Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Začátek rozhovoru o pár minut posune. Janu Kalabiškovi chvíli trvá, než si s berlemi doma v Uherském Hradišti poradí se schody. Bude to už měsíc, co sedmatřicetiletému obránci fotbalových Pardubic nešťastným podklouznutím na mokrém trávníku zlomil liberecký Ghali lýtkovou kost.
Byl jste v dobré formě. Jak těžké zranění na sklonku kariéry nesete?
Už se tím nezabývám. Pár dní poté, co jsem ležel v nemocnici, jsem se s tím srovnal. Ale zamrzelo to. Teď už vedu skoro normální život doma.
Taková příprava na život po fotbale?
Možná to tak mělo být, abych se zamyslel, co dál. Mám víc času na rodinu a na přemýšlení. Doteď jsem neměl žádné delší vážnější zranění.
A přišel jste na to, co by vás naplňovalo, až konec na hřišti přijde?
Ještě právě úplně nevím. Nerozhodl jsem to. Původně jsem měl v plánu jezdit do Rakouska na trénink a zápas, ale vymyšleného nic není. To zranění byla taková smůla…
Co říkáte tomu, že Ghali dostal dvouměsíční trest za surovou hru, která surová nebyla?
Byl jsem překvapený. Myslel jsem, že dostane dva zápasy za klasickou červenou. Ale rozhodčí to napsal do zápisu jako surovou hru a s tím se už asi nic nedá dělat. Škoda že to nemají pořešené, že to nemůže někdo opravit.
Vyčítáte něco Ghalimu?
Ne, prostě smůla, že uklouzl a zrovna jsem tam stál já. Volal mi hned večer, jak mě přivezli do nemocnice, když jsem šel na rentgen. Omlouval se. Pak mi i psal v týdnu ještě jednou, že ho to mrzí. Chtěl se za mnou i zastavit. Také ho to zasáhlo. Omluvu jsem přijal.
Když fotbalista marodí, ztrácí prémie za zápasy, bonusy za výhry, góly, asistence. Pomáhá vám snížit rozdíl pojistka?
Pojistku mám od mládí, teď jsem ji zrovna měnil. Vylepšil jsem si životní pojištění, úrazové je plus minus nastejno. Naštěstí ho mám.
Jak nacházíte motivaci pro návrat na hřiště? Neříkáte si, jestli to máte ještě zapotřebí?
Nad tím běháním, co mě čeká, a návratem zpátky do formy jsem ani nepřemýšlel. Tak dlouho mimo jsem nebyl, ale říkám si, že to bude stejné jako po dovolené, kdy jsou začátky těžké. Teď to bude ještě o něco horší. Uvidím, jak na tom bude ta noha. Doufám, že dobře. Když ne, tak to asi nepůjde. Ale doktoři mi neříkali, že by to mělo být špatné.
Do Klubu ligových legend, kde jsou hráči se 300 zápasy v první lize, vám chybí jediný start. Je to silná motivace podstoupit tu dřinu?
Jo, na ten třístý start jsem nejvíc myslel. A že to zranění přišlo zrovna před ním… Nejvíc mě to žene k návratu.
Takže v zimní pauza naskočíte naplno do přípravy?
Za dva měsíce už bych mohl začít chodit. Předtím ještě rehabilitace, rozhýbávání, pomalá chůze. Pak by se vidělo, jestli by se mohlo začít rovnou s výklusem, nebo by se muselo čekat. Ještě jsem neposiloval ani vršek. Maximálně si mohu lehnout a dělat břišáky, ani kliky se nedají.
Po šesti letech ve Slovácku jste změnil klub. Pardubicím některé přestupy nevyšly. Jakou kvalitu jste v novém týmu potkal?
Je tam hodně mladých, šikovných kluků, kterým ještě chybí trochu zkušeností, ale od toho tam jsme my starší, abychom to řídili a pomohli jim. Ze začátku to bylo docela těžké. Hodně změn, i celý nový realizační tým. Kostra týmu se rozpadla, přišli noví hráči. Ještě se to postupně doplňuje, teď jsem četl, že přišel Bello z Plzně. Bude to ještě chvíli trvat, ale poslední dva zápasy už kluci hráli dobře. Vypadalo to lépe než ty první, když jsem byl ještě na hřišti já. Už to mělo tvář, pomalu se to zlepšuje, sehrávají se.
Pardubice pravidelně bojují o záchranu v lize, po minulé sezoně ztratily několik opor. S jakým ambicemi jste do klubu přišel?
