Manchester United, pohřebiště trenérů. Amorim má ale největší šanci uspět

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na jeho místo nastoupí Rúben Amorim, který si vybudoval zářnou pověst v rodném Lisabonu, konkrétně v tamějším Sportingu.

Erik ten Hag se mohl v létě považovat za mimořádného šťastlivce. Přežil něco, co fotbaloví trenéři přežívají málokdy – intenzivní debatu o jeho budoucnosti, kterou o něm bez něj vedli jeho nadřízení. Nové sportovní vedení Manchesteru United, tedy spoluvlastník Jim Ratcliffe, CEO Omar Berrada, sportovní ředitel Dan Ashworth a technický ředitel Jason Wilcox, se po dlouhém rozmýšlení rozhodlo, že na trhu nevidí lepší alternativu, a ten Hagovi o rok prodloužilo smlouvu.

Rozhodnutí se tehdy setkalo s velkým množstvím nevěřícných reakcí. Ano, ten Hag měl za sebou mimořádně povedené finále FA Cupu, v němž Rudí ďáblové celkem zaslouženě porazili silně favorizované rivaly z Manchesteru City. Ovšem osmé místo v lize, negativní poměr vstřelených a obdržených gólů a hlavně naprosto tristní výkony, kdy United často nějakým zázrakem vydřeli body ze zápasů, v nichž by si zasloužili prohrát – to všechno za zvuků pištícího požárního alarmu naznačovalo, že ten Hag padlého giganta zpátky na výsluní nedovede.

Tak katastrofální fotbal jako loni nebyl na Old Trafford k vidění snad nikdy v tomto tisíciletí. Ten Hag svým svěřencům naordinoval podivnou, nefunkční směsku dezorganizovaného vysokého presinku a zatažené obrany, což způsobovalo, že se uprostřed pole objevoval prázdný prostor zvíci severokorejské osmiproudé dálnice. United hráli pekelný systém nominálně se tvářící jako 4–⁠⁠⁠⁠⁠⁠2–⁠⁠⁠⁠⁠⁠3–⁠⁠⁠⁠⁠⁠1, ve skutečnosti ale připomínající spíš 5–⁠⁠⁠⁠⁠⁠0–⁠⁠⁠⁠⁠⁠0–⁠⁠⁠⁠⁠⁠5.

Ten Hag by k tomu řekl (a taky to na tiskovkách častokrát se vzrůstající mírou bizarnosti dělával), že za všechno mohou zranění. Do jisté míry je to pochopitelné – když stoperskou dvojici důsledkem personálních absencí tvoří Harry Maguire a Johnny Evans, zasloužilí veteráni, od kterých ale zkrátka nelze čekat úspěšné absolvování sprinterských soubojů s kýmkoliv, kdo nechodí o berlích, pak je asi vážně moudřejší obrannou linii příliš nevysouvat.

Jenže v týmu toho nefungovalo mnohem víc. V útoku se hrálo na náhodu a individuální kvalitu Bruna Fernandese (nebo hůř, Scotta McTominaye). André Onana, koupený do branky namísto Davida de Gey kvůli své excelentní rozehrávce, míč často nakopával do dálky na nikoho, místo aby ho se spoluhráči na chvíli podržel. A říct, že ten Hag nebyl schopný dostat to nejlepší z Jadona Sancha, je směšné podstřelení toho, co jejich osobní neshody způsobily – Manchester United poslal jednoho z nejtalentovanějších ofenzivních hráčů, co na Ostrovech v posledních letech běhali, za pakatel vypomáhat Chelsea.

Ve světle naprosto zpackané minulé sezony se zdá zvláštní, že se vedení United rozhodlo dát ten Hagovi další šanci. Tehdy kuloáry kolovalo několik různých vysvětlení, každé z nich dost možná trochu pravdivé. Na trhu nebyl lepší kandidát. Ten Hag si zachoval podporu kabiny. Uvidíme, co tenhle trenér ještě dokáže, když ho teď bude podporovat opravdu schopný vyšší management!

