Dědu mu zavraždili Srbové, teď pro něj chce chorvatská hvězda titul

Finále letošního mistrovství světa ve fotbale v Kataru připadá na neděli 18. prosince. Pro kapitána chorvatské reprezentace Luku Modriće jde o velice citlivé až choulostivé datum. V roce 1991, kdy mu bylo šest let, mu totiž v balkánské válce zabili srbští ozbrojenci dědu, k němuž měl velice vřelý vztah.

Jmenuje se Luka po něm – otec je Stipe – a kdykoli přijde řeč na jeho dětství, které zasáhlo válečné běsnění plné nechutných zvěrstev, vždy si dědu připomene. V kamenném domku ve vesničce Kvartirić na úpatí pohoří Velebit trávil u prarodičů hodně času. „Byly to šťastné chvíle malého kluka, které jsme s dědečkem trávili hraním a povídáním, pociťoval jsem jeho srdečnost, vřelost a trpělivost, s jakou mi předával své zkušenosti,“ vzpomínal na něj. Naučil ho mnohé, chápat svět, nacházet v lidech i dobro.

Když ho zabili, v dětské duši se rozestřelo prázdno. „Všichni brečeli a já nedokázal pochopit, že dědeček už není. Ptával jsem se sám sebe, jestli ti, co to udělali a donutili nás utéct z domova, můžou být vůbec nazýváni lidmi,“ nemohl se dlouho ze ztrátou milované osoby vyrovnat.

I proto vůdce chorvatského týmu mocně touží dosáhnout v Kataru na zlato. A věnovat ho dědově památce…

Bestiální průběh válečného konfliktu mezi národy bývalé Jugoslávie na začátku 90. let minulého století se mladému Modrićovi vryl hluboko pod kůži. Poznamenal ho na celý život. A vztah k bývalým sousedům a spoluobčanům Srbům byl tím dlouho poznamenaný.

Když před čtyřmi lety na šampionátu v Rusku táhl spoluhráče až do finálového duelu s Francií, nesly se po každém vítězství v šatně chorvatského týmu vítězné chorály. Mezi nimi i písně připomínající hnutí Ustaša, jehož nacionalističtí přívrženci se za druhé světové války dopustili mnoha krvavých válečných zločinů proti lidskosti.

Letos v Kataru se situace vyvíjela tak, že Chorvatsko mohlo ve čtvrtfinále místo Brazílie narazit na Srbsko, kdyby v základní skupině uspělo. Pro nástupnické státy bývalé Jugoslávie velké téma. Srbský prezident Aleksandar Vučič se nechal slyšet, jak se těší, až pošlou nenáviděného nepřítele domů.

Chorvaté se obezřetně do těchto půtek zatáhnout nedali. Souboj si nepřáli. Vyvolal by zbytečné napětí a dusno, jitřily by se staré rány. „Soustředíme se na fotbal,“ vyzval spoluhráče kapitán Modrić, aby se věnovali svému poslání.

Dosáhnout co nejlepšího výsledku na hřišti.

Před čtyřmi lety připomínal Modrić uragán, který smete všechno, co mu přijde do cesty. Ve sprintu se přemisťoval z obrany do útoku, po celou hrací dobu ho bylo plné hřiště, nevynechal jediný souboj. Byl nebezpečný i při zakončení, vstřelil dva góly – v základní skupině proti Nigérii z penalty a proti Argentině.

Za své výkony byl vyhlášen nejlepším hráčem turnaje a získal i nejprestižnější individuální ocenění Zlatý míč v anketě francouzského časopisu France Football pro nejlepšího fotbalistu světa. K tomu se ovšem přidaly i úspěchy v dresu španělského klubu Realu Madrid.

Letos je jiný – unavenější. Roky nikdo nesestaví, věk veterána už překračuje o dva. Už se nadšeně nevrhá do všech soubojů, šetří síly a stejně nevydrží hrát v tempu celý zápas a pravidelně je střídán. Co mu ubylo na hbitosti a vytrvalosti, nahrazuje kopací technikou. Jeho přihrávky (i střely) šajtlí jsou lahůdkou pro oko fanouška a předmětem rozboru pro odborníky.

Této proměny si však všímají pouze zahraniční novináři, v Chorvatsku se o něm píše nadále až s božskou úctou, žádné kritiky natož výhrady nejsou k jeho osobě povoleny. Všichni věří, že to bude právě on, kdo dovede zemi k podobnému úspěchu.

Nebo ještě většímu.

I když na hřišti to trochu už drhne, nezastupitelná zůstává Modrićova pozice v šatně. Všichni k němu vzhlížejí a on dokáže sílu své osobnosti využít. Když je potřeba, povzbudí, poradí, podrží, pohladí. Jako v případě brankáře Dominika Livakoviće.

Na jednom z posledních srazů před šampionátem se mu úplně nevedlo, udělal navíc chybu, po které padl gól. Na hotelu si jej kapitán Modrić vzal stranou a promluvil mu do duše. „Proč bys nemohl udělat chybu?“ nic mu nevyčítal. „Všichni dělají chyby,“ připomenul. „Mám pocit, že tvůj problém je, že se bojíš udělat chybu. Ale kdo nedělá chyby? Jmenuj někoho, kdo je nedělá. Strach jenom věci zhoršuje,“ povzbuzoval parťáka. „Podívej, ty jsi skvělý gólman. Víš to, že jo?“ dodal.

Psychologické působení se vyplatilo. Livaković drží mužstvo skvělými výkony a stal se hrdinou penaltových rozstřelů v osmifinále proti Japonsku, kdy chytil tři pokusy soupeřů (Modrić už na hřišti nebyl, a nemohl se proto zapojit) a ve čtvrtfinále proti Brazílii, kdy zneškodnil Rodrygovu úvodní střelu a Marquinhos mířil do tyče (Modrić nezaváhal).

S takovou osobností v zádech se bojuje mnohem snáze.

Ze šampionátu v Rusku přivezli Chorvati stříbro. Přivítání doma bylo neskutečné. „Nemohli jsme uvěřit, že na nás ve spalujícím žáru čekalo přes půl milionu lidí, aby nás mohli pozdravit,“ popsal Modrić pocity. „Pozoroval jsem, jak nám mávají a zdraví nás – staří i mladí, babičky i dědečkové, rodiče s dětmi – a do očí mi vyhrkly slzy,“ nepopíral emoce.

Byly to velké okamžiky. „Od chvíle, kdy letadlo dosedlo na ranvej, až do okamžiku, kdy jsme vystoupali na pódium na Náměstí bána Jelačiće, uběhlo neskutečných pět a půl hodiny! Autobus se po centimetrech prodíral ulicemi plnými lidí. Všichni jsme byli v transu,“ vychutnával si slastné okamžiky.

Po Kataru by si je chtěl zopakovat, napodobit. Nebo spíš ještě vylepšit, kdyby se podařilo přivést Světový pohár.

Pro chorvatský národ a pro dědu Luku.