Nejznámější zkratka na světě. VAR prý ničí fotbal, ale není to tak

Frank Lampard se opře do míče, dá mu perfektní razanci a takřka dokonalý směr. Balon totiž míří do břevna branky chráněné Manuelem Neuerem. Od konstrukce se odrazí směrem dolů a od země odskočí zpátky do hřiště.

Rozhodčí nereagují, hra pokračuje dál. Mnozí diváci na stadionu v Bloemfonteinu v Jihoafrické republice přitom sami viděli na vlastní oči to, co vzápětí potvrdí televizní záznam. Míč se zcela jednoznačně ocitl celým svým objemem za brankovou čarou, tudíž měla být Angličanům přiznána branka. Skóre by se tak po úvodním vedení Němců 2:0 srovnalo na 2:2. Pouhou minutu před touto Lampardovou střelou, tedy ve 37. minutě utkání, totiž zrovna skóroval Upson.

Shrňme si tedy situaci: Celá planeta v tu chvíli ví, že Anglie v utkání čtvrtfinále MS 2010 zaznamenala regulérní gól. Jenže i kdyby tuhle zprávu na uruguayské sudí hulákal zplna hrdla třeba celý stadion, ani při nejlepší vůli už by gól Anglii dodatečně připsat nemohli.

Regule byly tehdy ještě nastaveny stejně jako v celé historii předtím. Rozhodovat smějí sudí jen podle toho, co oni sami vidí a slyší. A bohužel: v klíčovém okamžiku jim smysly selhaly nebo snad neměli dobrý úhel pro výhled. Prostě smůla, milí Angličani. A tím bylo tehdy vše dáno a ukončeno. Jakýkoli dodatečný zásah sudích nebo úprava jejich předchozího verdiktu na základě zjištění z videozáznamu prostě nebyly přípustné.

Němci přidali po přestávce další dvě branky a vyhráli ve čtvrtfinále MS 2010 v Jižní Africe 4:1. Ale flagrantní chyba rozhodčích spočívající v přehlédnutí regulérního gólu Anglie, jakož i masivní vlna nesmiřitelné kritiky, která ji logicky následovala, se staly akcelerátory procesu, jemuž se do té doby FIFA vyhýbala jako čert kříži.

„Je to neuvěřitelné, že se v dnešní době plné technologií musíme bavit o takových věcech. Máme pět rozhodčích a ti nejsou schopni rozhodnout, jestli to byl gól,“ dštil síru trenér anglických fotbalistů Fabio Capello. „Náš tým v zápase chyboval, to ano, ale tu největší (chybu) udělali rozhodčí.“

Připomeňme, že v té době řídili vrcholná fotbalová utkání hlavní sudí, dva asistenti a dva brankoví rozhodčí. Lampardův gól neviděl žádný z nich ani jejich další kolega u laviček zdvihající například tabuli s čísly střídajících hráčů.

Tehdy před 12 lety už videozáznam dávno pomáhal spolurozhodovat sporné situace v ledním hokeji, v ragby anebo v dalších sportech. Jen fotbal vstup technologií do procesu řízení zápasů razantně odmítal.

Tedy konkrétně Sepp Blatter, tehdejší boss Mezinárodní fotbalové asociace. „Kdyby rozhodovala technika, bylo by najednou všechno jasné, zmizely by sporné situace, o kterých se nyní ještě den, dva po střetnutí mluví u piva. Zavedeme-li technologie, fotbal z těchto debat vymizí, chlapi se namísto toho budou bavit o jiných tématech a fotbal to tedy ve svém důsledku poškodí,“ mudroval tehdy švýcarský sportovní funkcionář.

Jak už víme, hluboce se mýlil. Poté, co FIFA ustoupila a technologie do fotbalu vkročily, sporných situací rozhodně neubylo a debat už vůbec ne. Naopak.

Stejně tak se ovšem mýlili všichni komentátoři, včetně autora tohoto textu, kteří vyloženě okrajově zmínili, že než se systém videotechnologií ve fotbale usadí, chvíli to potrvá, protože počáteční nuance a jiné „porodní bolesti“ projektu bude nutno doladit.

Realita ovšem ukázala, že tohle „dolaďování“ mělo a má mnohem náročnější, dlouhodobější, nepřehlednější a vůbec komplikovanější vývoj a průběh, než by kdo čekal. Úplně nové věci se prostě ve všech aspektech projeví až při používání v praxi, tedy za plného provozu, jinak to nejde.

