Článek
Valíd Radžradžuí až dosud nikdy nic velkého na mezinárodní scéně nedosáhl.
Oproti trenérům Argentiny, Chorvatska a Francie je tenhle 47letý holohlavý chlapík mezinárodně absolutně nezkušený. Jen malé porovnání: Když slavný nizozemský kouč Louis van Gaal končil druhé období jako hlavní trenér nizozemské reprezentace, ve stejnou dobu Maročan teprve začínal kariéru klubového trenéra.
Do čela marockého týmu nastoupil 31. srpna 2022, kdy vystřídal Bosňana Vahída Halihodžiče. Počítáte dobře, Atlaské lvy, kteří teď vstupují do zápasu o 3. místo fotbalového šamiponátu, vede pouhé 3,5 měsíce.
Říkáme našim dětem, že musejí mít sny. Afrika nikdy nevyhrála mistrovství světa. Proč jim tento sen nedopřát? Za 20 nebo 30 let možná vyhrají šampionát Maroko nebo Senegal a pak se ohlédnete a řeknete, on to předpověděl.
Není divu, že v samotném Maroku se to mnohým expertům moc nelíbilo. Hned dostal hanlivou přezdívku „avokádová hlava“. Za těch pár týdnů už mu tak ale nikdo neřekne. Teď je z něj hrdina -„marocký Guardiola“.
Jak se mu tenhle husarský kousek podařil? Kdo to zjistí a nechá si know how patentovat, z toho bude asi milionář. Valíd Radžradžuí však přeci jen něco stihl. A ty jeho kroky dávají smysl.
Rozhlédl se pořádně kolem sebe, co by asi tak mohl provést s týmem. Zavolal dvěma fotbalistům - Hakimu Ziyechovi z Chelsea a Noussairu Mazraouimu z Bayernu Mnichov, zda by se nechtěli vrátit zpět k mužstvu, poté, co se rozhádali s předchozím trenérem Halihodžičem. Oba samozřejmě chtěli a hned od prvního zápasu v Kataru se ofenzivní záložník Ziyech i obránce Mazraoui ukázali jako naprosto klíčové opory Maroka.
Byl to významný tah, který tým posílil a navíc stmelil. Nový trenér ještě více propojil ty nejlepší marocké fotbalisty z Maroka s těmi z diaspory, kteří už se narodili na Západě, ale mají i marocké pasy.
Marocká směs: Sevilla, Madrid, Paříž, Istanbul
Jen namátkou: Brankář Yassine Bounou se narodil v Montréalu a hraje za Sevillu. Obránce Achraf Hakimi je z Madridu a působí v PSG. Romain Saiss se narodil ve francouzském Bourg-de-Péage a hraje za turecký Besiktas. Jawad el Yamiq sice pochází z Maroka, ale kope za španělský Real Valladolid. Yahya Attiat-Alláh je jedním z mála Maročanů v týmu, který se narodil v Maroku a hraje zatím za marocký tým Wydad AC. A takhle bychom mohli pokračovat.
Ostatně i on sám, stejně jako většina jeho chlapců, má dva pasy - francouzský i marocký.
Pojďme si teď projít jeho skromnou kariéru. Radžradžuí se narodil ve Francii a jako hráč působil coby obránce v pěti francouzských klubech. V roce 2002 vyhrál druhou francouzskou ligu s Ajacciem a v letech 2004 až 2006 kopal za tehdy prvoligový španělský Racing Santander. Od roku 2001 do 2009 nastoupil 45krát za Maroko a skončil jako vicemistr Afrického poháru národů v roce 2004.
Trenérskou dráhu začínal krátce jako asistent bývalého hlavního trenéra marockého týmu na přelomu 2012 a 2013. Pak koučoval rabatský klub Fath Union Sport (FUS), s nímž vyhrál Marocký pohár a nejvyšší soutěž Botola. Poté působil v Kataru, kde v roce 2020 získal trofej Qatar Stars League s Al-Duhailem. Ale jméno si udělal až v marockém klubu Wydad, když vyhrál Ligu mistrů CAF 2021-22. Podruhé byl také vyhlášen nejlepším marockým klubovým trenérem.
A to je všechno, víc ve svém portfoliu nemá. Až nyní opravdu grandiózní úspěch, který mu budou závidět mnohem zkušenější a otrkanější fotbaloví trenéři.
Kromě prvního rychlého rozhodnutí o rozšíření a zkvalitnění kádru dokázal Radžradžuí ještě něco. Má cit pro dobrou organizaci týmu a je kvalitní obranný stratég. K tomu je i dobrý psycholog, svůj tým umí správně nakopnout a nabudit. Tohle ostatně prohlásil ještě před vyřazovací částí MS v Kataru:
„Dříve nás podporovali jen Maročané. Nyní jsou to Afričané a Arabové. Říkáme našim dětem, že musejí mít sny. Afrika nikdy nevyhrála mistrovství světa. Proč jim tento sen nedopřát? Za 20 nebo 30 let možná vyhrají šampionát Maroko nebo Senegal a pak se ohlédnete a řeknete, on to předpověděl.“
Zdá se, že ten roční plat 550 000 liber (15,5 milionu korun) si Radžradžuí zaslouží.
Své soukromí dosud střežil. Až do utkání s Portugalskem. Po vítězství brzy běžel k tribuně, kde hodně zamotal hlavy přísné ostraze, když se začal objímat a líbat s krásnou černovláskou bez šátku. To byla určitě jeho žena. Stará paní v brýlích a bílém šátku vedle ní, s níž si navzájem líbal ruce, byla jeho matka. V muslimských zemích se to dělá na znamení lásky, uznání a loajality. A konečně ona smějící se mladá dívka vedle manželky, kterou objímal, to byla dcera.
