Italská národní tragédie. Neúčast v Kataru postihne i kavárníky

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Fotbalová velmoc bohem políbená. Tak je vnímaná Itálie, země čtyřnásobných mistrů světa a oddaných příznivců zvaných tifosi. Jak je silná na hřišti i v hledišti však letos na světovém šampionátu v Kataru neprokáže – vůbec se tam neprobojovala.

Ztráty z neúčasti na světovém šampionátu v Kataru budou obrovské. „Z pohledu hospodářství země jde o sedmý nejvýkonnější obor,“ popisuje uznávaný novinář Massimo Franchi, šéf fotbalové sekce turínského listu Tutto Sport. „Bude to citelný zásah pro celou Itálii,“ upozorňuje.

Fanoušci se do Kataru nevydají a zasažena budou nejrůznější odvětví. „Cestovní kanceláře, letecké společnosti, půjčovny automobilů i jejich prodejci, obchody se sportovním zboží a také výrobci,“ vypočítává Franchi, jak už nyní trpí soukromý i státní sektor. Fanoušci italského týmu následují na světové turnaje své oblíbence po desetitisících po celé planetě a nikdy přitom nekoukali na vynaložené liry (nyní eura), na své vášni nijak neškudlili.

Výrazné poklesy tržeb budou však zaznamenávat i poskytovatelé nejrůznějších služeb přímo na Apeninském poloostrově. „Kavárničky, hospůdky, vinné sklípky budou po dobu šampionátu skoro opuštěné,“ předvídá Luboš Kubík, bývalý záložník klubu FC Fiorentina.

Ví dobře, o čem mluví, něco podobného zachytil už před čtyřmi roky, když se squadra azzurra neprobojovala na šampionát v Rusku. „Probírají ráno u kapučína a koláčku včerejší zápas, chystají se při sklence vína na příští a pak ho za vytrvalé konzumace sledují,“ ví, jak italští fanoušci utkání svých oblíbenců prožívají. A o své postřehy se musí podělit s jinými odborníky ze sousedství. „A najednou bude prázdno,“ věští Kubík.

Restauratéři a provozovatelé vináren hlásí obří ztráty už dopředu. Otevírat pro pár cizinců se jim ani nevyplatí. „Italové jsou zahledění jen do svého týmu,“ zdůrazňuje Kubík, že zahraniční turisté díry obratu rozhodně nezaplní.

Když Italové loni triumfovali na mistrovství Evropy 2020, kdy ve finále zdolali domácí anglický výběr na střely ze značky pokutového kopu, všechno bylo zalité sicilským sluncem. Trenér Roberto Mancini, jenž převzal tým od Luigi Di Biagia v květnu 2018, po blamáži z vyřazení ze světového šampionátu v Rusku, byl skoro antickým bohem, v národní hymně Fratelli d´Italia málem vytěsnil legendárního římského vojevůdce Scipia.

Nadšení bylo obrovské, varovné hlasy nikdo slyšet nechtěl. Všichni obdivovali, jaký hraje italský tým ofenzivní fotbal, jiný než ostatní účastníci EURA, nedostatky se nepřipomínaly. „Hezký fotbal předváděli jen v základní skupině, “ upozornil český trenér Zdeněk Zeman, jenž v italských klubech (AS Řím, Lazio, Parma, Neapol, Palermo, Pescara, Lecce, Brescia, Foggia) proslul ofenzivním pojetím.

Pak už to bylo podle něj jen horší. „S Rakouskem to už bylo vyrovnané, stejně tak s Belgií, v semifinále proti Španělsku byli herně horší. Ani ve finále proti Anglii nedominovali,“ dokladoval. „Nebyli tak natrénovaní, výkony už upadávaly,“ prohlašoval. „Je třeba se podívat, jak úspěchu dosáhli. Tvrdím, že měli štěstí. A nejsou na takové výši, jak se soudí,“ přidal se další český znalec italského fotbalu Tomáš Skuhravý, střelecká legenda FC Janov .

Kvalifikace se Italům nevydařila. Už jen to, že je v základní evropské skupině C odstrčili od přímého postupu Švýcaři (dvakrát s nimi remizovali), se bralo jako národní újma. Ale fanoušci věřili, že v baráži hráči v blankytně modrých dresech všechno dohoní a napraví.

V baráži měli jít na Portugalsko, ale k vražednému souboji nedošlo, padli už kolo před tím doma se Severní Makedonií. Jméno makedonského útočníka Alaksandara Trakovského, který se v Palermu trefil v nastavení, bude navždy strašit v análech. „Co je to za mančaft, když se podruhé za sebou nedostane na mistrovství světa! A nepadne se silným Portugalskem, ale doma s Makedonií, to vypovídá samo za sebe,“ nešetří své nynější krajany Skuhravý, který žije v oblasti Ligurie. „To dokazuje, že někteří hráči jsou psychicky labilní. Přijde úspěch a pak pád,“ praví příkře.

Italský fotbal prožívá krušné časy.

Neúčast na katarském šampionátu je každopádně ostuda. Zvláště když ostatní korunované výběry chybět nebudou. Titul světového fotbalového vládce je určen jen pro úzkou skupinu vyvolených, na trůn v dosavadní historii usedlo jen osm zemí.

Tři z Jižní Ameriky (Brazílie, Argentina, Uruguay), pět z Evropy (Německo, Francie, Španělsko, Anglii a právě Itálie). Ta slavila čtyři triumfy stejně jako Německo, lepší je pouze Brazílie s pěti trofejemi. Další squadra azzurra však určitě nepřidá.

Rovněž absence evropského monarchy je považována za pohanu. Dosud chyběl evropský mistr na světovém turnaji jen v roce 1978 v Argentině (Československo), 1994 v USA (Dánsko) a 2006 v Německu (Řecko). A Italové si po svém předchozím evropském vítězství v roce 1968 počínali i na následném světovém vystoupení velice zdatně, došli v Mexiku 1970 až do finále, kde padli se skvělou Brazílii.

Přitom Itálie byla pravidelným účastníkem, o jejím členství mezi elitou se nepochybovalo. V minulém století se jí nepodařilo kvalifikovat se mezi nejlepší jen jednou, v boji o mistrovství světa 1958 ve Švédsku, když prohrála na hřišti obou soupeřů v Portugalsku a Severním Irsku (postupující). Když se neprobojovala na předchozí šampionát v roce 2018 v Rusku, vypadalo to jako ojedinělé selhání. Další neúspěch však naznačuje, že by to mohlo být i jinak.

Loni opojení, letos kolika. Italské calcio se zahaluje do závoje hanby, která má kromě ztráty sportovní prestiže i neblahé ekonomické následky.