Ale nepředbíhejme. Blatter a jeho vedení FIFA totiž zprvu začali vpouštět technologie do fotbalu vskutku jen velmi zvolna.

Na MS 2014 v Brazílii přiletěla v tomto směru první vlašťovka. FIFA, potažmo pravidlový výbor IFAB povolily užívání takzvané Goal Line Technology. Její efekt spočívá v tom, že několik kamer sleduje toliko jen a pouze brankové čáry, a to pochopitelně v obou brankách na hřišti.

Nová technologie v roce 2014 posunula fotbal v tom, že uměla spolehlivě vyhodnotit, zda bylo dosaženo branky. A nahlásit to případně sudímu pípnutím na hodinkách. Tím celý systém chránil sudí, aby se jim nestalo totéž, co čtyři roky předtím v JAR při Lampardově „pumelici“.

Situace tohoto typu, tedy spor, zda balon překročil brankovou čáru celým objemem, či ne, nenastávají ovšem ve fotbale příliš často, v jednom ročníku ligové soutěže nejspíš ne výše než desetkrát. A v tomto kontextu Goal Line Technology byla a je až neúměrně nákladná.

Instalovali ji ovšem i v anglické Premier League a také v Premiership, tedy o patro níže. A právě zde byl letos v září zaznamenán nejspíš jediný známý případ selhání této technologie, která pracuje na podobném principu jako jestřábí oko v tenisu.

V utkání Huddersfieldu s Blackpoolem prostě technika selhala. A nezaznamenala gól Huddersfieldu, který prohrál 0:1. Firma, která technologii dodává, se poškozenému týmu omluvila s vírou, že další selhání už nepřijde.

Světový šampionát v Rusku v roce 2018 představil světu mnohem dramatičtější novinku. A to systém VAR, tedy Video Assistant Referee.

Na separovaném místě mimo stadion sedí dva muži sledující televizní záběry. Ve chvíli, kdy uvidí zásadní pochybení hlavního rozhodčího v otázce posouzení regulérnosti vstřelené branky, penaltových zákroků či udělení přímé červené karty, měl by na to hlavního sudího přes komunikační zařízení upozornit.

O tom, jak funguje nebo by měl fungovat VAR, se mnohem více dozvíte například v tomto textu a v něm vloženém videu.

Na MS v Rusku systém celkem šlapal bez větších excesů. Poté, co se začal postupně zavádět v dalších ligových či pohárových soutěžích, začaly se ale postupně rojit stovky až tisíce otázek a nejasností.

Co je to vlastně zásadní pochybení, a co ne? Má teď sudí penaltu pískat za každé drobné přistrčení v šestnáctce, které předtím bez videa vůbec neměl šanci registrovat? Kdy se má jít hlavní sudí dívat na monitor? Musí, nebo nemusí? Právě tyhle a podobné otázky, jakož i mnohé další, trápily fanoušky či novináře nejen v Česku, ale všude, kde VAR zavedli.

„Bere fotbalu emoce! Hráči se radují z branky, pak si několik minut počkají na vyhodnocení a zjišťují, že gól neplatí? To je emocionální masakr,“ durdí se mnohdy trenéři. Fanouškům na stadionech zase oprávněně vadí, že vůbec netuší, proč bylo utkání přerušeno a co se zkoumá. U hráčů logicky roste frustrace a naštvání na VAR s každou neuznanou brankou.

Dlužno dodat, že mnohdy diskutabilně neuznanou. Nebo naopak. „Jděte s VARem někam, fotbal zničil,“ volají mnozí. Obvykle ti samí lidé se pak ale mohou o pár dní později ukřičet: „Jak to, že tam není VAR?“

To když zjistí, že se třeba v Konferenční lize, kde VAR není zaveden reglementem soutěže, opět rozhoduje postaru. Tedy pouze a výhradně podle toho, co vidí rozhodčí.

Právě to jsou momenty, kdy si uvědomíme, že VAR s sebou sice přináší spoustu trablů, zmatků a dalších jednotlivých negativ. Ale už nám mnohdy uniká, že spoustu výrazných rozhodcovských chyb opravuje precizně. Až když pak „ve výbavě“ některého sledovanějšího utkání schází, uvědomíme si, kolik práce VAR dokáže obhospodařit správně. A ve prospěch spravedlnosti.

