Článek
Hervé Renard udělal v Kataru z outsidera ostře sledovaný tým, se kterým se nikomu nebude chtít hrát. Saúdská Arábie byla proti jednomu z favoritů turnaje, Argentině, extrémně nebezpečná. A Hervé Renard na lavičce musel každého zaujmout.
Frajer, opálený jak koloniální důstojník, v černých kalhotách s bílou košilí si snad ani na chvilku nesedl. Vyzařovala z něj energie a zdravé sebevědomí. Když se na něj chvíli díváte, cítíte, že tohle musí přenášet i na svůj tým.
Dá se říci, že ještě před výkopem zlomového zápasu s Argentinou už byl dost úspěšným trenérem. V roce 2012 dokázal přivést k titulu Zambii a o tři roky později Pobřeží slonoviny. V roce 2018 dovedl Maroko na MS v Rusku. A teď v asijské kvalifikaci to jeho mančaft pěkně nakládal silným soupeřům. Porazili například Čínu, Austrálii i Japonsko.
Ale nešlo to ani zdaleka samo.
Renard začínal od píky a stoupal klopotně ke slávě. Krůček za krůčkem se k ní propracoval jako slušný harcovník. Během 23 let působil jako trenér v deseti zemích světa – Francii, Číně, Anglii, Vietnamu, Zambii, Angole, Alžírsku, Pobřeží slonoviny, Maroku a teď v Saúdské Arábii. Střídal ligové týmy i národní reprezentace. Nikde nepobyl déle než tři roky.
Od chvíle, kdy jsem sem přijel, cítil jsem, že sem patřím, cítil jsem vášeň pro fotbal. Touhu lidí po úspěchu a růstu a touhu země postupovat a rozvíjet se. Viděl jsem zemi plnou mladých talentovaných hráčů. Splnili jsme svůj první cíl, pojďme společně pracovat na zbytku.
Ale pojďme pěkně od začátku. Narodil se těsně pod Alpami na břehu jezera v Aix-les-Bains v roce 1968. V 15 letech nastoupil poprvé za AS Cannes, francouzský tým, který dnes hraje čtvrtou francouzskou ligu. Jednou to mužstvo vyhrálo Francouzský pohár, ale to už bylo hodně dávno – v roce 1933.
V červenobílém dresu Cannes to Renard vydržel sedm let, pak přestoupil do nižší soutěže, do týmu Stade de Vallauris a po dalších sedmi letech skončil v malém SC Draguignan. Oba týmy jsou z okolí Cannes.
V roce 1998 u SC Draguignan Renard skončil jako hráč a hned v příští sezoně tam začal trénovat. Ale nemyslete si, že to bylo, kdo ví co. Draguignan má méně než 40 000 obyvatel, na francouzské poměry je to městečko. Mladý trenér se musel nějak uživit, přes den pracoval jako uklízeč a teprve po práci šel za svým mančaftem. Vydržel to dva roky.
Velký harcovník
Od 2002 se traduje jeho cestovatelská kariéra. To odešel na rok jako asistent známějšího francouzského trenéra Claude le Roye do čínského týmu Shanghai Cosco. Dá se říci, že to byl le Roy, kdo ho vytáhl nahoru. Další rok už byl Renard zase zpátky v Evropě, kde převzal funkci trenéra v Cambridge United z nižší ligy v Anglii. Moc se mu tam nedařilo – jen pět zápasů vyhrál, 14 prohrál a zbývajících 26 remizoval. A tak brzy zamířil zase dál.
Ale neodcházel s úplně špatnou pověstí. Renarda si v Cambridge chválili za to, jak vedl lidi, jak trénoval některé hráče. Třeba brankář John Ruddy brzy skončil v Evertonu. „Jedna z největších vzpomínek, které mám na Hervého, je rychlost práce, kterou po nás nejen vyžadoval, ale také se klidně s námi sám ukázal v posilovně.“
Mezitím šel Renard z Anglie do Vietnamu, pak do AS Cherbourg až nakonec skončil znovu u Claude le Roye jako asistent národního týmu Ghany. A to byl pro něj konečně průlom. V Africe si ho všimli a hned v květnu 2008 se stal národním koučem Zambie.
První Africký pohár
Sice si odtamtud ještě na chvíli odskočil do Angoly a do Alžírska, ale brzy se vrátil a konečně mohl slavit svůj první velký úspěch. V roce 2012, po deseti perných trenérských letech, vyhrál se Zambií zmíněný Africký pohár.
Ale zase tam nevydržel dlouho. Brzy šel do prvoligového francouzského FC Sochaux a pak oslavil druhý Africký pohár s Pobřežím slonoviny. Byl to tehdy druhý titul, porazili 9:8 na penalty Ghanu. Velký úspěch pro národní tým, něco takového se tam dosud žádnému trenérovi nepodařilo.
Odtamtud přešel Renard do dalšího prvoligového francouzského mužstva Lille a poté hned do Maroka. S ním měl brzy v kapse další úspěch, podařilo se mu dostat Maročany na MS v Rusku 2018.
A pak už přišlo angažmá u „Zelených sokolů“, národního týmu Saúdské Arábie.
Příchod Renarda v červenci 2019 dodal mužstvu zjevně nový optimismus. Od jeho jmenování se národní tým posunul ve světovém žebříčku FIFA ze 70. na 51. místo a byl i úspěšný v již zmíněné kvalifikaci na Katar. Saúdští Arabové mu dali velmi slušný roční plat v přepočtu 42 milionů korun a prodloužili smlouvu do roku 2027. Mimochodem s takovými penězi se Renard zařadil do desítky nejlépe vydělávajících národních trenérů světa.
„Od chvíle, kdy jsem sem přijel, cítil jsem, že sem patřím, cítil jsem vášeň pro fotbal. Touhu lidí po úspěchu a růstu a touhu země postupovat a rozvíjet se. Viděl jsem zemi plnou mladých talentovaných hráčů. Splnili jsme svůj první cíl, pojďme společně pracovat na zbytku. Jsem tady, abych zůstal,“ řekl poté, co podepsal prodloužení smlouvy.
Jak se ukazuje, tak i první nesmírně složitý krok na MS v Kataru se mu nad míru podařil. Porazit Argentinu, to je zatím jeho největší úspěch v životě. Teď přijdou další silní soupeři – Mexiko a Polsko. Renard bude spoléhat na výbornou obranu i na útočné duo Salem Al Dawsari a Nawaf Al Abed.
