Dokázali to jen tři lidé na světě. Deschamps v klubu výjimečných

Jako hráči byli výraznými postavami, oporami, nepřehlédnutelnými osobnostmi, často i kapitány. A kariéru ozdobili nejcennější trofejí, kterou lze ve fotbale pozvednout. Sáhli si na pohár, který je určený jen pro mistry světa.

Právě schopnosti usměrňovat ostatní je dovedla po skončení aktivní kariéry na trenérskou lavičku. A blyštivou trofej nad hlavu zvedali rovněž. Větší pocty lze těžkou dosáhnout.

Jsou jen tři: Brazilec, Němec, Francouz. A nejmladší z nich, Didier Deschamps, po vítězství Francie nad Anglií (2:1) ve čtvrtfinále v Kataru stále svírá touhu, že si krásný okamžik opět vychutná.

Setkání s těmito osobnostmi bylo vždy velmi zajímavé a obohacující.

Říkali mu Lobo-Vlk, nesl v sobě libanonské kořeny, původně jméno rodiny znělo Zakúr. Nashromáždil nejvíce zlatých placiček ze světových šampionátů. Jako hráč – levé křídlo či spojka – se výrazně přičinil k triumfům na turnajích 1958 ve Švédsku a 1962 v Chile.

Jako poměrně mladý, už ve třiceti sedmi letech, usedl na trenérskou lavičku a hned na tu nejvrtkavější – převzal brazilský reprezentační tým. Ten dovedl v roce 1970 v Mexiku ke třetímu titulu, jako asistent Carlose Alberta Perreiry prožil zblízka zlaté opojení na MS 1994 v USA, při poslední korunovaci v roce 2002 na šampionátu v Asii působil jako poradce.

Byl u všech pěti brazilských triumfů!

Přívětivý profesor

Vyzařovalo z něj velké charisma, ale bez nádechu jakéhokoli povýšení či přezíravosti. Na Poháru FIFA v roce 1997 v saúdskoarabském Rijádu, kterého se zúčastnil i český výběr z pozice vicemistra Evropy 1996, vedl brazilský tým  jako tradičně k vítězství.

Nebylo vůbec těžké oslovit ho a zeptat se, co soudí o českém výběru, s nímž se Brazilci střetli v semifinále (vítězství 2:0). Líbil se mu Vladimír Šmicer, po jeho svěřenci Romáriovi druhý nejlepší střelec turnaje, předpovídal Pavlu Nedvědovi velkou budoucnost, slova obdivu skládal Karlu Poborskému za jeho gól ve čtvrtfinále EURO 1996 proti Portugalsku.

Znal, věděl, měl přehled. I z druhé strany Atlantického oceánu. A ochotně se o své poznatky podílel. Působil jako přívětivý profesor, ani stopa po nějaké nafoukanosti.

Důstojnost mu nesebrali ani brazilští novináři, kteří parodovali jeho šišlavou portugalštinu. Smích značí přízeň, výsměch je zlo. Ten u nich nebyl, Zagallo ve své vlasti požívá velké úcty.

Skutečný brazilský vůdce

V roce 2012 slavila brazilská vláda v největším jihoamerickém městě Sao Paolu 50 let od triumfu na mistrovství světa v Chile, pozvala i hráče finálového protivníka z bývalého Československa. Některé brazilské legendy dorazily do hotelu, kde evropská výprava pobývala, o den dřív, aby si s někdejšími protihráči mohly v klidu popovídat. Mezi nimi i Zagallo.

S Jiřím Tichým, který ho ve finále z pozice prvého obránce hlídal, vzpomínal na utkání a nesmírně oceňoval férovou hru českého zadáka. Neustále se vyptával, jak se rozvíjí fotbal v české kotlině, a divil se, proč se země, která dala světu takové hráče jako přítomného Josefa Masopusta, nemůže na nejvyšší úrovni poslední dobou prorazit.

Pozici, kterou si v brazilském fotbale vytvořil, však nejvíce odhalili jeho bývalí spoluhráči. „On byl naším vůdcem, k němu jsme vzhlíželi,“ prozradil útočník Amarildo, jenž v roce 1962 nahradil ve vyřazovacích bojích zraněného Pelého.

Právě lidské srovnání dvou brazilských veličin vyznělo jednoznačně pro Zagalla. „Pelé myslí především na sebe, je to sólista. Kdežto Zagallo byl vždy součástí týmu, člen kolektivu,“ zdůraznil Amarildo.

Upozornil, že pro brazilský fotbal zůstává největší osobností Zagallo, Pelé oslovuje víc zahraničí a hlavně se umí prodat v marketingu a v politice.

Má přezdívku Císař a nosí ji s velkou noblesou. Síla osobnosti z něj přímo vyzařuje. Jako kapitán pozvedl nad hlavu trofej pro mistra světa v roce 1974, kdy tým Spolkové republiky Německo i s jeho vydatným přispěním zvládl tíhu domácího prostředí.

