Legenda Brückner slaví 85 let. Vzpomínky mága? Vztahy víc než trofeje

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Do útulného bungalovu v Olomouci vcházím garáží. Snad proto, abych jasně viděl, s kým mám tu čest. Samozřejmě to vím, ale koukám. Na skříni jsou opřené fotografie s jeho fotbalisty – Pavlem Nedvědem nebo Tomášem Rosickým, i s osobními vzkazy. A taky různé trofeje, na které sedá prach. Posadíme se rovněž.

Karlu Brücknerovi předám rodinnou slivovici Pilíků z Pindule. Vyzkoušená, osvědčila se už při minulé návštěvě. S vínem nepochodíte. Jednu lahev si nechá pro doktora, co mu operacemi zachránil život. Druhou otevíráme. Na život. Na zdraví.

Na vaše středeční 85. narozeniny, mistře!

Koštneme po kalíšku.

Oči se mu zalesknou, nikoli když hovoří o výhrách, ale vztazích.

Z útulného domu vychází jen nakoupit. Stará se o svou paní Irenu, spolu jsou 60 let. Láska. Respekt. „A taky povinnost,“ kývne svého času druhý nejlepší fotbalový trenér planety, jenž českou reprezentaci dostal na všechny vrcholné turnaje včetně mistrovství světa, což se stále nikomu jinému nepodařilo. Od prezidenta má také medaili Za zásluhy I. stupně, avšak o trofeje tady dávno nejde.

Svérázný fotbalový vizionář už rozhovory nedává. Nevím, jak se mi poštěstilo být teď tady, i kdyby to bylo jen tou tekutou trnkou, tuším, že těžko se mi v novinařině dostane většího profesního štěstí. Nedumám nad tím. Jsem rád pokaždé, když zavolá a chce prohodit pár vět. Už nevolá tak často. Budoucnost není, přijde sama. Sedíme a povídáme si několik hodin. Neformálně. Hltám každou větu, podobně jako kdysi na taktických poradách pánové Pavel Nedvěd s Karlem Poborským. „Jen Milánek Baroš po pár minutách koukal z okna,“ usměje se.

Vydání velkého rozhovoru, jeho posledního, jak sám tvrdí, nakonec stopne.

Zůstává v šuplíku. Nesejde na tom, proč není vhodná doba. Ale aspoň několik osobních vzpomínek se dnes vydat k životnímu jubileu sluší.

Těší se z vnuček a přes léto z rajčat na zahradě, o kterou se pořád stará. Ukazuje mi ji. Přivítal měl už u branky, na tváři mírné strniště. Kvůli zdravotním problémům s krkem viditelně zhubl. „Asi 30 kilo,“ povídá.

Mrzí ho, že už si nemůže dát oblíbený květák. Fotbal příliš rozebírat nechce. „To by bylo takové plácání. Sleduju ho málo a nebylo by fér, abych se k němu vyjadřoval.“

Dřív sledoval po nocích i argentinskou ligu. „Jsem prostě v jiném režimu,“ shrne život suše. „Nehodí se, abych vykládal pohádky nebo staré pověsti fotbalové české. Když nemůžu hovořit hodně odborně, co by mohlo někoho zajímat, tak se tomu raději vyhnu.“

Jenže copak to jde se kopané vyhnout zcela v obýváku a koženém gauči Karla Brücknera? Nejde, neboť i to je jeho životní láska. Na mistrovství Evropy 2004 hráli Češi pod jeho vedením přímo kouzelný fotbal. Právě po tomto turnaji byl druhým nejlepším trenérem na světě podle historiků a statistiků. Dostal i cenu Fair Play, jako jediný Čech.

Považuje si hlavně medaile Za zásluhy, protože odráží celoživotní práci. „Že jsem tady nebyl zbytečně,“ prohodí. „Pro mě je ale ocenění i to, že jsem se dostal se Sigmou z krajského přeboru až do první ligy na druhé místo. A zároveň historikové a statistikové ocenili Sigmu jako šestnáctý klub na světě. Z krajského přeboru!“

Vzpomíná si, jak se honili za mičudou v Řepčíně na škváře, že za vítězství bylo dvacet korun, které hned utratili v hospodě U Anči, kde pozval na kávu svou budoucí paní.

