Muž, který dokázal, jak výhodné je být levák

V červnu oslavil už šestašedesáté narozeniny, ale když může a zdravotní stav mu to dovolí, nazuje Petr Němec kopačky a vyběhne na trávník. Nejčastěji za starou gardu Teplic, kde ostravský rodák končil bohatou hráčskou kariéru a našel i rodinné zázemí. „Nohy mi ale už tolik neslouží, moc běhavý nejsem,“ omlouvá se za své výkony. „Hlava by všechno zvládla, ale nohy ne,“ přiznává důvody.

Ale jakmile dostane míč na svoji levačku, milovník fotbalu jen povzdechne. „Má ji pořád parádní,“ přidává se k obdivovatelům František Šnobr, vzácná duše teplické staré gardy, organizátor zápasů. „Ten cit, ta technika kopu, prostě skvělé,“ hledá nejvýstižnější slova.

Není potřeba. Olympijský vítěz z roku 1980 své umění dokazuje pořád na hřišti.

Nezkoumá, kde se kvalita v levé noze našla, odmítá jen, že by byla výsledkem úporného ronaldovského tréninku. „Střelu jsem měl od pánaboha, nevím, kde se to vzalo,“ hloubá Němec. „Vždycky mi však říkali: Když má fotbalista výbornou levou nohu, pravá je úplně zbytečná,“ dokládá, že fotbalistů tohoto typu je pořád nedostatek a jsou proto obzvláště ceněni.

Díky ní dostával od žákovských let za československé federace pozvánky do mládežnických výběrů krajských, republikových i celostátních, zajistila mu i klidnou – sportovní – povinnou vojenskou prezenční službu v armádě. „Šel jsem na vojnu už v 18 letech, mimo nástupní termín,“ doznává, jakou měl v roce 1976, kdy se stal jeho Baník Ostrava poprvé mistrem československé ligy, protekci. „Vzal si mě do Tábora, kde byly pro mladého výborné podmínky, trenér František Cerman, znal mě právě z mládežnických výběrů,“ připomíná muže, jenž v jeho kariéře hrál důležitou roli.

Po návratu do severočeského klubu zažíval žeň úspěchů. Dva mistrovské tituly s kultovním trenérem Evženem Hadamczikem zdobí svým leskem dodnes síň slávy. Němec měl místo v záloze, ale nikterak pevné. To měl málokdo. „Míval jsem různé nálady,“ neskrývá. „Ale Hadamczik mne uměl utnout. Když jsem si myslel, že jsem moc nahoře, dal mi ťafku,“ děkuje po letech výchovným pohlavkům, které schytal.

Padly na úrodnou půdu. „Byl jsem typ, že jsem to nezabalil a začal znovu makat,“ přičinil se sám, aby jeho talent nezapadl. Jako v případě bratra. „Hadamczik byl výborný psycholog,“ uznává.

K trenérovým vyzkoušeným tahům patřily i návštěvy pracoviště, když mužstvo předvedlo mdlý výkon. Hráči v Baníku Ostrava byli oficiálně zaměstnáni v hornictví či hutnictví, v socialistickém Československu byl profesionalismus zakázaný. Když se týmu nedařilo a nepodával výkony, které pracující od něj očekávali, šli si hráči pro výplaty osobně tam, kde byli jako zaměstnanci vedeni. V Němcově případě do dolu Doubrava. Stejně jako například obránce Petr Zajaroš.

Následné výkony byly úplně jiné…

A ceněná Němcova levá noha jen kmitala. „Ale já nechtěl pálit za každou cenu,“ upozorňuje autor 33 prvoligových gólů. „Bavilo mě přihrát, když stál někdo výhodněji postavený, rád jsem mu slávu z gólu přenechal a mnohdy jsem měl z toho i větší radost,“ praví nezištně. „Takový Verner Lička by mohl vyprávět. Nahrál jsem mu na spoustu gólů,“ poukazuje na spoluhráče a jeho 103 zásahy, které mu otevřely dveře do Klubu ligových kanonýrů týdeníku Gól. „Byl hladový a uměl zakončit,“ vypichuje vlastnosti spoluhráče.

