Síň slávy se rozšířila o mimořádného fotbalistu, který neměl moc štěstí

Nebylo snad kluka, který by ho neměl na přelomu 70. let minulého století doma na plakátu. Slečny a dámy v půvabném věku po něm toužily. Odborníci ho uznávali za jednoho z nejlepších pravých obránců na světě, předpovídali mu velkou budoucnost. Dosáhl až na titul mistra Evropy, a přece vzhledem k jeho schopnostem toho bylo po hříchu málo. Karol Dobiaš byl mimořádným fotbalovým zjevem československého fotbalu. Kdyby měl více štěstí, mohl leštit i nejprestižnější ocenění Zlatý míč. Nyní bude Dobiaš za svoji fotbalovou kariéru uveden do Síně slávy české fotbalové asociace.

Na hřišti vynikající, po společenské stránce závadový – tak ho hodnotily politické orgány v době normalizace (70. léta minulého století). Jako přirozenému vůdci kolektivu mu byla nasazena kapitánská páska i v reprezentaci.

Ale jen na tři zápasy v roce 1971, v přátelském utkání proti NDR a v kvalifikaci ME proti Walesu a Rumunsku. „Ale hned mi ji papaláši sundali, neboť jsem byl mánička, špatný vzor pro socialistickou mládež,“ vzpomíná rodák ze slovenské Handlové. Ostříhat se nepřicházelo v úvahu, lví hříva k němu v těch letech neodmyslitelně patřila. Stejně jako k idolům té doby George Bestovi, Johanu Cruijffovi či Gerdu Müllerovi. On se jim fotbalovým umem vyrovnal.

Vysmeknout se dusivému životu v socialistickém zřízení mohl, kdyby odešel do zahraničí, západním směrem. Nabídka byla zvonivá. „Na jaře 1969 jsme se Spartakem Trnava hráli semifinále Poháru mistrů proti Ajaxu Amsterdam a málem ho vyřadili (výsledky 0:3 a 2:0),“ vzpomíná Dobiaš. „Zájem o mě projevil konkurenční Feyenoord Rotterdam, kam nastupoval rakouský kouč Ernst Happel a mě si vybral jako pravého obránce,“ pokračuje v rozplétání příběhu.

Ke konkrétnímu jednání však vůbec nedošlo. „Komunisti, tedy konkrétně předseda ÚV ČSTV (Ústřední výbor Československého svazu tělesné výchovy) soudruh Antonín Himl mě nepustil. Byl jsem mladý, teprve dvaadvacet let, ven, natož na Západ, se tehdy nechodilo,“ upozorňuje.

Odtajněné odstupné pro Spartak Trnava bylo přitom tučné. „Dvě stě tisíc dolarů, to byly obrovské prachy,“ prozrazuje Dobiaš, co se provalilo. „K tomu slíbili na stadion udělat umělé osvětlení 1800 luxů. Pořádného moderního stadionu se Trnava dočkala až v roce 2015,“ přidává další profit pro slovenský klub. „Mně dávali okolo 40 tisíc guldenů plat, k tomu prémie, auto, zařízený byt. To jsem se dozvěděl přes tlumočníka, když jsme hráli s Ajaxem,“ vysvětluje.

Neměl šanci, železná opona třídně rozpůleného světa se nadzvednout jen tak nedala. Ani pro fotbalistu světové úrovně. „Jelikož můj přestup nevyšel, nakonec vzali Dicka Schneidera z Go Ahead Deventer. O rok později dobyl Feyenoord tehdy nejprestižnější klubovou soutěž světa Pohár mistrů,“ povzdechne si.

Trpělivě střádal domácí tituly se Spartakem Trnava, prožil atmosféru světového šampionátu – poprvé a naposledy – v roce 1970 v Mexiku s ostudným návratem domů po třech porážkách. Na vrchol, aspoň ten evropský, vyšplhal v roce 1976, kdy československý výběr vedený trenérem Václavem Ježkem triumfoval na turnaji v Jugoslávii.

Trnavský odchovanec na něj nejel jako klasický pravý obránce, místo přenechal Jánu Pivarníkovi, přesunul se do zálohy a prokázal, jak je více využitelný hráč. A ve finále proti Spolkové republice Německo se trefil do sítě protivníka. Finálový zásah na mistrovství Evropy, kdo se tím může pochlubit?

Přitom skóroval náhradní levou nohou. „Ani při tréninku, natož v zápase, by mě nenapadlo, že bych pálil levačkou,“ neskrývá Dobiaš, že byl klasický jednonohý fotbalista, který spoléhá jen na famózní pravačku. Jako George Best. Ve finále se to však sešlo. Kapitán protivníka, císař Franz Beckenbauer, odvracel hlavou míč, Dobiaš si naběhl a – bum. Míč proskákal k pravé tyči, brankář Sepp Maier se natahoval marně.

Gólů v reprezentačním dresu nasbíral jen pět, z toho dva z penalty, jeho hlavní úlohou bylo především jim zabraňovat. „Levou jen jeden, ale stál za to,“ zdůrazňuje finálovou parádu.

V uvolněném období konce 60. let mu řídící orgány přestoupit do Feyenoordu Rotterdam neumožnily, v normalizační době to nešlo, opona spadla s vahou tvrzeného železa. „V Belgii zůstal kapitán mexického týmu Alexander Horváth a komunisti na několik let nikam nikoho nepustili,“ připomíná složitou dobu. Emigrovat? „To ne. Odnesli by to moji nejbližší, rodiče, všichni,“ uvědomoval si, co by následovalo.