Jak válel také v hokeji, stíhal hrát za Olomouc druhou nejvyšší soutěž. „Já jsem hrál vždycky dobře, ale to už nešlo potom spojit. Fotbal byl větší srdcovka,“ podotýká. „Je to nejvíc inteligentní kolektivní sport na světě. Tam je tolik věcí, které se potřebují řešit. Krásně to popsal Franta Steiner: Fotbal, to je nejkrásnější věc na světě, bez které nelze žít. Tehdy byla však největší vulgarita, když pan Načeradec nasadil panu Habáskovi klobouk do týlu.“

Paní Brücknerová mu však láskyplně říkala: „Fotbal je největší blbost!“

„Je na to hrozně moc pohledů,“ pokrčí trenérský velikán čelo plné silných vrásek.

A také fotbalový vizionář s charismatem, který určoval další vývoj hry. „Vždycky jsem chtěl být vpředu. Zajímalo mě, co do té hry dostat. Někdy to byl dril, někdy myšlenka, nápad.“

Když dostával ještě jako asistent více pravomocí v českém národním týmu, běžel po tréninku na obrazovce zápas jednadvacítky, kterou trénoval předtím. Lvíčata porazila Bulharsko 8:0. Pavel Nedvěd s Karlem Poborským si sedli před televizi, špinaví, upocení: „Kolik je to?“

„3:0,“ mrkl Brückner.

„Už?“

A ptali se jako natěšené děti. „Toto je naučené? A toto?“

„Ano, jsou tam principy z tréninku,“ pověděl kouč.

„Trenére, my bychom tak chtěli taky hrát,“ přál si Nedvěd.

Ale prosím, beze všeho. Fenomenální zápas proti Nizozemsku patří k nejkrásnějším v historii fotbalu. Jen argentinský trenér Marcelo Bielsa byl tehdy ve světovém žebříčku před hanáckou modlou. „To druhé místo jsem nezískal za trofeje, ale za herní projev. Přes dvacet zápasů jsme neprohráli,“ cení si. „Ale dejte nějakou otázku, abych se nevychloubal.“

Dobře. Jak dlouho jste si vyčítal prohrané semifinále Eura s Řeckem, že jste nestřídal jinak a neposlal do hry nažhaveného Heinze?

„Jenom kdo tomu nerozumí, bude střídat dvě minuty do poločasu. Já jsem ty názory slyšel, že jsem měl střídat. Ale střídání kolikrát nic neřeší,“ zakaboní se. „To je amatérský, lidový názor.“

Češi prohráli v prodloužení kvůli tomu zpropadenému rohu, po němž Dellas hlavičkou rozhodl. O čem vlastně? O prázdnotě. Třebaže jasně nejlepší fotbal hrál český tým, najednou zůstala nicota. Temnota jako z Danteho. Peklo jsou ti druzí a mají podobu řeckých bohů.

„Jak jsem bravurně snášel vítězství – ano, to jste ve fotbalovém nebi těsně po zápase na pár minut, pak šup hezky dolů –, tak jsem snášel i porážky. Byl jsem odolnější,“ netrápí se.

Od týmu Karla Brücknera se nečekal průměrný fotbal. Muselo být těžké to každý zápas dokazovat. „A to je vyloučené. Ještě nikdo to nikdy nedokázal,“ upozorní. „Byl jsem srozuměný, že tlak a kritika patří k mému povolání, které jsem si vybral. To je, jako kdybych sázel stromy a byl jsem na nervy, že mám sázet dvacet stromů. Jsem štír a to není moc pěkné znamení.“

Je svéráz. Ani novináři to s ním neměli lehké. Neměl rád, když se ptali podmiňovacím způsobem. „To je něco, co neexistuje. Co by kdyby… Říkal jsem, že nemusím odpovídat, že to není v božím desateru.“

