Tým z Evropy převlečený za Afričany. Portugalce čeká odpoledne těžká šichta

Atlaští lvi, jak si říkají reprezentanti Maroka, prahnou po úspěchu. Po velkém, historickém. Kdyby se jim podařilo zopakovat počinek svých předchůdců, kteří na mistrovství světa 1986 v Mexiku porazili Portugalsko 3:1 a poslali ho domů, prošli by jako první africký tým do semifinále.

Do závěrečných bojů o medaile.

Na zteč vysílá velice zajímavý tým, v němž evropští rodáci vysoko převyšují spoluhráče, kteří se narodili v Africe.

Maroko bylo vždy tahounem afrického světadílu, zapisovalo se do kroniky světových šampionátů průkopnickými počiny. Jako první se kvalifikovalo z africké zóny (Egypt byl v roce 1934 jediný přihlášený a probojoval se na MS v Itálii přes asijského zástupce Palestinu). Maroko před šampionátem 1970 v Mexiku zvládlo odstrčit deset konkurentů při touze představit se mezi světovými fotbalovými velmocemi.

V Mexiku získalo Maroko první africký bod, když remizovalo s Bulharskem 1:1, střelcem gólu byl útočník Múhúb Gázuaní. V úvodním duelu statečně vzdorovalo později bronzové Spolkové republice Německo, nejprve se trefil Járír Húmaní, obrat přivodily německé modly Uwe Seeler a Gerd Müller. Jen souboj s Peru byl jednoznačný, Maroko podlehlo 0:3.

Mnohem větší zářez do historie zaťali Afričané při druhém vystoupení na mexických stadionech v roce 1986. V těžké skupině F neměli mít proti Polsku, Anglii a Portugalsku pražádnou šanci, ale úvodní bezgólová remíza s Polskem ukázala jejich ambice. Týž výsledek zopakovali proti Anglii a nakonec porazili vnitřně rozložené Portugalsko (!) 3:1. Dva góly vstřelil Abdelrazak Chajrí, třetí Krimau, jenž prošel ve Francii devíti profesionálními kluby.

V osmifinále podlehlo Maroko budoucí stříbrné Spolkové republice Německo 0:1 gólem Lothara Matthäuse z přímého kopu dvě minuty před koncem řádné hrací doby. I tak to byl obrovský úspěch, poprvé v historii se africký tým probojoval do vyřazovací části.

O marockých veličinách se hovořilo s úctou po celé zeměkouli. Kromě útočníků Chajrího a Krimaua největší uznání sklízel tvořivý záložník Mohamed Timúmi, nejlepší fotbalista Afriky za rok 1985, na královském trůně ho pak vystřídal kapitán výběru, brankář Badú Zaki, jenž ve čtyřech duelech pustil jen dva góly.

Marocké království, jak zní oficiální název země nalepené z jižní strany na Středozemní moře, získalo samostatnost až v roce 1957, kdy se jeho svrchovaným panovníkem prohlásil Muhammad V. Do té doby bylo pod kontrolou evropských mocností. V roce 1912 převzal moc nad částí území protektorát Francie (zrušen byl až v roce 1955), pobřežní část připadla Španělsku jako tzv. Španělské Maroko (zrušeno 1956).

V severní části Afriky se rodilo hodně výborných fotbalistů, ale ti nejlepší reprezentovali státy kolonizátorů. Hvězdou největší svítivosti byl bezpochyby útočník Larbi Benbarek, jenž v období 1938–1954 reprezentoval Francii v sedmnácti zápasech a vstřelil tři góly. Pelé o něm prohlásil: „Jestli já jsem král fotbalu, pak Benbarek je fotbalový bůh.“

Rodákem z marockého města Marrákeš byl i Just Fontaine, nejlepší střelec mistrovství světa 1958 ve Švédsku, který s třinácti góly na jednom turnaji drží tento ojedinělý rekord. Reprezentoval po otci Francii, matka byla Španělka.

Ve Fésu se narodil útočník španělského výběru na domácím mistrovství světa 1982 Roberto López Ufarte, kde skóroval proti Hondurasu. Přímo z enklávy Španělské Maroko z města Tetuán pocházeli shodně čtyřnásobní reprezentanti obránce José Luis, jenž v letech 1967–1976 nastupoval za Real Madrid, a jeho barcelonský kolega Pepito Ramos.

Současný marocký výběr, který vede trenér Valíd Radžradžuí, narozený ve francouzském městečku Corbeil-Essonnes v metropolitní oblasti Paříže, nabízí opačný směr: až patnáct členů kádru se poprvé nenadechlo na africkém kontinentu. Další dva jeho svěřenci se přestěhovali na evropskou půdu v raném dětství.

Útočný obránce Ašraf Hakimí pochází z Madridu. Hvězdný borec Hakím Ziyech z nizozemského Drontenu. Hrdina penaltového rozstřelu proti Španělsku brankář Jasín Bunú až z kanadského Montrealu. Nizozemský rodný list předkládají opory zadních řad Sufján Amrabat a Nussajír Mazráví. Francouzský pak kapitán Romain Saíss a ofenzivní záložník Sufján Búfál.

A výčet by mohl pokračovat, našly by se i belgické a italské dokumenty. Až do čísla sedmnáct.

Na těchto případech se ukazuje, že mnozí maročtí fotbalisté považují vlast rodičů a prarodičů za vhodnější pro svou seberealizaci než země, které dlouho nazývali domovem. Přitom ještě na šampionátu 1998 ve Francii měl marocký tým pouze dva hráče narozené mimo zemi.

Mnohé ze současných hvězd jsou produkty náborové kampaně, která nabyla na síle v roce 2014. A sociologové poukazují na to, že její úspěch přišel s pocitem sociálního vyloučení. „Uprostřed rostoucích nacionalistických nálad v Evropě je mnoho hráčů diaspory příliš kritizováno jen za to, že jsou zahraničního původu,“ řekl Amer Zenbá, marocký novinář působící ve Francii, listu The New Arab.

Fotbaloví odborníci však předkládají i jiný důvod – sportovní. V marockém výběru mají hráči mnohem větší šanci prosadit se než v silných týmech Francie, Nizozemska či Španělska. Byť vyřazení Španělska tento argument potlačuje. Ale tento názor hojně podporuje výběr Tuniska, kde také působí hodně francouzských rodáků, kteří dokonce evropský stát reprezentovali na mládežnické úrovni.

Atlaští lvi, byť narození v cizině, cítí k vlasti svých předků vřelou sounáležitost. „Pro národní tým by moji kluci klidně zemřeli,“ vyzdvihuje jejich oddanost trenér Valíd Radžradžuí. „Vyrostli často v evropských zemích, které mají vyspělou fotbalovou kulturu, a my z nich dohromady umíchali tenhle koktejl,“ považuje kosmopolitní soubor za přednost.

Proti Portugalsku chtějí uspět. A průkopnicky posunout marocký, a tím i africký fotbal zase o kousek dál. Poprvé by tým z tohoto kontinentu prošel mezi čtyři nejlepší a hrál by o medaili.