uplynulo už čtvrtstoletí.

Všechno však vidí jako dnes. „Situace, která by nešla změnit ani teď,“ tvrdí pevně. „Ševčenko střílí, Počta (brankář Poštulka) kolenem vyráží, balon se zrychlí, mě trefuje do prsou,“ popisuje. „Řítím se k brance, málem si o tyčku zlomím ruku, protože chci do něj plácnout, ale je to gól,“ nezabránil osudné trefě. „Hrůza,“ otřepává se i s odstupem doby.

Náklonnost či nepřízeň štěstěny je hodně vrtkavá. „Komu se něco takového nestane, kdo chybu neudělá?“ ptá se Gabriel. „Kdo nehrál fotbal, nepochopí…“

Každopádně jde snad o nejsmolnější vlastenec v historii českého fotbalu.

Nepatří mezi nešťastné zásahy, které měly – kromě toho okamžiku – nepříjemné následky, zhatily úsilí celého kolektivu, přinesly konečný zmar. Neměl osudovou hodnotu. Je však bezpochyby nejslavnější, v československé fotbalové historii je zapsán nejvýraznějším písmem.

Blížil se závěr semifinále evropského šampionátu 1976 v Jugoslávii, podceňovaný československý tým vede nad velkým favoritem Nizozemskem, vicemistrem světa 1974, 1:0, hlavou skóroval na začátku duelu kapitán Anton Ondruš. Brzy se však postará o vyrovnání. Aspoň podle oficiálního protokolu.

Z pravého křídla přichází prudký centr, obrovitý stoper Slovanu Bratislava se ho snaží uklidit do bezpečí na rohový kop. V prudkém záhřebském lijáku mu však míč sklouzne po noze, trefuje břevno, od něj se míč odráží na záda brankáře Ivo Viktora a končí v síti. Stav je rázem vyrovnaný, navíc československý tým dohrává v oslabení po vyloučení záložníka Jaroslava Polláka.

Vše se však obrací v jeho prospěch. Početní stav je brzy srovnán, když hvězda katalánského klubu FC Barcelona záložník Johan Neeskens prošlapává Zdeňka Nehodu, v prosloužení skóruje tým Václava Ježka dvakrát a postupuje do finále.

Radost převeliká.

Nešťastný Ondrušův zásah se stává jen nepříjemnou epizodou. S tím, že je – podle klasifikace vlastních gólů – mylně přisuzován jemu. Fakta hovoří totiž jasně: trefil břevno, míč se odráží do sítě od Viktorových zad. Jinak řečeno, kdyby tam nestál, šel by do hřiště.

Hrdina šampionátu, jeho nejlepší hráč a bronzový v anketě Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy francouzského týdeníku France Football brankář Ivo Viktor nikdy spoluhráči falešný odkop nevyčítal. „Stane se,“ připouští. „Chtěl to dát do bezpečí, ale sklouzlo mu to. Byl to těžký zápas, mokro, zima, málo diváků…“ nachází polehčující okolnosti.

Zjištění, že za autora měl být označen on, přijímá s nadhledem. Kdyby se objevil ve statistikách, nijak by ho netrápilo. „Je to přes čtyřicet let,“ neláme si tím hlavu.

Důležité bylo, že se postoupilo a nakonec českoslovenští fotbalisté leštili zlato. A kdo se trefil do vlastní sítě, není podstatné. Fotbal je kolektivní sport, vyhrává i prohrává celý tým.