Nepotřeboval úniky z fotbalu. I když miluje také vážnou hudbu, literaturu, Kunderu má přečteného celého. Noční vlak do Lisabonu četl třikrát. O náhodě, která utváří život. „Hrozně pěkné,“ doporučuje. Napsání autobiografie se sveřepě brání. „Dobře se píše o hudbě, umění, o Verdim, Mozartovi, ale ne o fotbalu. Jinak čtu jen literaturu faktu.“

Někdejší sportovní ředitel Sigmy Jiří Kubíček vypráví rád historku, jak měl být Brückner v nemocnici na zákroku s močovým měchýřem, ale podepsal revers a utekl na pohárový mač s Hamburkem.

„Přehání,“ mávne rukou. „Já dostal vycházky.“

I když byl na hráče ras, uměl si je získat. Hlavně proto, že jeho dokolečka drilované systémy a standardní situace platily na soupeře téměř bezvadně. A taky používal svůj specifický humor. „Kolikrát trvalo, než ho pochopili. Vztahy byly nádherné. Kluci se těšili na srazy. Chtěli přijet i zranění. Hráčům v šatně jsem říkal, že pokazili za trénink asi padesát přihrávek, já pokazil dvě za celý život – v roce 1967 a druhou už nevím.“

Po tréninku v Řepčíně za ním přišel kapitán Sigmy Ladislav Kučerňák, podíval se trenérovi na hodinky, ale ty byly bez vteřinovky. Měřil jim přitom sprint na třicet metrů: „Výborně, 3,8!“

Hráči pak mrmlali: „On nám měří sprinty a nemá vteřinovku!“

Z Řepčína přihodí k dobru ještě jednu historku s hodinami. Už se i jemu zdál trénink dlouhý. Bral to podle hodin na kostele. Kučerňák mu povídá: „Trenére, jestli trénujete podle kostela, tak ty hodiny už tři dny stojí a my bychom chtěli na osmou do kina. Je čtvrt na osm, začali jsme ve tři.“

Měl k hráčům blízko, ale zároveň si držel odstup. Někteří se ho báli, respekt měl od všech. „Co jsem dělal, brali jako zákon,“ zdůrazní. „I taktickou přípravu. A taky nebyla krátká. Musel jsem upoutat, aby to nebylo: Braňte, bojujte, makejte, hrajte, střílejte a útočte a potom zase braňte.“

Nedvěd a Poborský seděli čtvrt hodiny před taktickou přípravou v první řadě uprostřed. „Pozor, takové hráče jsem nezažil. Dával jsem si bacha, abych neřekl nějakou kravinu. Skončili jsme po půl hodině a oni pořád seděli.“

Až je musel okřiknout: „Konec! Druhý díl není. Až na hřišti.“

„Tyhle vzpomínky mi utkvěly v hlavě víc než nějaké zápasy v Portugalsku,“ říká.

Doleju do kalíšku. Rozumím. Fotbal je jako život sám – o lidech.

„Ano,“ souhlasí. „Já si potrpěl na dvanácti lidech, žádná střídání. Oni věděli, kdy přijdou na řadu. Někdy přišli i na řadu dřív, třeba proti Německu, které jsme na Euru porazili v béčkové sestavě. Ale nebyly problémy. Uznávali hierarchii. Jak oni říkali těm mým hráčům?“

Zlatí a prašiví, trenére.

„A ti vůbec nebyli prašiví! Ti lepší hráli. Prašiví byl Kubíčkův termín. Vzali jsme teda na zápas s Fenerbahce jednoho dorostence, který v Istanbulu zkolaboval. Za tři týdny byla odveta, uzdravili se zlatí a porazili jsme Fenerbahce 7:1,“ vypráví. „Kádr čtyřiceti hráčů? V krizových situacích si musíte pomoct sám, byl jsem v tom konzervativní.“

Říká, že byl prakticky jen v Sigmě a v nároďáku, pak měl pouze vedlejšáky.

