Článek
Nesmyslnost a hloupost kroků, které spustili komunisté po únoru 1948, se projevila také v československém fotbale. Nejvíce na podzim 1948, kdy ligový ročník skončil v půli a bez udělení mistrovského titulu.
Všichni do Sokola
Nejdříve se všechny kluby, které se přejmenovaly na jednoty, postupně včleňovaly do jednotné organizace – do České obce sokolské. Nové spolky si mohly dokonce vybrat i nový název, ovšem pouze český nebo slovenský. Veškeré tradice byly zbourány, kam oko pohlédlo, narazilo na Sokol: Sokol Slavia Praha VII, Sokol Vršovice – Bohemians, Sokol Sparta Bubeneč, Sokol NV Bratislava, Sokol Slovena Žilina aj.
Ideologicky zdatně tento proces odůvodnil časopis Ruch. „Dnes, kdy sjednocovací proces je v plném proudu, nutno veškerou činnost v klubech zaměřit tímto směrem, aby sjednocení proběhlo nejen co nejrychleji, ale hlavně aby se kopaná opravdu zapojila do sokolských jednot,“ psalo se.
A časopis Ruch se zaměřil rovněž na ekonomickou stránku. „Hospodářství bývalých klubů, pokud se jednalo o kluby ligové či některé divisní, zavánělo u nás dosud velmi jasně starými kapitalistickým zřízením, kterého mnozí obratní funkcionáři dovedli využívat k prospěchu svých kapes,“ zazněly výčitky starých, ale už překonaných časů.
Byly dosti silné. „I velké, slavné kluby měly v řadách svých příznivců zámožné jednotlivce, kteří pro osobní popularitu a vážnost u ostatních přispívali značnými obnosy na provoz klubů,“ objevila se nutná kritika buržoazních poměrů.
Teď se však všechno mělo změnit k lepšímu a směřovat k zářivým zítřkům. „V novém uspořádání naší tělesné výchovy se s těmito zjevy již nebudeme setkávat. Důvody jsou jasné. Boháčů a milionářů u nás pomalu, ale jistě ubývá a potom – lidé, kterým starý kapitalistický řád umožnil nahromadit velké majetky, ti dnes jistě nebudou podporovat naši obrozenou tělovýchovu, jejíž cesta, směřující nesmlouvavě k socialismu, nepočítá s podporami a milodary od lidí, kteří proto, aby mohli dávat, museli vykořisťovat jiné,“ nebyl opomenut sociální podtext.
Možná zdravý optimismus páchl blbostí, jak napsal spisovatel Milan Kundera ve svém proslulém románu Žert, ale bylo ho všude plno. „I když třeba z počátku vyskytnou se potíže, jsme přesvědčeni, že milionová sokolská rodina se slavnou organizační tradicí bude si s nimi vědět rady,“ věřil Ruch. „Jde jen o to, aby všichni footballisté přicházeli mezi sokoly s takovou upřímností, s jakou jsou přijímáni. A zapojí-li se všichni funkcionáři do práce v sokolských jednotách tak, jak to mnozí z nich dovedli v bývalých klubech, jistě se brzy budou cítit v novém a lidovém prostředí jako doma. Přejeme kopané, aby novou sezonu zahajovala pevně opřena o mohutnou organisaci sokolskou, jejíž síla je bezpečnou záštitou rozvoje celé čs. tělovýchovy.“
Vznik armádního klubu
Do soutěže byl zařazen i nově vytvořený vojenský tým ATK Praha (oficiální datum vzniku 1. 10. 1948, předchůdcem byla Armádní XI), který prošel vítězně kvalifikačními zápasy s vítězem odborářského turnaje MZK Pardubice 4:3, 3:4 a 7:1. ATK vstoupil do soutěže pár týdnů před svým oficiálním založením až ve třetím kole rozehrané soutěže porážkou od Sokola Slavia Praha VII (12. 9. 1948 – 2:8), přičemž první dvě utkání prvního a druhého kola odehráli vojáci až dodatečně. Ještě v polovině soutěže nastupovali armádní fotbalisté v dresech původní Armádní XI, se stylizovaným písmenem A na hrudi.
Výběr do ATK byl vcelku jednoduchý, trenéry Karlem Kolským a vicemistrem světa 1934 Ladislavem Ženíškem byl proveden jistý „předvýběr“ hráčů, kteří by připadali v úvahu, a to aniž by s nimi kdokoliv otázku zařazení do ATK konzultoval, resp. s nimi o tom diskutoval nebo se jen zmínil o možnosti hrát za vojenský tým.
Civilní kluby se bránily masovému nástupu svých hráčů na vojnu tím, že je přihlašovaly na vysokoškolská studia a zařizovaly jim tak tzv. odklad. Hrozilo nebezpečí, že ATK nebude mít dostatečně silný tým na ligovou soutěž, a tak velitel Armádního tělovýchovného svazu (později Armádní sokolský výbor) generál Vilém Sacher rozhodl jinak a prosadil přes Ministerstvo národní obrany zrušení odkladů u vybraných potenciálních reprezentantů a dosáhl toho, že okamžitě byli povoláváni do armádních služeb.
Časopis Ruch tento přístup hájil. „Zařazení vojenských mužstev, která budou znamenat pro soutěže nejenže významný sportovní přínos, ale jejich dobré vystupování a právě vojenská kázeň budou mít jistě blahodárný vliv i na morálku ostatních mužstev,“ vítal direktivní opatření.
