„Moje chyba.“ Koubek se omluvil a Češi věří, že při nich budou stát andělé

/Od zvláštního zpravodaje v Mexiku/

Kochal se nádherou, která sice ještě mlčela, ale přímo se na něj klaněla. Trenér fotbalové reprezentace Miroslav Koubek kráčel po straně Aztéckého stadionu, hleděl na mohutné tribuny nad sebou a nezrychloval. Nebylo kam.

Tady se zrodil nejpamátnější gól, který kdy fotbal poznal. A tady se může zrodit české zmrtvýchvstání.

22. června 1986, skoro na den přesně před 40 lety, se to kousek od Koubkových nohou stalo. Argentinský čertík Diego Maradona vyskočil, v souboji s anglickým brankářem Shiltonem vystrčil ruku nad hlavu a pinkl do míče, aniž by si toho všiml rozhodčí. Reprezentačnímu kouči Koubkovi tehdy táhlo na pětatřicet, za tuhého socialismu začínal trenérskou kariéru v Poldi Kladno. Dnes prožije ve svých 74 letech nejdůležitější den fotbalového života.

Bude zachraňovat Česko na mistrovství světa a snad neexistuje těžší výchozí pozice.

„Ve fotbale není nic nemožného. Zázraky se dějí. Naší filozofií musí být jít za svým snem,“ prohlásil v tiskovém sále pro novináře z celého světa.

Proti jsou i podmínky. Dlouhé přelety, špatné výsledky, těžká kritika, v Mexico City nadmořská výška nad 2200 metrů. Nezdá se to, ale jen chcete popoběhnout na taxík a plíce naříkají a vy hledáte první obchod, abyste si koupili vodu. Kvůli tomu všemu čeká fotbalovou reprezentaci nezáviděníhodná mise. S jedním bodem po dvou zápasech je zahnaná do kouta, potřebuje porazit Mexiko v jeho chrámu. Porážka znamená okamžitý konec, remíza miniaturní naději, že by tým mohl postoupit ze třetího místa.

Co se týče fotbalových dějin, na monumentálním Aztéckém stadionu se zdaleka nepřihodila jen Maradonova lumpárna. Dokonce ve stejném utkání před 40 lety Maradona předvedl geniální kličkovanou přes půl hřiště, vyhlášenou za gól století. Argentinský kapitán tu pak přebíral i pohár pro mistry světa. To samé fotbalový král Pelé, když v roce 1970 vyhrál mundial potřetí v životě.

Estadio Azteca, největší aréna v Latinské Americe, vás nadchne, i kdybyste o fotbale neměli páru. Je to monstrum, které Mexičané považují za svátost. Od roku 1969 tu prohráli jen dva soutěžní zápasy. Dva! Když zvítězí, vypluje z arény vlna v zelených dresech rovnou k památníku Anděl nezávislosti (El Ángel de la Independencia), kolem něhož pak dlouhé hodiny krouží auta, jež při odbočování nikdy nepoužijí blinkry a bez ustání troubí.

U téměř čtyřicetimetrového monumentu, který má na špici bronzovou sochou okřídlené Vítězky, se včera stavělo lešení. Najely náklaďáky a z dělníků crčel pot, protože Mexiko nepochybuje, že po úvodních dvou výhrách bude slavit i proti Česku.

Zato soupeř z daleké Evropy pochybuje o všem. Ošklivě mu hapruje hra. Trenér ještě netrefil sestavu, byť ji po prvním zpackaném utkání proti Jižní Koreji z poloviny změnil. Kanonýr Patrik Schick je odříznutý. Fotbalista roku Pavel Šulc mezi náhradníky. Bývalý kapitán Tomáš Souček poslouchá jen výtky. A zbylí hráči, kteří se na turnaji představili, vesměs vypadají mátožně.

Dvakrát za sebou neudrželi vedení 1:0, což by se nemělo stávat v okresním přeboru, natož na mistrovství světa. Ale naděje žije.

Trenér Koubek, když ho mexická národní chlouba propouštěla, narazil na kolegu Javiera Aguirreho, jenž zrovna kráčel mezi novináře. Nebylo slyšet, co si řekli, ale podali si ruce a srdečně se objali. Bělovlasý Aguirre je přesný Koubkův opak. Jako záložník kopal za mexickou reprezentaci, i na Maradonově nejslavnějším šampionátu se proběhl. Už na třetím mundialu (2002, 2010, 2026) je mexickým šéfem, kterému naslouchá národ o 130 milionech obyvatel. Aktuálně má postup v kapse a ví, že i první utkání play off odehraje na Aztéckém stadionu.

A český kouč? Býval solidní ligový brankář, za reprezentaci nechytal, za Spartu ano. Jako trenér se posouval celkem nenápadně, byť vytrvale. Nezříkal se práce ve druhé lize, neměl problém převzít outsidera. Národní tým dostal pod kontrolu až jako důchodce, který přesvědčil letitou praxí. Po dvou porážkách na šampionátu najednou místo vděku za úspěšnou baráž poslouchá odsudky.

Po pár dnech pochopil, že nuznou remízu 1:1 s Jihoafrickou republikou v úvodní řeči zhodnotil nevhodně, za což se sympaticky omluvil celé republice: „Vyjádřil jsem se poněkud nešťastně. Moje chyba. Celkově jsem byl s výkonem velmi nespokojený.“ Chtěl svůj tým podržet a poukázat na to, že si vypracoval čtyři gólové příležitosti, což se dříve nestávalo. Jenže všechno se obrátilo proti němu. Taktika i slova.

I reprezentace dostala za uši. Teď má poslední šanci, jak se domů nevracet s bídou.

Také před 20 lety, kdy Češi patřili mezi světovou šlechtu naposledy, končili v základní skupině. Po dvou porážkách ze tří zápasů nedokázala postoupit slovutná parta kolem Pavla Nedvěda, Petra Čecha, Jana Kollera nebo Tomáše Rosického. Letos ještě šance je. Jen Česko musí porazit Mexiko.

„Musíme zlepšit práci s míčem. Netoužíme naběhat kilometry bez něj. Nikdo nedává hráčům pokyn, aby dali gól a pak se stáhli. Proboha, to vůbec,“ prohlásil Koubek.

Pro něj i pro jeho 26 hráčů je na Aztéckém stadionu nachystán největší zápas kariéry. Bude vyprodáno. Osmdesát tisíc fanoušků. Atmosféra pekelná. Pod lešením u vysokánského památníku s Andělem nezávislosti se očekává ještě větší nával Mexičanů než na stadionu, do ulic vyrazí statisíce lidí.

Taxikáři budou mít žně, zase stráví hodiny v nekonečných zácpách, vejdou se do každé škvíry, když bude jen trochu volná, a příšerně vysoké retardéry přehupsají přiměřeně možnostem jejich podvozků. Jejich klienti ani nebudou kverulovat, že nejsou na místě včas, do hrstí naberou nachos a nasadí masky, které používají místní wrestleři při zápasech lucha libre. Pak nastane hukot, který Češi na fotbale ještě nikdy nezažili.

Tím spíš musí doufat, že andělé budou stát při nich.