Legenda Interu Milán potopila Viktorii, ale žižkovskou

V Itálii – konkrétně v Interu Milán – ho velebí, v Maďarsku jsou na svého bývalého reprezentanta pyšní, Srbové na jeho hrob kladou kytky, Francie na svého rodáka nezapomíná, španělské kluby litují, že jeho potenciál více nevyužily.

Otiskl stopu i v československém fotbale. Hodně krátkou, přímo epizodní, přesto s neblahými důsledky. Viktoria Žižkov na hráče, který okouzlil svými střeleckými schopnostmi půlku kontinentu, nevzpomíná zrovna v dobrém. A docela pochopitelně.

Takový fotbalový i životní příběh nabízí István Nyers v maďarských statistikách, Etienne ve francouzských, Stefano v italských a španělských, Ivan Něrš v českých.

Je dokladem toho, jak byla Evropa v období 2. světové války a krátce po ní různorodá, nestabilní a složitá.

Vedení Viktorie Žižkov, mistra ligy 1928, si mnulo ruce, když před zahájením druhého ročníku po válce obnovené federální ligy ulovilo v Maďarsku zajímavou posilu. Její kádr vylepšil István Nyers, maďarský reprezentant, který hledal zajímavé angažmá mimo sovětskou okupační zónu a také řešil své osobní problémy.

Měl totiž dosti nenechavé prsty a spoluhráči museli před jeho slídivostí ukrývat peníze a cenné předměty. Propadl totiž pokeru a veškerým hazardním hrám a k tomu bylo třeba občas mít, když prohrával, peníze. Hodně peněz! V klubu pro jeho hráčskou vášeň neměli valného pochopení, protože s tím se neslo i holdování alkoholu, následné pozdní příchody na tréninky a slabší výkony na hřišti.

Na počátku července 1946 uprchl na vojenském náklaďáku ilegálně do Bratislavy, kde ho dostihla nabídka žižkovské Viktorie. Do Prahy přijel bez jakýchkoliv dokumentů – „ztratily se ve válce“. Obstaral si aspoň dobrozdání o své identitě z Berehova, kde se jeho rodiče mezitím usadili po odchodu z Budapešti.

V Praze však za nějaký čas dostal echo, že se o něj zajímají rusky hovořící chlapíci. V té době se běžně stávalo, že sovětští občané – a jeho rodina pocházela z Podkarpatské Rusi – beze stopy zmizeli a končili v lepším případě v sibiřském gulagu. Rychle proto sbalil kufry a vyrazil přes Rakousko do vysněné země, do Francie, kde se ostatně další shodou okolností narodil.

Za Viktorii Žižkov odehrál pouhé tři přátelské zápasy a vstřelil jednu branku. Přesto jeho epizodní angažmá mělo pro pražský klub těžké následky.

Za jeho angažmá totiž vynaložil nemalé finanční prostředky, které pak při činnosti chyběly. „Něrš se sice z Francie ozval a slíbil, že všechno z dalšího angažmá dá do pořádku a splatí, ale to se nestalo,“ líčí historik Miloslav Jenšík. Klub se potýkal s insolventností. „Neměl na výplaty,“ odkrývá těžkou situaci Jenšík. Někteří hráči proto odešli, výsledkem byl sestup z nejvyšší soutěže.

Rozeklaná Evropa si s nadějným fotbalistou pohrávala jako vichřice s doškovou střechou. Jakého byl vlastně národnostního původu? Rusín, Čechoslovák, Maďar? Nebo je nejlepší považovat ho podle místa narození za Francouze?

Rodiče, otec Rusín a matka rodačka z maďarského města Ózd, se vydali za prací do Francie, kde otec získal práci jako horník v pověstných lotrinských uhelných dolech. Rodina se ovšem vrátila v roce 1930 do Budapešti, kde začal s fotbalem jako desetiletý spolu s mladším bratrem Ferencem v klubu Zugloi.

Po anexi Srbska vojsky tzv. Osy v dubnu 1941, kdy vlastně vstoupila Jugoslávie do války, se objevil v srbském druholigovém Vasutas Szabadka (ŽAK Subotica), kde vydržel až do poloviny roku 1944. Pak se vrátil domů, oblékal dres několika klubů a také nakoukl do maďarské reprezentace.

Rajzování po starém kontinentu vlastně teprve začalo, bylo však už spojené s fotbalovým angažmá, o vynikajícího střelce stály nejbohatší západní kluby. Nikde však nebyl doma, pořád ho pronásledoval osud cizince, emigranta, vyděděnce.

Francouzské angažmá v pařížském Stade Français mu přineslo přece jen uklidnění a životní jistotu ve svobodné zemi, po čemž tolik toužil, mohl se soustředit jen na fotbal. A útočník to byl náramný, góly sypal do sítě protivníků jeden za druhým.

V přátelském zápase s milánským Interem si jej všiml trenér Giulio Capelli a nyní Stefano se stěhoval do metropole Lombardie, do dresu nerazzurri.

V italském velkoklubu si užil naplno hráčské kariéry stejně jako slávy pozemské až až. Obounohý kouzelník s míčem, skvělý driblér, úžasný zakončovatel útočných akcí, na San Siru by se snad nenašel nikdo, kdo by jej nevelebil a neobdivoval.

V Interu odehrál 182 zápasů a nastřílel úctyhodných 133 branek.

Milovník života, amerických automobilů, italských žen a hazardu však v Miláně narazil, když požádal šéfy klubu o navýšení platu. Se zlou se potázal a usedl na lavičku náhradníků.

Ještě na jaře 1954 párkrát nastoupil, ale konečná už byla na dohled. Po krátké epizodě v ženevském FC Servette přestoupil do věčného města k žlutočerveným AS Řím, kde odehrál dvě sezony, v 54 utkáních vstřelil 20 branek.

Jiný maďarský rodák László (Ladislav) Kubala, jenž nastoupil rovněž za československou reprezentaci, ho nalákal do FC Barcelony, uznával jeho střelecké schopnosti. Ovšem FIFA další jeho útěk od zaměstnavatele nepovolila, nedostal souhlas k přestupu.

Několik let se potuloval po Španělsku, protože však neměl profilicenci a nemohl nastupovat v oficiálních duelech, hrál pouze přáteláky. Proto se vrátil na Apeninský poloostrov a dokončil kariéru v klubech nižších soutěží.

Na důchod se přestěhoval do srbské Subotice blízko maďarských hranic, která mu už pomohla ukrýt se ve válečné vřavě. Zde je pohřben, na jeho počest je pojmenována fotbalová akademie v městečku Totovo Selo blízko Subotice.

Byl to hodně dobrodružný život s jednou obzvláště vydařenou fotbalovou štací: v Interu Milán. V něm se zařadil mezi legendy.