Střelecká ostravská legenda to potvrzuje. „Petr byl skvělý fotbalista, který uměl nejen tvrdě a přesně vypálit, ale výborně i četl hru a dovedl přihrát,“ sklání se Lička, rovněž olympijský vítěz z roku 1980 a držitel bronzové medaile z Eura, před levou nohou kolegy.

Rok 1980 byl pro československý fotbal skvostný.

Nejprve parta trenéra Jozefa Vengloše při obhajobě mistrovského titulu z roku 1976 skončila na evropském šampionátu v Itálii bronzová, následně svěřenci trenérského dua František Havránek a František Cerman získali olympijské zlato v Moskvě. Ostravský záložník byl u toho, byť v Itálii nenastoupil.

V Moskvě se vytvořila skvělá parta. „Velkou zásluhu na tom mají obra trenéři,“ probírá Němec. „Havránek byl takový táta, Cerman o mnoho přísnější, ale mě moc nedusil, znali jsme se už z vojny v Táboře,“ připomíná vzájemné vztahy. „Výborně se doplňovali,“ zdůrazňuje.

Byla to jízda, která skončila ve finále v moskevských Lužnikách před 70 tisíci diváky výhrou nad NDR 1:0. Ovace si vychutnal, v 63. minutě střídal Lubomíra Pokludu.

Triumfu si nesmírně váží. „Čeho může sportovec dosáhnout víc než vítězství na olympiádě?“ pokládá otázku. „I fotbalista. A poznámky, že turnaj v Sovětském svazu bojkotovaly západní státy, neberu. My porazili opravdu silné týmy. Už jen kvalifikace byla nesmírně těžká. Z Evropy postupovaly čtyři týmy, my museli překonat Bulharsko, Polsko a Maďarsko,“ vypočítává.

Těžký a cenný kus kovu má doma. „Řekli nám, že je to pozlacené stříbro, medaile obsahuje 12 gramů zlata,“ rozebírá její chemické složení. „Ale já ji nikdy nedal zkoumat, pro mě má nevyčíslitelnou osobní hodnotu,“ připomíná.

Na klubové úrovni kromě dvou domácích titulů si nejvíce cení semifinále Poháru vítězů pohárů v ročníku 1978/1979. Baník přešel přes portugalský Sporting Lisabon, irský Shamrock Rovers, východoněmecký 1. FC Magdeburg a v boji o finále narazil na západoněmeckou Fortunu Düsseldorf.

Vyřazení po výsledcích 3:1 a 1:2 vstřebává i po letech těžko. Zvláště když jeho gól – levou nohou – v prvním duelu, kterým hosté domácí favority zaskočili, vykřesal do odvety hodně naděje. „Měli jsme však dostat o jeden gól méně,“ uvědomoval si. Ještě se dalo všechno zachránit. „Jenže na Bazalech Němci skórovali první,“ vybavuje si. „My to ještě otočili, mohli i náskok smazat, ale švýcarský rozhodčí nám moc nepřál…,“ nemůže se smířit s pocitem křivdy.

Kariéra krásná, ale nekorunovaná zahraničním angažmá. „Tehdy byly předpisy přísné – ven se mohlo až na jejím sklonku, minimálně ve dvaatřiceti, a mně bylo v roce 1980 třiadvacet,“ věděl, že šance jsou minimální, spíše nulové.

V roce 1983 odešel do Sklo Unionu Teplice pomoci klubu k návratu mezi elitu. Všechno však bylo jinak. „Po pěti zápasech mne postihlo těžké zranění, dva roky jsem byl úplně mimo,“ postěžuje si na osud. „Měl jsem formu a ještě hodně před sebou,“ povzdechne si.

