Loučí se někdejší velká naděje českého fotbalu. Hrála i za Arsenal

Ochozy se zatřepaly terčíky s číslem 27, které Papadopulos nosil. Na velkoobrazovce se připomenulo všech jeho patnáct gólů, které v karvinském dresu vstřelil.

Čtrnáct prvoligových během dvou ročníků 2020–⁠2022, ve druhé nejvyšší soutěži v uplynulém přidal jenom jeden, zdravotní potíže s kolenem ho už hodně limitovaly, přesto má velkou zásluhu o návrat mezi šestnáctku vyvolených. Mužstvo táhl svými zkušenostmi a nakažlivou vervou.

Na svého odchovance nezapomněli ani příznivci Baníku a zamávali mu na rozloučenou. V jeho dresu zaznamenal sice jen devět gólů (o jeden víc má v Mladé Boleslavi), pevně se však zapsal do klubové kroniky.

Ani ne tolik tím, co dokázal, ale co vzhledem ke svému talentu sliboval.

Syn řeckého otce a české matky patřil mezi největší české naděje. Když v osmnácti letech odešel z Baníku Ostrava do proslulé akademie Arsenalu FC, očekávalo se, že fyzicky vyspělý útočník rozboří svými góly bílé útesy doverské. Nestalo se. Nemá v Premier League ani jeden zápis.

Mluvilo se o něm jako o velké naději, prošel všemi mládežnickými reprezentačními výběry, kde se gólově výrazně prosazoval, byl považován za nástupce kanonýra Jana Kollera v A mužstvu. Aby se jeho talent ještě více rozvinul, umožnilo mu v osmnácti letech vedení Baníku Ostrava odchod do akademie slavného Arsenalu FC, londýnský klub o něj hodně usiloval.

Výkonnostní skok nepřišel. Za první tým Arsenalu nastoupil jen jednou v Ligovém poháru, když proti Wolverhamptonu Wanderers střídal francouzského legionáře Jérémie Aliadièra. Po roce se vrátil zpět do Baníku.

Zabrzdil ho ve vývoji přechod do Anglie? „Byl jsem tehdy trenérem reprezentace do 21 let, Michal zářil v devatenáctce, záviděla nám ho celá Evropa,“ pokouší se najít odpověď Verner Lička, hráčská i trenérská legenda Baníku Ostrava. Tehdy však v klubu nepracoval.

Papadopulosovo angažmá však pečlivě sledoval. „Michal nebyl zdravotně úplně v pořádku, bál se to oznámit, aby neztratil šanci bojovat o první tým. Nepodával i tím dobré výkony a časem ztratil důvěru,“ poukazuje Lička na hráčovy starosti.

Konkurence byla veliká, český talent se neprosadil. „Hráčů, kteří šli v mladém věku do slavného velkoklubu, bylo víc, ocitli se v celosvětovém výběru, jen výjimky to zvládly,“ přemítá Lička. „Já upřednostňuji českou cestu, pod dohledem vyzrát doma,“ odhaluje jiný postup v práci s talenty.

Nikdo nemůže říct, jak by se vyvíjela útočníkova kariéra, kdyby do Arsenalu nešel. Neměl ji tak úplně marnou. Poznal německou Bundesligu, nizozemskou Eredivisie, polskou Ekstraklasu, nejvyšší ruskou soutěž. Za českou reprezentaci nastoupil šestkrát. „Ale na to, jaký to byl talent a borec v osmnácti, to bylo docela zklamání,“ přiznává Lička.

Touha aspoň jednou si vyzkoušet nejslavnější ligu světa se mu nesplnila. Zážitek, že se převlékal v jedné šatně mládežnické akademie londýnského Arsenalu se španělským mistrem světa a dvojnásobným evropským šampionem Cesc Fàbregasem, jistě potěší a zaujme.

Ale vzhledem k tomu, jaké ho provázely ambice při přeplutí kanálu La Manche, je to přece jenom málo.

V Anglii se sice nechytil, ale jinak jeho kariéra byl dosti bohatá a, jak už bylo řečeno, poznal čtyři zahraniční soutěže – německou, nizozemskou, ruskou a polskou. Příliš mu nevyšlo ani spojení s německými kluby, opět se rozehřál v nizozemské Eredivisii, další poznatky sbíral v Rusku. Rozhodně nepatřil mezi tuctové útočníky, kteří neustálými přestupy hledají pevné místo.

Především v polském angažmá v klubu Piast Gliwice, kde za dva ročníky vstřelil v 78 zápasech 16 gólů a podílel se na jediném historickém titulu 2018/2019. Původně uzavřel kontrakt na rok, ale svými výkony si vydobyl jeho prodloužení.

V Polsku na něj nezapomínají, ostatně velice zdatně si vedl i Zagłębie Lubin, odkud podešel do Gliwice. „Michal Papadolulos byl hodně zajímavý útočník,“ souhlasí přední polský novinář Dariusz Kurowski. „Bylo na něm vidět, že fotbalově vyzrál a stal se oporou týmu,“ připomíná, že při polských angažmá překlenul třicátiny.

Nabyté zkušenosti ostatně dobře prodával i po návratu do vlasti.

O jeho talentu se mluvilo v superlativech, prošel všemi mládežnickými výběry, vyslechl si několikrát státní hymnu při mezistátních zápasech. „Rozhodně neměl špatnou kariéru,“ přemítá český internacionál Milan Fukal, účastník mistrovství Evropy 2000 a držitel bronzové medaile z Poháru FIFA v roce 1997 v Saúdské Arábii.

Mezi velké veličiny českého fotbalu ho však neřadí. „Přitom stačil krůček,“ zamýšlí se s připomenutím blízkosti poznání anglické Premier League v dresu londýnských kanonýrů. „Stačil opravdu krůček, aby se zařadil mezi takové osobnosti ostravské líhně, jakými byli Milan Baroš, Marek Jankulovski nebo Tomáš Galásek,“ předkládá ty největší.

Rozhodně si však nemyslí, že by Papadopulos svůj talent promrhal. „Dosáhl toho hodně,“ probírá se Fukal kolegovou fotbalovou pracovní knížkou.

Urostlý útočník se vlastně loučil s týmem nadvakrát. Poprvé v květnu, když si Karviná výhrou nad Třincem zajistila po ročním očistci postup mezi nejlepší. Papadopulos věděl, že je to jeho poslední profesionální zápas. Vyběhl na hřiště v 56. minutě, těsně před závěrem střídal. A oslavy si náležitě vychutnal.

O konci kariéry měl jasno. „Zdravotní stav mi nedovolí hrát na nejvyšší úrovni,“ doznal trochu posmutněle. „Už si na ligu ani nevěřím, to koleno není dobré. Nemá cenu něco pokoušet, mám rodinu, mám děti a chci se jim věnovat, chci s nimi lyžovat, než abych se úplně odrovnal,“ rozpoznal jiné hodnoty. „Je to definitivní. Amatérsky si samozřejmě rád půjdu zahrát, fotbal je moje vášeň, celoživotní láska, ale profesionálně končím,“ pravil pevně.

Útočník, o němž se vzhledem k jeho fyziognomii tradovalo, že vydrží všechno, odchod ohlásil ve věku osmatřiceti let. „Každý by chtěl hrát co nejdéle, ale zdravotní stav často určí, kdy je konec,“ chápe jeho pocity Fukal.

S fanoušky se ve slavnostní atmosféře rozloučil ještě jednou, při prvoligovém derby s Baníkem Ostrava, kde vyrůstal.