Messi by Eden vyprodal pětkrát. Teď přijíždí Ronaldo

V sobotu Češi nastoupí proti Portugalcům, špičkovému týmu současnosti, ale hlavním tahákem je Cristiano Ronaldo. Fotbalista, na kterého se tzv. chodí. Český, dříve československý, fotbal měl v historii více příležitostí nabídnout fanouškům srovnatelné zážitky.

Když v posledních letech padne jméno Cristiano Ronaldo, jako ozvěna hned zazní Lionel Messi.

Fenomény současné doby, které si rozdávají Zlaté míče jako karty při pokeru a strhávají na sebe největší pozornost. Není větší lákadlo na shánění vstupenky.

Argentina se představila v Československu jen jednou, v roce 1961 v Brně, kdy její tituly mistrů planety (1978 a 1986) nebyly ještě ani ve výhledu. Nemohla tedy nikdy přivést své poklady, které ji na světový trůn dosadily. Mario Alberto Kempes a Diego Armando Maradona oficiální zápas na československé půdě nehráli, nepomohla ani jejich angažmá v evropských klubech.

Messi to aspoň částečně napravil. V dresu španělské Barcelony nastoupil v Lize mistrů proti Viktorii Plzeň v listopadu 2011 (0:4) a Slavii Praha v říjnu 2019 (1:2). Oba zápasy hostil pražský Eden, stadion v Plzni ještě neměl na luxusní soutěž příslušný certifikát od UEFA.

„Bylo to přímo šílenství,“ vzpomíná na druhý duel Jiří Vrba, ředitel Úseku strategických vnějších vztahů ve Slavii Praha. „Fandové byli ochotni zaplatit téměř cokoli, my všichni jsme byli vystaveni enormnímu tlaku sehnat lístky,“ přibližuje, jaký byl zájem. „Stadion v Edenu by se zaplnil i pětkrát,“ připomíná na takové svátky nízkou kapacitu 20 tisíc diváků.

A Messi byl největším pokušením. „Barcelona je pojem sám o sobě, Messi se však posunul mezi nadpozemšťany,“ nebojí se silných výrazů Vrba. „Přes sto tisíc žádostí,“ tasí obrovské číslo. Tolik fanoušků chtělo rodáka z Rosaria vidět na vlastní oči.

Letos do Plzně nepřijede. Už přes rok hraje za francouzský Paris Saint-Germain.

Nejen Barcelona, ale i další evropské kluby nabízely fanouškům početné hvězdokupy: Bayern Mnichov, Manchester United, Ajax Amsterdam, Liverpool FC, Benfica Lisabon, AC Milan. A na prvním místě Real Madrid.

Na československé či české půdě se v evropských pohárech představil vícekrát, mezi velké fanouškovské zážitky patří souboj se Spartou Praha v základní skupině Ligy mistrů na podzim 2001.

Z odbavovací haly letiště Václava Havla vykročily po boku dvě velké veličiny: portugalský mág Luís Figo a francouzský umělec Zinedine Zidane. „Dva Zlaté míče vedle sebe, to bylo pro nás něco,“ přiznává Miroslav Beneš, jeden z nejuznávanějších lovců autogramů, jenž své poznatky předával i v Komisi pro historii a statistiku FAČR.

Zidane vyhrál prestižní anketu v roce 1998, Figo trofej leštil o dva roky později, kdy o chloupek předčil svého konkurenta při hlasování a spoluhráče v klubu. Přiletěl tedy jako držitel uznávané pocty. „Všechno se točilo okolo nich, jejich podpis byl vzácným úlovkem,“ neskrývá Beneš.

Jejich souhru si nechtěl nechat ujít žádný fanoušek, Zidane se na výhře 3:2 podílel úvodním gólem.

Ojedinělou příležitost vidět doslova plejádu zářivých hvězd měl československý fanoušek v roce 1981, kdy u příležitosti 80. výročí založení fotbalového svazu na Strahov v Praze dorazil výběr UEFA.