Jenže tady si pánové Berrada, Ashworth a Wilcox tak trošku lhali do kapsy. Ano, nový vedoucí tým, který dal Jim Ratcliffe dohromady, je rozhodně o několik galaxií kompetentnější než cokoliv, co během postfergusonovské éry zaměstnali majoritní vlastníci, rodina Glazerových. Ale opravdu si noví vládci mysleli, že klub, v němž se standardy pod taktovkou umělců jako Ed Woodward nebo John Murtough roky propadaly pod úroveň zemské kůry, bude jako politý živou vodou čistě proto, že teď v kanceláři sedí oni? „Ten Hag byl loni úplně k ničemu, ale když bude mít k ruce nás, všechno se změní!“

Inu, nezměnilo. Ten Hagovi se ani po drahých nákupech v aktivním letním přestupovém období nepodařilo týmu vtisknout jakoukoliv rozpoznatelnou identitu. Výkony byly sice možná o maličko lepší než v loňské sezoně, ale výsledky zase o hodně horší. V této konstelaci nemůže dlouho přežít žádný trenér, s FA Cupem ve vitríně nebo bez něj.

Opakuje se tedy situace, kterou všichni fanoušci Manchesteru United dobře znají – přichází nový hlavní kouč, s ním nová přestavba, nový začátek, nový příval naděje, že tentokrát už to konečně bude lepší. Moyes, Van Gaal, Mourinho, Solskjær, ten Hag… Nikdo z nich nebyl schopný přinést výrazný nebo dlouhodobý úspěch, byť všichni kromě toho prvního nabídli jakés takés falešné úsvity. Proč vlastně? Co je u Rudých ďáblů tak nevysvětlitelně prohnilého?

Špatnými trenéry to nebude, dokonce ani špatnými hráči – o kvalitě skautingu Manchesteru United si můžete myslet cokoliv, ale za ty neskutečné peníze, které byly do týmu investovány, také přišla řada patřičně velkých jmen – mnohá z nich by ve svém kádru rádi uvítali i úspěšnější konkurenti. Proč se tedy v Manchesteru nedařilo vynikajícím fotbalistům, jako byli Angel di María, Alexis Sánchez nebo Paul Pogba, kteří v jiných dresech prokázali světovou kvalitu?

Oklikou se vracíme k otázce nejvyššího vedení. Rodina Glazerů po řadu let nechala správu klubu v rukou Eda Woodwarda, povoláním investičního bankéře. Navzdory absenci sportovních úspěchů se mu dařilo držet finanční příjmy a hodnotu klubu v úctyhodné výši. Zlí jazykové by mohli tvrdit, že to je to hlavní, na čem rodině Glazerů záleží – a že všechny přestupové katastrofy, hráči přivedení za obrovské peníze kvůli slavnému jménu bez jakéhokoliv celkového plánu, jsou vlastně vedlejší.

Ať se tým proměnil jakkoliv, vždycky zůstával pozoruhodně nesourodý, s obrovskými mezerami na určitých pozicích (kolik let United chybělo pravé křídlo?), plný zářivých individualit, které ale neseděly dohromady do koherentního systému. Klub jako byznys fungoval velmi dobře – a jakmile začaly být výsledky až příliš hrozivé nebo se kompletně rozpadla chemie v kabině, stačilo vyhodit trenéra a podívat se po dalším nešťastníkovi, který byl ochotný si pod příslibem tučného přestupového rozpočtu a potenciálního statusu legendy, která obnoví slávu United, přijít poničit kariéru.

Jediný způsob, jak by to celé mohlo fungovat, by byl, kdyby Woodward a spol. náhodou natrefili na nového Alexe Fergusona. Jenže fotbal se za tu dobu posunul – všemocní manažeři, kteří zvládli obstarat všechno od tréninků až po přestupy, jsou na vrcholové úrovni v podstatě vyhynulým druhem. Je tedy otázka, jestli by v takovém prostředí vůbec uspěl třeba i omlazený sir Alex.

Nové sportovní vedení pod vedením Jima Ratcliffa se alespoň zdánlivě poučilo a na Old Trafford začíná budovat moderní fotbalovou strukturu plnou profesionálů prověřených jinými úspěšnými týmy. Jejich vyvoleným trenérským spasitelem má být Rúben Amorim. Ale stane se jím? Nebo ho do dvou, tří let schroustá úplně stejný cyklus jako všechny ostatní?

