Jaké to je být fanouškem v Kataru. Plastové stany, vedro a drahota

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Je to stále ve výstavbě, přes den je tam jako v pekle. Je to poušť, je tam moc horko,“ řekl BBC Sport v neděli japonský fanoušek Šogo Nakašima o svém dočasném domově ve fanouškovské zóně na severním okraji hlavního katarského města Dauhá. Na tváři měl však navzdory určitému strádání překvapivý úsměv.

„Pokud se nebudu usmívat, tak bych musel plakat,“ vysvětluje s tím, že už místo pobytu nemůže změnit, takže bude muset počkat na zápas Japonska v neutěšeném místě. Rozhodl se, že tam bude jen přespávat a mezitím bude venku a prozkoumá aspoň město. „Nechci tady zůstat,“ říká odhodlaně.

Jedenatřicetiletý Japonec byl jedním z prvních fanoušků, kteří dorazili do vesnice Qetaifan Island Fan Village. Ještě několik hodin poté, co areál otevřel své brány, v některých částech překvapivě stále probíhala výstavba.

Na mapě Qeitafan Village v Lusailu nevypadá vůbec špatně. Rozkládá se na umělém ostrově v těsné blízkosti moře. Jsou tu hotely a obří akvaparky. Jenže realita je trochu tristní. Okolo dlouhé klikaté cesty směrem ke kempu stále pracuje těžká technika. Stavební jeřáby trčí do nebe, dělníci usilovně pokládají dlažbu a zapojují světla.

Tohle všechno mělo být pohledem vyspělých standardů dávno hotovo. Na cestě k recepci u obvodového plotu bloku N to navíc vůbec nevypadá na tábor prémiových fanoušků, jak to slibovala oficiální rezervační stránka webu. Stojí tu 1 800 jednoduchých bílých stanů, každý pro dva lidi.

„Za noc jsem zaplatil asi 175 liber (4 900 korun). Abych byl upřímný, tohle jsem nečekal. Když vidíte obrázky a čtete popis, očekáváte trochu kvality. Je to přece mistrovství světa ve fotbale,“ říká fanoušek Pedro, který přijel s manželkou Fatimou ze Španělska, ale budou fandit Mexiku. Výlet do Kataru mají jako součást líbánek po nedávném sňatku.

„Jako podprůměrný hostel, které najdete po celém světě. Je tu jako ve skleníku, takže jsme po deváté hodině ráno už nemohli spát, i když jsme byli vyčerpaní po dlouhém letu,“ dodal.

Plastikové stany mají dvě samostatné postele, noční stolek bez dvířek, lampičku a elektrický větrák. Tenký koberec se při každém šlápnutí propadá, protože leží na vrstvě písku a štěrku.

„Neexistuje tu žádná organizace, nikdo nic neví. Obchody jsou zavřené, žádná pitná voda. Tohle rozhodně není to, za co jsme platili,“ stěžuje si Fatima.

Podobné pocity sdělují reportérům BBC Sport i další fandové. Francouz Djamal, který přicestoval z Paříže a zaplatil za třítýdenní pobyt ve vesnici asi 2 700 liber (76 000 korun), se dokonce po necelých 24 hodinách sbalil a odchází pryč. „To není dobrá zkušenost. Není tu žádný sprchový gel, žádný zubní kartáček, žádná pasta,“ říká, byť kartáček a pasta bývají samozřejmou součástí toaletní výbavy každého cestovatele. Ukazuje nicméně potvrzení rezervace na důkaz toho, že si myslel, že přijede do hotelu a ne do obyčejného hostelu.

Za jedinou výhodu tak považuje nadšený a ochotný personál, který se vždy usmívá. Nicméně občas prý poskytuje protichůdné informace, například kde a kdy lze na místě koupit vodu, nebo že k tomu bude potřebovat speciální náramek.

Kousek od vesnice je plážový fanpark s velkou obrazovkou, kde se promítají zápasy a kde se bude prodávat i alkohol. Už jsou tu měkké sedačky se stolky, ale na první pohled je vidět, že ani plážový klub nebyl dokončen včas. Zatím připomíná napůl staveniště s rozházenými hromadami stavebního materiálu. Při vztyčování konstrukcí neustále pípají jedoucí auta a všude řinčí kov.

Tohle pro fanoušky, kteří cestovali přes půl světa a utratili tisíce, aby zde mohli být, nevěstí nic dobrého. Je nicméně spravedlivé zdůraznit, že Qetaifan Island Fan Village je jen jednou z několika fanouškovských zón, zřejmě tou nejlacinější a co se vybavení týče nejchudší.

Kromě toho byla pro fanoušky vytvořena i kontejnerová městečka Al-Emadi nebo Cabines da Vila dos Fãs Free Zone v Dauhá, karavanový park Caravan Parc Al-Messeila a další fandové bydlí na velkých lodích.