Netřeba skrývat, že do socialistického státu se největší osobnosti zrovna nehrnuly, ale i tak to byla jména zajímavá. Německý mistr Evropy 1980 Manfred Kaltz, Zlatý míč 1975 Oleg Blochin, portugalský obr Humberto Coelho, rakouští borci Hans Krankl, Friedrich Koncilia či Herbert Prohaska. A také italský záložník se sametovýma nohama Giancarlo Antognoni, který se stal světovým šampionem o rok později.

Zlatá squadra azzurra ze MS 1982 ve Španělsku přijela na tentýž stadion o dva roky později na kvalifikaci ME 1984 ve Francii, ale mnohem větší pozdvižení způsobilo čtvrtfinále Poháru mistrů na jaře 1985, kdy se Sparta Praha střetla s Juventusem Turín.

V sestavě trenéra Giovanni Trapattoniho střelec Paolo Rossi, obránci Gaetano Scirea a Antonio Cabrini, záložník Marco Tardelli. A k tomu největší bonus: francouzský reprezentant Michel Platini, mistr Evropy, v té době nejlepší hráč světa, držitel ocenění Zlatý míč za roky 1983, 1984 a 1985.

Právě okolo něj se strhla neskutečná mela. „Funkcionáři klubu, tehdy se nenajímala ochranka, okolo něj utvořili neprostupný val, žádost o předzápasový rozhovor mi odmítl,“ vzpomíná Jan Marchal, redaktor zahraničního vysílání Československého rozhlasu, který největší osobnost staré dámy oslovil v jeho mateřštině. Nepochodil.

Přestože pršelo, zápas byl beznadějně vyprodaný, oficiální kapacita 33 tisíc míst včetně stání byla překročena nejméně o tisícovku. I výsledek sparťanské příznivce potěšil – 1:0 z penalty, autor – miláček davu Jan Berger.

O fanouškovské vášni a urputnému záměru jít na stadion za každou cenu byl dokonce natočený film. Ve slovenské režii Jána Lacka v roce 1960 a jmenoval se Skalní v ofsajde. Námět je prostý: tři kolegové z projektového ústavu v Bratislavě – František Dibarbora, Arnošt Garlatty a Anton Mrvečka – udělají všechno, aby šli na utkání s kultovní Brazílií.

Dílo obohatily i autentického záběry z pražského střetnutí v roce 1956, v jihoamerickém výběru se ukázali budoucí mistři světa 1958 a 1962 brankář Gilmar, obránci Djalma a Nilton Santos, tvůrce hry Didi. Král Pelé ještě za reprezentaci nehrál, bylo mu patnáct. Brazilské hvězdy ještě neměly takový věhlas.

Ten však nabízely v roce 1968, kdy se představily v Bratislavě na Tehelném poli. „Zájem vidět tým kanárků byl obrovský, stadion Slovanu byl hned vyprodaný, tísnilo se na něm 60 tisíc diváků na stání,“ vzpomíná slovenský novinář Slavomír Ondrejička, šéfredaktor měsíčníku Futbal.

Nevědělo se, v jaké sestavě přijedou, král Pelé nakonec chyběl, čertovský driblér Garrincha už ukončil reprezentační kariéru. Ale i tak bylo na koho koukat. „Brazilci přivezli novou generaci, která okolo Pelého oslnila zeměkouli o dva roky později na světovém šampionátu v Mexiku,“ upozorňuje Ondrejička. „Jairzinho, Carlos Alberto, Felix, Gérson, Rivelino, Britto, Tostao,“ vypočítá okamžitě. Výhra nad tímto souborem 3:2, když všechny tři góly zaznamenal trnavský šutér Jozef Adamec, se zapsala do análů.

Traduje se, že Brazílie v Mexiku 1970 byl nejlepší reprezentační výběr v historii a kdo viděl válet její čaroděje na vlastní oči, tomu se naplnil fanouškovský sen. A nevadí, že dva roky před její velkou triumfální jízdou.

Film Skalní v ofsajdu se zařadil do zlatého fondu československé kinematografie. Vystihl totiž – stejně jako prvorepublikový Muži v offsidu z roku 1931 – duši fotbalového nadšence.