V této situaci asi střední skupina. Když jsem přišel, tak jsem říkal, že ideálně být do šestky, že budeme mít nejvyšší cíle, které do mě vtloukal pan Svědík šest let ve Slovácku. S tím jsem do sezony osobně šel, ale realita je pak vždycky trošku jiná, a když se nechytne začátek, je pak těžší to dohánět. Ještěže se teď zvládl Hradec.
Trenér Jiří Saňák vás chválil, že jste před zraněním makal bez tréninkových úlev. Na kterém postu se cítíte nejlépe? Levý stoper ve trojce?
Co jsem hrával, tak jsme všechny zápasy byli ve čtyřce vzadu. Na Slovácku jsem si myslel, že už kariéru dohraju na stoperu, ale pan Saňák mi volal o dovolené, že by se mnou počítal zase na levého beka.
Takže zase běhat…
Hned jak mi to řekl, tak mi v hlavě naskočilo, že to už se mi úplně nechce. Ale musím říct, že jsem začátek sezony běžecky docela zvládal. Úlevy jsem neměl, ještě se to dá naběhat, když tedy nejsou zdravotní problémy.
Slovácko, ale také trenér Saňák využívá váš výskok a dobrou hru hlavou při presinku soupeře, kdy si váš brankář pomůže nákopem na vás. Ve vzduchu se cítíte silný?
Ano, tohle jsme řešili proti týmům, které více presují, a když náš gólman nemá komu nahrát, tak jsem připravený na půlce na lajně, že si nebudu seskakovat tak nízko do rozehry, tam může jít levý stoper a já zůstávám nahoře na prodloužení hlavou.
Vaši herní inteligenci Jiří Saňák oceňuje. Není to úplně automatická dovednost všech hráčů v lize.
Ani jsem to na sobě nikdy nepozoroval, nepřemýšlím nad tím, spíš to na hřišti cítím.
Dají se porovnávat nároky trenérů Svědíka a Saňáka?
Mají podobné malé hry, co po nás chtěl trenér Svědík ve Slovácku, abychom hráli v intenzitě. Říkal: Jak trénuješ, tak hraješ. Tak tyhle úterky nebo středy máme také kvalitní. To býváme hodně unavení. Pan Saňák si také zakládá na defenzivě, být kompaktní vzadu.
S přestupem na závěr kariéry jste už nepočítal. Je to velká změna?
Jak říkáte, už jsem nečekal, že ještě někam odejdu, počítal jsem s tím, že v Uherském Hradišti dohraju. Jsem v novém prostředí, s novými spoluhráči, zase si musím zvykat. Ve Slovácku jsme byli jeden mančaft šest let, vždy se obměnili maximálně dva hráči. Už jsme věděli, co od sebe čekat, byli jsme na sebe zvyklí a to se odráželo i na hřišti, hráli jsme nahoře, trápili jsme i lepší soupeře, i když jsme na papíře neměli takové soupisky jako oni. Měli jsme výbornou partu, tím jsme tohle všechno nahrazovali. V Pardubicích je také super parta. Akorát je to všechno nové. Možná kdybych měl před sebou víc let, tak by se tam dalo udělat něco podobného jako ve Slovácku. Já už na to nebudu mít tolik času.
V Uherském Hradišti jste se s rodinou usadil. Jak jste vstřebal konec ve Slovácku, které vám už nepředložilo nabídku, a dojde ještě k nějaké rozlučce?
To nevím. Psalo mi pár fanoušků, že by se chtěli rozloučit, až tady budu hrát za Pardubice, ale to asi nestihnu. I když v nemocnici jsem si říkal, že bych to za tři měsíce stihnout mohl, jenže to by nebylo ono. Slovácko se mnou ani nejednalo. Před dovolenou jsem jednou mluvil se Šumulikoskim (sportovním ředitelem Slovácka), to mi říkal, že mají ke konci týdne poradu a že mi zavolá. Řekl jsem mu, ať mi zavolá v pátek, že v sobotu odlétáme na dovolenou a chtěl bych to mít vyřešené. Nezavolal, volal jsem mu zpátky, to nezvedl. Pak se nikdo neozýval.
Se Slováckem jste vyhrál český pohár, zahrál jste si zápasy v Evropě, dal jste gól Partizanu Bělehrad nebo Kolínu na Rýnem. Co vás nejvíc zahřeje?