Když začal německý výběr poněkud uvadat, vyslyšel volání lidu a převzal za něj na mistrovství světa 1990 v Itálii odpovědnost. Ne jako trenér, na tento certifikát neměl příslušné vzdělání, ale jako technický ředitel. Ale to nikdo neřešil. Důležité bylo, že Německo opět usedlo na trůn. A Císař na tom měl velkou zásluhu.

Nenápadný pozorovatel

Český výběr do 21 let v únoru 1994 uvítal vzácnou příležitost poměřit síly s bavorským velkoklubem Bayern Mnichov. V sestavě domácích poutal držitel Zlatého míče 1990 a mistr světa Lothar Matthaüs, v útoku řádil kolumbijský nájezdník Adolfo Valencia zvaný El Tren (vlak).

Největší pozornost však sklidil nenápadný divák na tribuně, korunovaný panovník Franz Beckenbauer. Nic neříkal, nic nekomentoval, jenom se díval. Po utkání sešel dolů k lavičkám a moc chválil české mládí. „Tihleti kluci něco dokážou,“ ukazoval na Vladimíra Šmicera a Patrika Bergra.

Měl na to cit. O dva roky později oba čeští borci čelili ve finále mistrovství Evropy 1996 v Anglii německému výběru, který však vedl jeho někdejší spoluhráč ze zlatého mužstva 1974 obránce Berti Vogts.

Obdiv k umělci

V belgickém Gentu probíhalo losování mistrovství Evropy 2000. Ke slavnostnímu aktu byli přizvání zástupci dosavadních kontinentálních šampionů. Za československý tým 1976 Antonín Panenka, za německý 1972 Beckenbauer, který o čtyři roky později také prožil bělehradský rozstřel – v roli poraženého.

Ideální příležitost poptat se hlavy pomazané, jak on viděl Panenkovu kulišárnu, zvlášť když se jeho letitý spoluhráč brankář Sepp Maier cítil padajícím listem zostuzený.

Císař přijal tehdejší prohru s nadhledem. „Byl to kousek velkého umělce, velkého fotbalisty, který v tak vypjaté chvíli dokázal vymyslet něco naprosto neuvěřitelného,“ vysekl pražskému rodákovi poklonu. A nijak se ponížený či dokonce zostuzený necítil. „Před takovým uměleckým dílem se naopak musí smeknout,“ dodal s úctou.

Autor vršovického dloubáku při této adoraci na Císaře šibalsky pomrkával.

Přezdívky nabíral, kam přišel, co přišlo na jazyk. Trenér mistrů světa 1998 Aimé Jacquet mu říkal Tři jablka, pro jeho malou výšku (174 cm). Coco Suaudeau, kouč jeho prvního profesionálního klubu FC Nantes, si všímal více přebytečných kil a volal na něj Tlustý. Spoluhráči Patricku Desaillymu připomínal zpěváka Gérarda Blancharda.

Byl to ale on, kdo splnil touhy francouzských občanů a na národním stadionu v Saint-Denis potěžkal jako kapitán v roce 1998 vítěznou trofej. Pásku na ruce měl trochu neprávem, neboť ve finále proti Brazílii nemohl nastoupit pro trest tradiční vůdce kolektivu Laurent Blanc zvaný Le Président.

Na to se ale historie neptá.

Právě po Blancovi převzal v roce 2012 francouzskou reprezentaci a dovedl ji na minulém šampionátu v Rusku na piedestal slávy.

Dlouho vstřícný, pak protiva

Francouzský tým stoupal ve druhé polovině 90. let vzhůru, v semifinále Eura 1996 v Anglii byl proti českému týmu jasným favoritem. Ale před zápasem soupeře bez většího věhlasu podceňovat nemínil. Rtuťovitý záložník baskického původu (po matce) byl na hřišti velice nepříjemný, rozený vztekloun, ale mimo hřiště docela milý.

Mezi novináře chodil rád, tříbil si názory, svůj pohled předával do prostoru. K českým hráčům choval profesionální respekt. „Je to silný tým,“ chválil soubor trenéra Dušana Uhrina st. Nejvíce se mu zamlouval Radek Bejbl, s nímž pak svedl na ploše nejvíce soubojů.

Vyřazení na střely ze značky pokutového kupu přijal důstojně. Takový je fotbal.

O čtyři roky později se Francie střetla s vicemistry Evropy opět, hned v základní skupině. Hráči galského kohouta se po výhře usmívali, kromě Deschampse.

Tvářil se nabubřele, protivně, odmítal mluvit. „Dédé se změnil,“ hlásili francouzští novináři. „Tisk naprosto bojkotuje,“ kritizovali jeho postoj. Když procházel okolo kamer a mikrofonů, nasadil ten nejkyselejší pohled, který svedl.

Silná autorita

Když přesedl na trenérskou lavičku, přišel další veletoč. Zvláště když převzal francouzskou reprezentaci. Média potřeboval, nemohl si je znepřátelit.

Svých starostí měl dost. Znovu však prokázal sílu své autority, kterou prokazoval už jako hráč. Jedině on dokázal zvládnout složité dárečky jakými jsou Pogba, Benzema, Rabiot, Mendy, Lemar či Dembélé.

Má však šanci připojit druhý trenérský titul mistra světa. Tím by od svaté trojice odskočil.