Dočkal se až v roce 1980, po bronzovém evropském šampionátu v Itálii, už jako hráč pražských Bohemians, kde hrával většinou stopera. Výběr byl úzký. Kristova léta, tělo hodně opotřebované tvrdými souboji, z nichž nikdy neuhnul. Jeho kolena už hodně vrzala, dnešními lékařskými prohlídkami by neprošel.

Jenže to byl pan fotbalista a navíc tentokrát stála štěstěna poblíž. Vzal ho belgický KSC Lokeren, kde asistentem trenéra byl Josef Vacenovský, křídelní útočník Dukly Praha ze slavné Masopustovy éry, který se za krajana zaručil. Možná už nemá tělo úplně vyladěné, ale je to dříč a bojovník, který nikdy nekňučí. „Žádná prohlídka nebyla, vzali mě,“ kvituje Dobiaš, že se nemusel ponižovat před lékařským dobrozdáním.

Tři roky odváděl výbornou práci, průměrný klub prožíval krásné časy v evropských pohárech. Další rok přidal v dresu FC Heimis Gent, v nižší soutěži. „Musím si vyřídit důchod,“ připomíná Dobiaš, který si jinak bedlivě hlídá každou českou korunu či slovenské euro. „Tonda Panenka také něco bere za dobu v rakouském Rapidu Vídeň,“ obrací se na věrného přítele z reprezentace a Bohemians Praha. „Doklady mám, musím si vyřídit papíry na belgické ambasádě a pak zajdu na sociálku,“ stanovuje si hlavní úkoly pro nejbližší období.

Z trávníku na trenérskou lavičku, taková bývá životní pouť výborných fotbalistů, vydal se po této cestě také. Na FTVS absolvoval nově otevřený obor trenér mládeže, táhlo ho to však do šatny dospělých. V lize jako hlavní kouč debutoval v Hradci Králové, výsledky nenápadné, angažmá jen mediálně spjaté se stížnostmi jeho svěřenců, že je nutil hrát karty za docela obstojné sumy. „Karty k fotbalu patří,“ neskrývá svou vášeň a nehodlá zaprášená osočování víc komentovat.

Ve Zbrojovce Brno prokázal, že by i v trenérském řemesle mohl být špička. Co nedokázali o dvacet let mladší profíci, on zvládal bez mrknutí oka. Jeho majstrštykem na každé štaci byly tzv. nožičky. Sednout si na zem a míč udržovat ve vzduchu. Zatímco jeho nejlepší svěřenci s vypětím sil dokázali nasbírat okolo sedmdesáti úderů, on se smíchem odkládal míč po pokročilé stovce. „Víš, co je mým fíglem?“ odtajňoval lišácky. „Já ty nohy střídám…,“ prozradil.

Vrcholu dosáhl ve Spartě Praha, kde působil čtrnáct měsíců – červen 1993 až srpen 1994. Opět vyžadoval vysokou náročnost, flákači neměli u něj zastání. Proslul tím, že vycházející hvězdičku Pavla Nedvěda po třetím vyloučení poslal na tribunu s proslovem, že z něj nikdy nic nebude. „Chtěl jsem ho vyhecovat,“ brání se dnes nařčení, že nerozpoznal ještě nevybroušený diamant. Mistrovský titul byl odměnou pro všechny.

Odchod byl ovšem hodně podivný. Byl vedením vyhozen po dvou kolech, po výhrách 4:0 v Drnovicích a 2:0 doma s Benešovem. Dvě výhry, skóre 6:0, a přece se musel poroučet. „Mezitím jsme neuspěli se švédským IFK Göteborg v boji o Ligu mistrů,“ upozorňuje Dobiaš na okolnosti. „Nejprve jsme doma, tedy v Jablonci, protože Sparta měla pro nepřístojnosti diváků zavřené hřiště, vyhráli 1:0, v odvetě ale padli 0:2 a miliony byly fuč,“ připomíná, o jak finančně lukrativní soutěž klub přišel.

Zůstala jen domácí liga. „Jenže někteří hráči po krachu ve Švédsku trochu popili, další den na tréninku byli nepoužitelní, zápas s Benešovem se blížil,“ líčí. „Vyhráli jsme, výkon ovšem hrozný, katastrofální. Dobrák, nebudu jmenovat, donesl tehdejšímu majiteli Petru Machovi, že to tak dál se mnou nejde, a on mě vyhodil. Po dvou vyhraných zápasech!“ roztrpčení v něm přebývá doposud.

Bylo tak žhavé, že ho nikdy neuhasil. „Na trenéřinu jsem zanevřel,“ přiznává. Přihodil si jen jednu malou epizodku v nižší soutěži ve Spartaku Krč.

Od fotbalu však neutekl, přešel do role skauta. „Když Ivan Hašek převzal Spartu (1999–2001), sledoval jsem v Lize mistrů soupeře, dvakrát jsem studoval Barcelonu a Girondins Bordeaux, třikrát Tilburg,“ prozrazuje. „Podával jsem mu zprávy, kdo jak kope rohy či jiné standardky, to bylo příjemné,“ našel v tom zalíbení.

Vábení klokanů vyslyšel ještě jednou v ročníku 2003/2004, když se potáceli ve 2. lize. „Hrušák (Zdeněk Hruška) byl hlavní, my s Tondou mu dělali asistenty, to mi úplně stačilo,“ nehrnul se už nikam za trenérskou kariérou. V nožičkách byl ovšem stále nejlepší.

A těžko by ho někdo v této disciplíně překonal i v jeho 74 letech.