Mexiko 1970 se stalo symbolem československého rozvratu a neúspěchu

Politické vlivy vstupovaly do fotbalového dění nejrůznějším – i dosti drastickým – způsobem. Ale že by se dokonce přelily až do války?! Leč stalo se. Nazývá se Stohodinová a šlo o krátký ozbrojený konflikt mezi Salvadorem a Hondurasem v roce 1969. Bezprostřední příčinou násilných incidentů mezi obyvateli obou středoamerických zemí byly kvalifikační zápasy na šampionát v Mexiku.

Fotbal byl zástupný problém, spory mezi státy bujely dlouhodobě a měly hospodářsko-národnostní podtext, kdy chudí salvadorští bezzemci zabírali půdu bohatšího Hondurasu. Když Salvador uspěl v kvalifikaci, nahromaděné střety vybuchly v ozbrojený konflikt, během něhož přišlo o život přes tři tisíce lidí.

Fotbalové vztahy mezi Evropou a Jižní Amerikou byly po mistrovství 1966 v Anglii na bodu mrazu. Očekávalo se, jaká přijde při přesunu šampionátu na druhý břeh Atlantského oceánu odveta. A přišla. Možná šlo pouze o byznys a peníze – to bezesporu, ale do zjitřených nálad zapadla.

V květnu 1970 byl kapitán anglického týmu Bobby Moore při závěrečném soustředění v Kolumbii zatčen a obviněn z krádeže náramku z klenotnictví v hotelu Bogota. Policie ho vytáhla z letadla, které se chystalo na přesun do Mexika. Zůstal v domácím vězení, čtyři dny nejedl, netrénoval a zhubl.

Ve Spojeném království to vyvolalo širokou reakci včetně diplomatické intervence premiéra Harolda Wilsona. „Moore nemá zapotřebí krást, když bude chtít, koupí si celý hotel!“ rozčiloval se trenér obhájců titulu Alf Ramsey s upozorněním, jak incident narušil atmosféru v týmu.

O čtyři dny později byl Moore podmínečně propuštěn a odletěl za spoluhráči do Guadalajary s tím, že se bude pravidelně hlásit na kolumbijském konzulátu. Případ pokračoval po skončení turnaje, žalobce nejprve konstatoval, že důvody k zatčení jsou dostatečné. Kolumbijské úřady ovšem dospěly k závěru, že je nevinný, neboť šlo o komplot klenotnické mafie. Případ byl formálně uzavřen až v roce 1972.

Při olympijských hrách 1968, které také hostilo Mexiko, požívali českoslovenští sportovci nebývalých projevů sympatií. Celý svět připomínal, jak malou zemi uprostřed Evropy zachvátila vojska Varšavské smlouvy a udusila demokratický proces.

Uplynuly dva roky a všechno bylo jinak. Straničtí obroditelé – tzv. muži ledna – podepsali Moskevský protokol, který legalizoval pobyt Sovětské armády. V roce 1969 schválili tzv. pendrekový zákon, čímž vyprchala touha po demonstracích a projevech odporu.

Sympatie v zahraničí se rozplynuly, včetně Mexika. „Navíc měli svoje starosti,“ dokládá jeden z účastníků, brankář Ivo Viktor. Zvýšenou morální podporu od místních nevypozoroval. „My byli zavření na hotelu v Guadalajaře, španělsky jsme neuměli a noviny nečetli,“ přiznává, že ani ty nejmenší projevy sympatií zachytit nemohli.

Československý tým jel do Mexika s velkými ambicemi, tři porážky – 1:4 s Brazílií, 1:2 s Rumunskem a 0:1 s Anglií – ho poslaly s ostudou domů. A po krachu se vždycky objevuje, co všechno bujelo pod povrchem. Následný rozbor konstatoval, že mužstvo trenéra Jozefa Marka bylo špatně připravené, unavené psychiky i fyzicky, s nízkou morálkou a chutí do hry. A údajně do něj pronikly i národnostní rozepře.

Svět obletěla fotografie o konfliktu sparťanského stopera Václava Migase s trnavským grófem Jozefem Adamcem. Ten měl mít střet i se sparťanskou legendou Andrejem Kvašňákem. Redaktor Svobodného slova Karel Staněk to nazve „polorvačkou“. Když se po příletu na Ruzyni vyhlášeného kanonýra na to zeptá, obdrží políček. Připomenutí, že Adamec se až panicky bál létání a byl z toho vždy úplně psychicky rozleptaný, zaniká v honbě za viníky propadu.

Slováci cítí za neúspěch větší odpovědnost, ostatně mužstvo je složené převážně z hráčů Spartaku Trnava a Slovanu Bratislava, což pražské deníky rády zdůrazňují. Slovenský týdeník Tip se snaží vnést do sporu rozum, ale titulek „Had jménem nacionalismus“ k němu příliš nevede.

O rozkolu brankář Ivo Viktor ovšem nemluví. „Když se nedaří, tak se hledá všelicos,“ tvrdí z bohaté zkušenosti. „Je pravda, že Češi byli v naprosté menšině, jen já, stoper Migas, útočníci Jurkanin, František Veselý a Bohumil Veselý,“ vypočítává.

Rozepře se Slováky s nacionálním podtextem ovšem nikdo neměl. „Jožka Adamec byl svůj, ale my ho tak brali,“ říká Viktor.

Otřesné výsledky a k tomu i aféra nedůstojná socialistického uvědomělého člověka Puma–Adidas, kdy hráči uzavřeli reklamní a sponzorské smlouvy s oběma sportovními německými firmami, měly za následek přísné tresty.

S výjimkou trenčínského Milana Albrechta všichni členové mexického kádru dostali zákaz reprezentace, čímž byla poškozena kvalifikace na mistrovství Evropy 1972. Náhradníci zápasy nezvládli.

Mexiko zůstalo zapsáno v československých análech jako symbol rozvratu a neúspěchu.

Mistrovství světa 1970 – Mexiko

Účastníci (16): Mexiko, Itálie, Spolková republika Německo, Československo, Rumunsko, Brazílie, Anglie, Uruguay, Sovětský svaz, Belgie, Švédsko, Bulharsko, Peru, Maroko, Izrael, Salvador

Semifinále: Itálie – Spolková republika Německo 4:3, Brazílie–Uruguay 3:1

O 3. místo: Spolková republika Německo – Uruguay 1:0 (1:0)

Finále: Brazílie–Itálie 4:1 (1:1)