Třeba rakouskou reprezentaci. „Můj fotbalový život, to byla Sigma a národní mužstvo.“

Pro mnoho trenérů byl inspirací, sám vzor neměl. Nechtěl kopírovat. „Proto jsem pořád nacházel nové věci. Opakovaně jsem se díval na naši hru. I na soupeře, ale minimálně. Ať si hraje podle nás.“

Včetně Realu Madrid, který se trápil se Sigmou v sestavě z hráčů z okolí. Když jsme se před lety v bytě Jiřího Kubíčka v jižní tribuně Androva stadionu dívali na záznam toho velkého zápasu, Karel Brückner začal na papírek malovat různá schémata, detaily typu, do které nohy má hráč dostat v jakém prostoru přihrávku. Nakonec mi dal počmáraný skicák. Jako od bláznivého génia.

„Díval jsem se i na jiný fotbal a hledal, jak některé situace jdou modelovat v rámci taktického nácviku. Buď principem, anebo dokonce takřka dogmaticky. Ale obecně jsem hledal principy – ten se musí naučit. A pak si to dotvořte sami,“ vysvětluje mi. „Fotbal je hra, která má tisíce a tisíce detailů. Pohybujete se v dimenzích myšlenkových a fyzických, co se týče komunikace a souhry. Žádná jiná hra nemá šanci. Fotbal se pořád vyvíjí.“

Sledoval také velikány Mourinha, Fergusona, Guardiolu. „Tři moje nevětší esa, ale nikdy jsem nekopíroval,“ pokračuje. „To je jejich hlava, myšlenka, nápad.“

Jenže fotbalové myšlenky jdou stranou. Situace ve světě nedělá Karlu Brücknerovi radost. Války, utrpení. Raději vypnout televizi. „Šílený,“ vydechne.

Znovu se jako vizionář podívá kamsi za obzor našeho vidění. „V roce 3500 budou tady nějací tvorové a ti řeknou: Tady kolem roku 2200 žili divní tvorové, jmenovali se lidstvo a ti se nejen zabíjeli, ale ničili i planetu! Je to hrstka lidí, co to dělá. Ale co špatného udělal Hitler jako jedinec… A teď kvůli Putinovi trpí Ukrajina,“ mrzí ho.

Druhou světovou válku jako kluk pamatuje. Měl šest let, když přes jeho Řepčín šli napřed Němci, pak Rusové. „Ti požádali o nocleh, byli u nás na půdě, děda dal seno koním. Děda byl pábitel. Rusům dal hodinky výměnou za koně, ale to byl válečnický kůň, nechtěl pracovat. Tak ho vrátil. Hodinky už nedostal,“ vybaví si.

Na dětství však nedá dopustit. „Bylo nádherný,“ rozzáří se. „A přitom jsme byli chudobní. Ale vždycky bylo něco ze zahrádky nebo výborný rohlík, takový už nikdo v životě neudělá. Králíci, slepice…“

A fotbal. Jak jinak. Malý Karel si kopal o zeď střídavě levou a pravou nohou třeba tři hodiny. „Postrádal jsem jakékoli ambice. Jednou si pro mě přijeli ze Slavie, že mě chtějí vyzkoušet. Já hrál v Sigmě pralesní ligu. Byl jsem fakt dobrej. Ale nechtělo se mi opustit kluky a Řepčín.“

Celý on. A celý tatínek. Taky pábitel jako děda. „Maminka byla hrozně hodná. Táta měl kliku, že si ji vzal,“ říká. „Pořád podnikal a krachoval. Pak mu to vzali v osmačtyřicátém. Jednou vsadil sazku a vyhrál hrozné peníze, šest nerozhodných výsledků. Mojí babičce, svojí tchyni, opravil celý barák. Z Prahy přijel v novém klobouku, ohozu. A nové bylo všechno – okna, předsíň. Dal to bábě. On byl takový. Zase začal podnikat, s někým se vždycky pohádal a skončil po čtrnácti dnech.“