Aktivní kariéra i v důsledku zranění odezněla, pomalu začal vyšlapávat trenérské kroky. Pozvolna, od začátku, od mládeže, ale při posunu ke kategorii dospělých získat doma angažmá bylo složité, upřel proto své zraky severně – do Polska.

Jazyková bariéra nebyla téměř žádná. „V Ostravě jsme polsky rozuměli i mluvili všichni,“ ujišťuje. Pomohli k tomu i sportovní fotbalové přenosy, televizní stanice Katovice 2 měla na tom velkou zásluhu. „Sledovali jsme je od dětství,“ vzpomíná Němec. „Přímo nás fascinoval vynikající komentátor Jan Ciszewski, byla ho radost poslouchat. Kolikrát jsem při nějaké velké akci raději přepnul na Katovice, abych ho slyšel,“ vyznává se český internacionál.

Slovní zásoba nabobtnala bohatostí. „Jeho fotbalové výrazy mi zůstaly v hlavě,“ ještě jednou vzdává poctu polskému televiznímu pracovníkovi. „Šlo jenom překonat stud, že něco řeknu špatně,“ poukazuje na jediný zádrhel.

V polských klubech s mírnou přestávkou působil 20 let, získal si velký věhlas, až se začalo pochybovat, zda je vůbec Čechem. „Prošel jsem různými soutěžemi, od nejvyšší až po amatérské, motal jsem se všude,“ vzpomíná na tuto etapu profesního života. „Když má trenér úspěchy, dostává další šance. Já je měl,“ uvědomuje si.

Označit nejlepší štaci si netroufá, aby některou neopomenul. „Ale velice příjemná byla ve Flotě Świnoujście, rodinná atmosféra, žádný velký tlak,“ jmenuje aspoň jednu. I když kádr musel každou sezonu obnovovat. „Chodili mi hráči, které nikdo nechtěl, za půl roku práce se dostali na nějakou úroveň a znovu mi je vzali,“ přibližuje těžký úděl trenéra v nižší soutěži.

V Polsku zanechal výraznou stopu. „Škoda že jsem nedělal pro český fotbal,“ zamyslí se. „Raději bych předával své zkušenosti českým klukům, než pracoval v cizině,“ nepopírá své vlastenectví. Proto si tak považuje Ceny dr. Václava Jíry. „Jsem rád, že si doma na mě vzpomněli. Když jsem ji přebíral, měl jsem slzy v očích,“ neskrývá dojetí.

Něco se dá ještě ovšem dohnat. Převzal mužstvo v severočeském Proboštově. „Přemluvil mě místní patriot Franta Šnobr,“ udává zanícence, který ho loni posadil na trenérskou lavičku. „Bylo to s ním těžké, hodně přemlouvání,“ přikyvuje Šnobr. „Ale vyplatilo se, postoupili jsme z 1. A třídy do krajského přeboru a jedeme dál,“ pochvaluje si přínos zdatného odborníka.

Za dva roky přijde velká rodinná oslava – zlatá svatba. „Já se ženil hrozně brzy. Manželku jsem znal už ze základní školy,“ přiznává Němec. Pokračovatele fotbalového rodu však zatím vyhlíží stále marně. „Máme dvě dcery, manželka Jiřina je absolventka Janáčkovy konzervatoře v Ostravě ve hře na housle a holky jsou po ní, vrhly se na umělecký směr, hrají na klavír,“ musel zanechat doma kopací míč ve skříni.

Po přestěhování do Teplic se sklony nadále prohloubily, manželka v základní umělecké škole dokonce v letech 1990–2018 působila ve funkci ředitelky. Těšil se tedy na vnoučata. „Dědečkem jsem byl už ve 37 letech!“ hlásí. Rodily se opět holky, jedné vnučce je 28 let, druhá chodí do osmé třídy.

Ale čas a prostor na mužského fotbalového potomka tu pořád jsou. „Bylo by to krásné,“ zasní se zlatý olympijský medailista.

Určitě by podělil přepychovou levou nohu.