Extrémní množství debat vyvolaly zejména spory o ofsajd, který systém VAR začal zkoušet určovat zcela přesně, za pomoci kalibrované čáry. Tedy nikoli v české lize, jejíž šéfové se stále tváří, že na světě není nic nákladnějšího než právě technologie, která umí s VAR sladit onu kalibrovanou čáru. Ta je precizně kolmá na čáry postranní a vyznačuje zároveň linii, jež rozhoduje o možném ofsajdovém postavení hráčů v okamžiku přihrávky.

Zejména v anglické Premier League se najednou díky podobné čáře začaly stále častěji řešit extrémně těsné ofsajdy. A rušily se kvůli tomu četné góly, což fanoušky štvalo. Zvlášť když jim čára namalovaná v televizním přenosu virtuálně na hřiště nepřipadala dvakrát důvěryhodná.

I k této problematice ale vymyslela FIFA inovaci. A pro MS v Kataru byl vyvinut systém poloautomatického rozhodování o ofsajdových situacích předcházejících vstřelení každé branky.

Hráči i míč jsou osázeni čipy, které sleduje velké množství speciálních kamer. A v určeném okamžiku tento systém informace z kamer propojí a nabídne v grafické podobě verdikt, zda hráč je, či není v ofsajdové pozici. Konečné slovo pak má videorozhodčí (VAR). Systém nazývaný trochu přehnaně „umělou inteligencí“ je tedy označován slovem poloautomatický, neboť finální slovo má pro jistotu stále člověk.

Stejný systém fungoval už na podzim v Lize mistrů. A na světovém šampionátu je také v akci hned od začátku. V otevíracím utkání mezi Katarem a Ekvádorem v prvních minutách VAR právě na základě vyhodnocení tohoto systému neuznal branku Jihoameričanů.

Systém velmi spletitou situaci vyhodnotil a posoudil perfektně. Dokonalý však zdaleka nebyl způsob, kterým se posléze celé planetě nepříliš šťastně komunikovala celá nepřehledná situace prostřednictvím televizního přenosu.

Až osm minut po neuznání branky zařadil režisér mezinárodního přenosu grafiku, která ukazovala dvojičku hráčů, ve které byl ten ekvádorský brankové čáře o chloupek blíže. Jenže celistvou herní situaci, která by umožňovala zorientovat se v tom, která přihrávka vlastně měla být ta ofsajdová, nenabídly televize dříve než v poločase. A mezitím zbytečně vykypěla spousta zlé krve.

V úterý v utkání Argentina – Saúdská Arábie (1:2) upozornil nejprve VAR hlavního sudího na situaci, po níž se nakonec hlavní arbitr rozhodl nařídit pokutový kop ve prospěch Jihoameričanů. Ale když Lionel Messi z penalty otevíral skóre, nemohl tušit, jak nečekaný bude další vývoj.

Argentinci totiž v dalším průběhu ještě celkem třikrát rozvlnili síť. Ale „umělá inteligence“ pokaždé zahlásila: „Pozor, ofsajd!“ A titěrnou vzdálenost pak také graficky odprezentovala.

„Proč takovéhle milimetrové ofsajdy pískají, tím se ničí fotbal,“ ozývá se opět často z fanouškovských hrdel nebo na sociálních sítích.

Opět dlužno dodat, že podobná komunita lidí často vzdychá nad tím, jak jsou fotbalová pravidla gumová. A rozhodčí tak má v řadě situací vlastně na výběr zcela podle vlastního uvážení, zda například tu či onu ruku posoudí jako penaltovou, či ne. Přičemž jiný jeho kolega by to viděl opačně. A podle odborného orgánu se pak dozvíme, že by ani jeden z nich neudělal chybu.

Na druhou stranu právě ofsajd je v pravidlech definován zcela striktně, bez možnosti nějaké tolerance podle pocitu či nálady rozhodčího. Když nyní technika umí ofsajd určit zcela přesně, nelze toho nevyužívat.

Dříve se tak nedělo, protože tento technický výdobytek k dispozici nebyl. Nyní ano. Pravidlo o ofsajdu se nezměnilo. Jen se změnila možnost zjistit mnohem přesněji než dříve, zda pravidlo bylo porušeno, či nikoli.

Co je nejpodstatnější: Všechny ofsajdové situace u neuznaných argentinských gólů posoudil technický systém přesně, správně, a tedy spravedlivě.

Na nespravedlnosti a křivdy nadávají fanoušci po desetiletí. A když se pak neoddiskutovatelné spravedlnosti dočkají, zase jim pro změnu přijde jakási divná a nepatřičná.

Ovšem ani za to samozřejmě technologie vypomáhající nyní fotbalovým rozhodčím samy o sobě rozhodně nemohou.