Muž na prahu historie. Ještě nikdo nedokázal, co Hugo Lloris

V dosavadní historii světových šampionátů jen tři brankáři měli tu čest dovést svůj tým až na zlatý trůn. Italové Gianpiero Combi v roce 1934, kdy proti němu ve stejné pozici v Římě stanula ve finále československá legenda František Plánička, a Dino Zoff, jenž ve věku čtyřiceti let dovedl squadru azzurru na vrchol v roce 1982.

Napodobil je na předešlém šampionátu v Rusku francouzský gólman Hugo Lloris, jenž má nyní v Kataru možnost stránku nadepsanou svým jménem v kronice šampionátů vylepšit. Stal by se dokonce prvním kapitánem, jenž by trofej pozvedl dvakrát.

Stačí ve finále porazit Argentinu. Tedy zopakovat kousek, který se Francii povedl už před čtyřmi roky v Rusku, když jihoamerický tým vyřadila v osmifinále poměrem 4:3. A nevadilo by mu ani, kdyby znovu dostal tři góly, pokud by závěrečný výsledek vedl k triumfu.

Kylian Mbappé, Olivier Giroud, Antoine Grizmann. To jsou francouzské modly, které opěvuje celý svět. Jejich úderná síla je bezesporu obdivuhodná, ale někdy se poněkud upozaďuje, že obhájce titulu se prodral postupovým pavoukem až do finále i zásluhou brankáře a kapitána týmu Huga Llorise.

„Je to jistota, o kterou se může tým opřít,“ složil mu poklonu jiný kultovní francouzský brankář Joël Bats, mistr Evropy 1984. „Kdyby nebylo jeho skvělých zákroků, nemusela by ani hrát Francie o zlato,“ upozornil, jak si jeho nástupce skvěle vedl v semifinále proti Maroku.

A angličtí fanoušci se shodují, že kdyby měli v brance Llorise, jenž chytá už deset let v londýnském klubu Tottenham Hotspur, postoupil by do semifinále jejich tým. Zlikvidoval, co šlo, za svá záda pustil jen pokutový kop klubového spoluhráče Harryho Kanea.

Přitom právě angličtí novináři před šampionátem označovali Llorise za Achillovu patu francouzského výběru, viděli v něm největší slabinu obhájce titulu. „Zestárl, není už tak pružný, už není tou oporou jako před čtyřmi lety v Rusku,“ napsal The Telegraph. Odvolával se na více gólů, které v londýnském klubu šly, jak se říká, za ním.

A k tomuto názoru se připojili i někteří internacionálové. „Vím, že je mistr světa, ale to už je dávno,“ přemítal bývalý obránce anglického reprezentačního týmu Rio Ferdinand. „Dělá hodně chyb. Trenér Antonio Conte potřebuje nového brankáře,“ doporučoval kouči Tottenhamu změnit muže mezi třemi tyčemi.

Trenér francouzského výběru Didier Deschamps však nezpanikařil. „Věřím mu,“ prohlásil stručně a ponechal Llorisovi i kapitánskou pásku. A jako důkaz, že má u něj rodák z  Nice stále pevnou pozici, neměnil ani výběr brankářů, kteří jedničku drží z pozice náhradníků.

Přestože oproti šampionátu v Rusku obnovil kádr z více než poloviny, trojice gólmanů zůstala stejná, záda kapitánovi kryjí o dva roky starší Steve Mandanda, dostal šanci v základní skupině proti Tunisku, když už bylo o postupu rozhodnuto, a Alphonse Areola.

Na vyřazovací kola se Lloris vrátil, odpočatý fyzicky i duševně, a je opět někdejší oporou. „Na anglické urážky odpověděl výkony na hřišti,“ poslal vzkaz za kanál La Manche list Le Figaro.

Když v září, dva měsíce před zahájením šampionátu, vynechal Lloris dva zápasy v Lize národů proti Rakousku a Dánsku, spekulovalo se, jestli vůbec do Kataru pojede. V národním fotbalovém institutu v Clairefontaine poblíž Paříže mu diagnostikovali poranění stehenního svalu, trpěl velkými bolestmi.

Od začátku nucené přestávky však prohlašoval, že to nic není, překoná to a bude znovu k dispozici. „Je to železný muž,“ konstatoval deník L´Équipe a rozptýlil tím obavy národa, že kapitán nepovede své kolegy do lítých bojů při obhajobě titulu.

Lloris jako snad každý brankář během kariéry různých šrámů a bolístek utrpěl hodně, žádné zranění ho však neporazilo. K nejvážnějšímu došlo v říjnu 2019 během zápasu Premier League proti Brightonu – vykloubený loket.

Léčení trvalo jen něco málo přes tři měsíce, vynechal celkem jen 21 zápasů. „Když se to přihodilo, chvíli jsem si myslel, že je konec, bolest byla nesnesitelná. Nikdy jsem takovou bolest nezažil,“ přiznal. Ale na hřiště se vrátil. „Nebojím se o svou kariéru,“ prohlásil v rozhovoru pro deník L'Équipe měsíc po zranění.

Svalové potíže? Takovou lapálii ani neřešil, věděl, že zase bude v plné síle. Mužstvo ho potřebuje. Jeho zákroky, ale také důvěru, kterou dává ostatním.

Pochází z poměrně bohatého prostředí. Jeho otec Luc, původem z Katalánska, je jednatelem banky v Monte Carlu a jeho matka Marie, která zemřela v roce 2008 na rakovinu prsu, byla právnička.

Jako dítě byl rovněž nadšený pro tenis, který hrál na velmi vysoké úrovni. Nakonec se rozhodl ve věku deseti let připojit i fotbal, ale dlouho nevěděl, kterému sportu dát přednost.

Tenisovou raketu definitivně odložil až v roce 2008, kdy se upsal slavnému francouzskému klubu Olympique Lyon a vyšel ze stínu. O čtyři roky později ozdobil anglickou Premier League. Poté tenis opustil a soustředil se pouze na fotbalovou kariéru a studium. Zkoušky na bakalářský titul složil v roce 2009.

Nejvyšší fotbalový institut vystudoval v roce 2018, kdy se stal kapitánem mistrů světa a vyvěsil si doma červený diplom. A nyní ještě může přiložit akademický.