Existují důvody, proč věřit tomu, že by to nemuselo být stejné jako vždy. Zaprvé: Amorim je bez diskuze kvalitní trenér. S relativně omezenými zdroji přinesl Sportingu dva tituly během čtyř let, navíc s atraktivním, flexibilním taktickým projevem. Zadruhé: i když nové vedení zatím Manchester United nedokázalo transformovat, dá se očekávat, že během příštích let se situace uvnitř klubu bude postupně měnit k lepšímu, což vytvoří lepší prostředí pro trenérskou práci. Zatřetí: sportovní vedení mělo už během přestupního období pravděpodobně jedno oko upřené na Amorima, protože letní příchody do jeho systému sedí až podezřele výborně.

Pokud se nestane něco nečekaného, od nového kouče uvidíme tříobráncový systém, který lze nejlépe zapsat jako 3–⁠⁠⁠⁠⁠⁠4–⁠⁠⁠⁠⁠⁠2–⁠⁠⁠⁠⁠⁠1. Centrální stoper funguje jako kotva, jeho krajní kolegové mají za úkol posouvat balon výš, kde na něj čekají dva střední záložníci, jeden s defenzivnějšími úkoly (ve Sportingu například João Palhinha, nyní v Bayernu), jeden spíš tvůrčí osmička (ve Sportingu Matheus Nunes, nyní v Manchesteru City). Na kraji jsou agresivní wingbeci a pod komplexním útočníkem, který musí zvládat jak náběhy za obranu, tak silovou hru zády k bráně, operují dva ofenzivní záložníci nebo invertovaná křídla.

Ačkoliv to odporuje principům do zemdlení omílané „The United Way“, což je hrát na čtyři obránce a rychlé křídelníky, současný kádr Manchesteru United je na Amorimův styl docela dobře připravený, a to právě i díky letním přestupovým krokům. Centrálního stopera odehraje Matthijs de Ligt, levá obranná pozice je jako dělaná pro Lisandra Martíneze (případně uzdraveného Lukea Shawa), napravo by měl úřadovat snad už brzo uzdravený Leny Yoro.

Do zálohy byl navzdory ten Hagovým preferencím přiveden Manuel Ugarte, bývalý svěřenec Amorima ve Sportingu – ten by měl obsadit pozici defenzivního záložníka (a dostat podstatně víc důvěry, než kolik v něj vkládal ten Hag). Osmičku zahraje Kobbie Mainoo – případně Bruno Fernandes, který dokazuje, že i v hlubších pozicích umí být efektivní.

Pravý wingbek Diogo Dalot, na hrotu Rasmus Højlund, svými parametry naprosto ideální útočník do Amorimova systému, pod ním Marcus Rashford, Alejandro Garnacho, Amad Diallo nebo právě Fernandes… Nevypadá to vůbec špatně!

Největší otázkou je, co udělat s problematickou pozicí levého wingbeka. Shaw je věčně zraněný a beztak bude pro tým užitečnější spíš ve stažené roli. Tyrell Malacia už víc než rok laboruje s vážným zraněním a otázky visí i nad jeho celkovou kvalitou. Álvaro Fernández byl bůhvíproč prodán do Benficy, kde nevyhnutelně začal zářit. Nedivte se, pokud v příštích týdnech a měsících budete víc a víc slýchat jméno sedmnáctileté hvězdičky původem z Watfordu Harryho Amasse…

To všechno napovídá, že Amorim nepřichází k tak ukrutnému chaosu a dysfunkci, jako tomu bylo v případě mnoha jeho předchůdců. Určité podhoubí pro jeho práci stačilo vyrůst ještě předtím, než mu United vůbec nabídli smlouvu. Nový kouč to samozřejmě nebude mít jednoduché. Naopak, tlak na něj bude oproti Sportingu obrovský – a klíčové je, aby mu nepodlehl stejným způsobem jako ten Hag.

Nizozemský kouč začal pod tíhou nepříznivých výsledků opouštět všechny svoje principy, zahazovat to, co z něj v Ajaxu udělalo trenérskou hvězdu – a nahradil to slepou improvizací bez jakéhokoliv dlouhodobého plánu. Pokud Amorim mentálně ustojí krize, které zaručeně přijdou, a bude věřit sobě i svým metodám, dost možná se vrátí i úspěchy. Nebo aspoň zmizí cynická jistota, že navzdory dílčím triumfům se to v United brzo celé zase jednou tragikomicky rozpadne.