Brücknerův táta dělal správce Sigmy ještě na škváře. Jezdil pro ni do železáren, roztloukal ji. Karel měl z toho nervy. „Vždyť je to hrubý!“ vyčítal otci. Potom dělal táta správce na stadionu Mír, kde maminka prala hráčům dresy. „Pro ně to byl nádherný život,“ nepochybuje. Jeho děda pracoval v oděvním průmyslu, na stará kolena se převeksloval na zahradníka. Všechny peníze utratil za fólie, sazenice a hlínu. „Moje manželka byla na té zahradě štěstím bez sebe. Ta jeho rajčata pamatuju,“ vybaví si jejich sladkou chuť, sám se snaží pěstovat podobné.

Radu do života od rodičů nedostal. „Nebyl čas na povídání,“ říká. Život se zvládal ze dne na den, vlastně jako teď. Mnohdy chodili na pole místo školy. „Čekal nás tam sedlák, dal nám svačinu, my jsme pracovali celý den. Bylo to bezvadný. A pak jsme dostali výprask,“ usměje se. „Život nejde žít podle scénářů, ale líbí se mi moudro Carla von Clausewitze, pruského generála: Vědět, znamená umět.“

Karel Brückner, velký fotbalový taktik, věděl, uměl, činil. Na to, že postrádal ambice, si poradil znamenitě. Trenéřinu nevyhledával. Na trenérskou školu ho zatáhl parťák Milan Máčala. „Já začal být ambiciózní možná až potom, nebo jsem to uměl maskovat, že to nebylo vidět.“

Za životní štěstí považuje setkání se svou paní Irenou. Jednou se byli spolu podívat na Bayern Mnichov proti Dortmundu, na Kollera s Rosickým. Šla po strmých schodech stadionu, došla do poloviny, že už dál nejde, skončila ve VIP, přišel za ní Franz Beckenbauer a povídali si německy. „Kdo to byl, Karle?“ otočila se pak na svého chotě.

Těšila se z manželových úspěchů jako správná žena. Ale vztahy byly a jsou víc. Proto Brücknerovi, když vedl národní tým, zařídil Petr Fousek kancelář doma v Olomouci. Tam mu bylo dobře, dělal si svoji práci a děti si malovaly.

Když mu celý Andrův stadion, kde hrál se svými zlatými slavné mače na cestě do čtvrtfinále Poháru UEFA, tleskal vestoje k osmdesátinám při Zápase století a východní tribunu Sigma pojmenovala po něm, těžko zadržoval dojetí. Po utkání jsem se zeptal držitele Zlatého míče Pavla Nedvěda, zda by si dokázal Brücknera představit i na lavičce velkoklubu, jako je Juventus. „Pana Brücknera určitě. Trenérské kvality na to má úplně v pohodě.“

Silných vzpomínek na svého bělovlasého trenéra mu naskočí spoustu. „Těžko vybrat jen jeden moment, protože těch momentů bylo strašně moc. Spíš si právě vybavím, kolikrát jsme od něj dostali v poločase kartáč, když jsme prohrávali 0:1. Házel po nás, co našel,“ usmál se Nedvěd. „Vy ho vidíte jako kliďase, ale když šel do kabiny, tak to stálo kolikrát za to. Ale my jsme si to zasloužili. Strašně rádi jsme pod ním hráli, protože jsme věděli, že když budeme dělat, co po nás chce, tak budeme hrát dobrý fotbal. To se naplnilo.“

To bylo. „Nerad se vracím ve vzpomínkách, je to pryč,“ nechce Brückner už dál oživovat minulost. „Teď je tady nová realita. Věřím, že bude druhý život. A udělal bych to stejně. Jak je v té krásné písni ve Vratných lahvích od Uhlíře: Dal bych si ho ještě jednou.“

Věříte v Boha, pane Brücknere?

„Nevím, jestli je to Bůh. Ale něčím nebo někým je to řízeno. Je tolik neprobádaných míst ve vesmíru,“ hloubá. „Určitě něco musí být. Přece by nás někdo nenechal takhle blbnout bez dozoru.“