Přechod na sovětský model
Ale to byl pořád pouze začátek! Od počátku roku 1949 se přecházelo na systém soutěží podle tzv. sovětského vzoru jaro–podzim, a tak se na podzim 1948 hrál poněkud okleštěný a deformovaný „půlročník“ označený za Státní ligu, který byl původně rozlosován a rozehrán jako dvoukolový podzim–jaro s ukončením v červnu 1949.
Za vše opět hovoří tehdejší svazový orgán, časopis Ruch, který prezentuje nejen představy o novém ročníku 1949, ale hodnotí i přechodovou podzimní sezonu 1948: „Ve státní lize 1949 nedojde k žádným změnám, pouze zmizí dosavadní pojmenování soutěže, pro niž bude vybrán český název, pravděpodobně celostátní mistrovství. S ohledem na počet klubů v této nejvyšší soutěži není prakticky možné, aby každý kraj měl v celostátním mistrovství representanta. A proto v novém celostátním mistrovství budou hráti tytéž kluby, které se zúčastnily letošní podzimní ligy,“ přinesl vysvětlení tehdejší tisk.
Státní liga až na nepatrné výjimky nevybočovala z průměrnosti, výstižněji řečeno z podprůměrnosti. Po slabším začátku se Viktoria Plzeň s nutným názvem Sokol vypracovala během soutěže na přední místo v tabulce, směřovala k prvnímu triumfu v historii.
Nakonec ji o skóre z trůnu odstrčil Sokol Slavia Praha VII, přestože do soutěže šel citelně oslaben odchodem několika hráčů na vojnu. Po oporách jako Hemele, Trnka či Ipser zůstala velká mezera.
Bez mistrovského titulu
Chaos a nejasnosti celého tohoto „půlročníku“ dovršilo rozhodnutí Odboru kopané ČOS z prosince 1948, kdy tento vrcholný orgán stanovil, že v této soutěži nebude udělen mistrovský titul. Jak dalece s tím souvisely důvody politické čili přechod na systém jaro– podzim podle sovětského vzoru, či administrativní, řešené zákonem o přechodu na systém zřízení krajů (platícím od 1. 1. 1949), není zcela jasno.
Ale rozhodnutí tehdejšího vrcholného fotbalového orgánu bylo neměnné, byť postrádalo jakoukoliv logiku. Bylo by pochopitelné, kdyby toto pravidlo bylo stanoveno před zahájením soutěže. Ale bylo-li rozhodnuto o neudělení mistrovského titulu v průběhu soutěže, resp. po jejím skončení, tak to zavání velkým pochybením organizátora a určitým diletantismem. Leč v souvztažnosti k dané době plné překotnosti, svévole a neumětelství lze leccos pochopit, těžko si však můžeme vysvětlit rozhodnutí vrcholných fotbalových orgánů, protože je nevysvětlitelné a nepochopitelné.
Vítěz této soutěže SK Slavia tak zůstal bez titulu. Další pravidlo stanovené před zahájením soutěže, že žádný tým nebude sestupovat, bylo dodrženo. Stejně tak bylo dodrženo i rozhodnutí, že do ročníku 1949 nebude nikdo nový postupovat z nižší soutěže a ta bude odehrána ve stejném složení účastníků jako na podzim 1948. Nižší soutěže byly reorganizovány zcela podle nově zřízených krajů, byly zrušeny župy a naopak zřízeny tzv. zemské, oblastní a okresní soutěže.
Snaha o dodatečný titul
Když došlo v roce 1989 ke společenským změnám a padl totalitní komunistický režim, bylo všechno, do čeho direktivně zasahoval, přehodnoceno. To se týkalo i sportu. Vznikla odborná Komise pro historii a statistiku, která neměla rozhodovací pravomoc, ale doporučující, ale vedení fotbalové organizace se jejím fundovaným názorem vždy řídilo, došlo k úpravám nejvyšší soutěže.
Jako mistrovské byly uznány dva ročníky ještě v rakousko-uherském mocnářství 1912 a 1913, po vzniku Československa rovněž Středočeské župy 1919 a 1922, neboť sdružovala nejsilnější kluby, od vzniku ligové soutěže v roce 1925 všechny protektorátní včetně ročníku 1938/1939 označovaného jako nedohraný.
Pečlivě se zkoumal i podzim 1948, zvláště když představitelé Slavie Praha se opakovaně dožadovali přiznávání mistrovského titulu. K této revizi však nedošlo.
Podzimní sezona sice byla silně ovlivněna politickým vlivem totalitního vládnutí (ale to všechny další ročníky až do 1990/1991, kdy státní zřízení přešlo na demokratické uspořádání), z morálního hlediska měla na to komunistickým režimem poškozovaná Slavia jistě nárok, ale právní základ pro tento krok nalezen nebyl.
Řídicí fotbalový orgán v roce 1948 jasně stanovil, že mistr vyhlášen nebude, neudělil mu tuto poctu.
Slavia si může ve své vitríně slávy uvádět podzimní sezonu 1948 jako vítěznou a možná má silnější morální hodnotu než jiné, přičemž za socialistického zřízení si nepřipsala ani jeden.
Na vítězství se podíleli:
Emil Kabíček (7/0), Vítězslav Deršák (6/1), Antonín Bradáč (13/7), Vasil Buchta (13/1), Jiří Hanke (13/0), Stanislav Kocourek (13/0), Ladislav Hlaváček (12/18), Vlastimil Kopecký (11/5), Josef Štěpán (11/5), Josef Bican (7/20), František Ipser (7/0), Bohumil Trubač (7/4), František Benda (6/0), Ota Hemele (5/7), Bohumil Říha (4/0), Miloslav Kupsa (3/1), Jiří Trnka (3/2), Josef Pajkrt (2/1). Trenér: Vilém König.
