Legenda kladenského fotbalu odmítla amputaci gólové nohy, pak už bylo pozdě

Někteří vystoupili proti nacistické zvůli se zbraní v ruce či pomáhali v zázemí, jiní se stali náhodnými oběťmi německé zrůdnosti. Květen 1945 je tragických osudů českých obyvatel přeplněn. Všem však patří velká úcta, že zaujali vlastenecký postoj.

Jsou mezi nimi lidé různého věku, různých profesí. I fotbalisté. Dva měli vztah ke kladenskému klubu.

Nejslavnější postavou kladenské fotbalové historie je jistě kanonýr František Kloz, po místní legendě je pojmenován i stadion. „Není to u nás moc obvyklé, většinou nese název sponzorů,“ poukazuje předseda spolku a sportovní manažer kladenského fotbalového klubu jeho odchovanec Petr Brabec na sparťanskou epet ARENU, slávistickou Fortuna Arenu nebo plzeňskou Doosan Arénu. „Jsme na to moc hrdí,“ neskrývá postoj patriota.

Stadion byl postaven v roce 1914, přejmenován po pověstném šutérovi byl v roce 1969. „Moc lidí si to už nepamatuje,“ připouští Brabec. „Ono málo mladých vůbec ví o slavné historii, kterou se můžeme chlubit,“ povzdechne si.

Přitom v nynějších ne příliš radostných časech, kdy se tým na amatérské úrovni zmítá v divizi ve skupině B a potýká se s nedostatkem peněz, jsou podobné připomínky hodně povzbudivé. „Loni jsme slavili 120. výročí založení,“ přidává postřeh jeden z nejslavnějších odchovanců bývalý český reprezentant Jan Suchopárek, vicemistr Evropy 1996. „Je přece na co navazovat,“ přihazuje ještě fakt, že Kladno bylo prvním mimopražským klubem, který hrál nejvyšší soutěž hned ve druhém ročníku československé asociační ligy 1925/1926.

František Kloz, který za Kladno nasázel úctyhodných 172 gólů a vysloveně přilnul k místnímu koloritu, neboť se nechytil ani ve Slavii (pouhé tři góly), ani ve Spartě (ani jeden), je určitě největší postavou místní fotbalové historie. „Ale už se o něm moc bohužel neví,“ opakuje Brabec. „Je to smutné,“ přidává se Suchopárek se studem v hlase, neboť mladíci hrající za klub už neznají ani jeho…

Kloz, přáteli nazývaný Koniklec, však v sobě skrývá i odkaz statečného českého vlastence, který se v pohnutých květnových dnech roku 1945 postavil proti německých okupantům při touze po osvobození, když se v sobotu 5. května přihlásil do odboje, do narychlo sestavené skupiny dobrovolníků všech věkových kategorií.

Na vojenské velitelství v Kladně přišla zpráva, že v Hříškově na Lounsku objevili a obsadili partyzáni německé skladiště vojenské munice, které hlídal strážní oddíl Wehrmachtu. V pondělí 7. května začal postupný přesun munice a zbraní do Kladna, Slaného, Rakovníka a jiných míst, kde byly narychlo zřizovány skupiny dobrovolníků, které bylo potřeba dostatečně vyzbrojit.

Mezi dobrovolníky vyslanými do skladu nechyběl ani Kloz. V obci Mšec se k nim připojili i partyzáni a celá skupina pěti aut z Kladna postupovala přes Srbeč do vesnice Milý. Zde padlo rozhodnutí zaútočit na Němci obsazený Hříškov, pár set metrů od něj u osady Hvížďalka sesedli všichni z aut a rojnicí postupovali k blízkému cíli. Skupina byla ostřelována kulometnými dávkami, Kloz se dostal až do vesnice a při přebíhání silnice dostal několik zásahů do nohy.

S dalšími raněnými byl večer odvezen do lounské nemocnice, kde je stanovena diagnóza: rozdrcená kost a svalstvo pravého stehna, navíc značné krvácení. Čtyřicet transfuzí mnoho nepomohlo, navíc zdravotní stav komplikovala plynatá sněť, gangréna. Stav, který vyžadoval rychlé řešení a nutnou operaci.

Navrženou amputaci Kloz odmítl, s tím by se nesmířil. Nechtěl přijít o nohu, kterou nastřílel hattrick slavnému jmenovci Pláničkovi. Nedal ani na rady svého „doktorského otce“ MUDr. Neumanna. Když se nakonec rozhodl a kývl na radikální řešení, bylo již pozdě, na následky uvedených zranění zemřel 13. června. Domů, do kladenské čtvrti Ostrovec, kde obýval s rodinou malou vilku, se už nevrátil.

Celý příběh nádherně vylíčil spisovatel Ota Pavel v povídce „Poslední zápas Františka Kloze“.

Jeho jméno stojí jako druhé v pořadí na pomníku protifašistických bojovníků v kladenské čtvrti Engerth, stal se čestným občanem města. Odpočívá v rodinném hrobě na kladenském hřbitově, v roce 1999 k němu přibyl do místa věčného spánku i jeho syn František. „Zástupci klubu při výročí narození či úmrtí věnce na hrob nekladou, cíleně se o hrob nestaráme,“ přiznává sekretář Brabec.

Druhý hrdina povstání svázaný kladenským fotbalovým klubem Josef Kusala byl rodilý Pražan, ale nejlepší fotbalová léta věnoval středočeskému klubu, kde ve 235 utkáních vstřelil 17 branek. Nesmlouvavý obránce nechyběl ani v památných střetnutích s italským Juventusem Turín ve Středoevropském poháru v roce 1938.

Po absolvování gymnázia pracoval jako úředník ministerstva železnic, po skončení fotbalové kariéry byl vrchním adjunktem ČSD a pracoval na tehdejším Masarykově nádraží. Při návratu z jedné služební cesty z Pardubic 5. května 1945 však do místa svého zaměstnání nepřijel.

Vlak končil v Libni, vypuklo Pražské povstání a bojovalo se i na pražských nádražích. Po kolejích došel až na své pracoviště, kde jej také při výkonu služby zastihly střety s německými okupanty. Kusala se zúčastnil nerovného boje v řadách asi stovky špatně ozbrojených povstalců, proti obrovské přesile německých oddílů vybavených děly a tanky nebyla velké šance objekt ubránit.

Němci prorazili barikády v okolních ulicích a znovu se zmocnili důležitého strategického bodu. Zatlačili ustupující povstalce nakonec do vestibulu a postupně je zmasakrovali ve dvoraně, na perónu či u hradla.

Celkem bylo povražděno 67 obětí nejen z řad železničářů, ale i cestujících čekajících na své spoje, stejně dopadla i obsluha restaurace. Kusalovo jméno je vytesáno na mramorovém památníku hrdinům ve vestibulu Masarykova nádraží. „Jsme hrdí i na něj, patří ke kladenskému fotbalu,“ neskrývá Suchopárek.