Nejvíc vítězství v poháru, to byl nejlepší zážitek. I ty góly. Partizan jsme první poločas jasně přehrávali, ještě byli o deseti, ale najednou jsme prohráli 2:3. To jsem si říkal, že to není možné v prvním zápase v Evropě. Naštěstí jsme to aspoň vyrovnali. Větší euforie byla, když jsme z 0:2 vyrovnali v Kolíně.
Výjimečná liga – minispeciál Seznam Zpráv
V letošním ročníku Chance ligy půjde o jisté desítky milionů navíc. Díky úspěšnému tažení českých týmů v Evropských pohárech získala Česká republika jistotu nasazeného týmu do základní skupiny Ligy mistrů v sezoně 2025/26. Stačí jediné – vyhrát letošní ročník první fotbalové ligy. Obhájí titul Sparta Praha, nebo ji sesadí pražský rival Slavia? Překvapí Viktoria Plzeň, nebo Baník Ostrava? Zájemců je hned několik.
Krásný zápas, hráli jste sebevědomě, tak jak by fanoušci chtěli, aby se český tým v pohárech prezentoval.
Ještě na mě mohl písknout penaltu na 3:2, ale menší kluby to tak asi s rozhodčími mají. Přišlo mi, že jim připískával, i tu penaltu, co pískl pro ně. Ale jak jsme dali na 2:2, byla to největší euforie.
A vítězství v českém poháru se Slováckem byl větší zážitek než s Mladou Boleslaví?
To se vůbec nedalo srovnávat. Vítězství s Boleslaví se tam tak neprožívalo. Jen jsme si jeli sednout na večeři do Prahy po cestě z Teplic, kde se hrálo finále. Za dvě hodiny jsem jel domů. V Boleslavi už párkrát hráli Evropu, pro malý klub na Slovácku to byla větší euforie a ještě před domácím publikem. Pak jsme šli pochod na náměstí, takže všechno vyšlo krásně.
Všechno krásně vyšlo také na štaci v Senici, kde jste se dokonce s 19 góly z křídla stal nejlepším střelcem slovenské ligy. Co to?
To nečekal nikdo, ani já. Vždy jsem měl maximálně pět gólů. A jednou vyšla taková sezona, že mi tam všechno spadlo i z křídla. Nebyl jsem na hrotu, nekopal jsem penalty. Všechno se to tak seběhlo, byl to rok, kdy se nám narodil starší syn. Možná to k tomu taky pomohlo, že byla rodinná pohoda. Všechno vycházelo tak, jak mělo. Super časy, také jsme hráli předkola pohárů, do skupiny jsme se nedostali, ale hráli jsme navrchu v lize – do čtvrtého místa. Vzpomínky jsou skvělé, když se daří. Našel jsem si tam manželku, narodil se syn Dominik.
Jaký byl trenér Stanislav Griga?
Přísný, ale férový chlap. Také jsme makali na trénincích, měl je dobré. Netrénovali jsme tolik systém jako za trenéra Svědíka, ale měli jsme kvalitní mančaft. Chodilo tam hodně Čechů, je to kousek za hranicemi, takže přišlo i dost kluků ze Sparty a Slavie.
Jak hráč se zabijáckými instinkty ve vápně soupeře, který dá za sezonu 19 gólů, bere nápad trenéra Svědíka, který z něj chce udělat beka?
Trochu jsem byl naštvaný, když mi to trenér Svědík říkal poprvé. Povídal mi, že už toho nenaběhám tolik ve vysokých intenzitách, že už to s mou rychlostí není takové jako u mladších záložníků, takže bych měl dělat obránce. Chvíli jsem s tím bojoval, bránění nebyla má silná stránka. Musel jsem na něm zapracovat, i když v těch letech je už těžké to do sebe dostávat. Ale asi mu můžu poděkovat, že mi prodloužil kariéru, pak mě přetáhl i na stopera, když jsme je jednu dobu neměli, a mohl jsem v Hradišti pokračovat. Třeba bych tam ani takovou dobu jinak nehrál.
Pardubice teď čeká v lize Olomouc, kterou dříve trénoval Jiří Saňák. Dorazíte se podívat, anebo o berlích raději zůstanete u televize?
Trenér nejspíš pro tým vypíše nějaké občerstvení do kabiny, ale já zůstávám v Hradišti, mám za sebou kontrolu ve Zlíně. S kluky ještě nějaký měsíc nebudu. Za tři týdny půjdu na vytažení jednoho šroubu, to pojedu zpátky do Liberce. Rozhodl jsem se jít za stejným doktorem, který to dělal. Za spoluhráči se v kabině zastavím cestou zpátky, rehabilitace mě čeká v Hradišti.