Legenda a jeho vyhlášená hruškovice. „Váca“ patřil do zlaté éry Dukly

Když se Dukla Praha po několikaletém vyhnanství v Příbrami vrátila v roce 2001 zpět na Julisku, jezdívala na její mistrovské zápasy parta bývalých slavných hráčů.

Ve stanici metra Pankrác se sešli vicemistr světa Josef Jelínek, Ivan Novák, František ‚Kendy‘ Knebort a Josef Vacenovský, na Pražského povstání se k nim připojil Jan ‚Komár‘ Brumovský. Na přestupu na lince A pak střelec Rudolf Kučera.

A podle potřeby či situace se k této ustálené partě připojovali občas další.

Parta však hodně řídne. „Vácu jsem už dlouho neviděl, je špatný,“ sdělil nedávno soused z pankrácké čtvrti, urostlý stoper Novák, že letitý spoluhráče má velké zdravotní potíže. „Ani doktoři přesně nevěděli, co mu je,“ neupřesňuje Miloslav Jícha, dlouholetý sekretář pražského klubu.

Už se ratíškovický rodák na milovanou Julisku nikdy nevydá. Zemřel v pondělí 4. prosince.

Patřil do zlaté éry Dukly Praha, podílel se na šesti mistrovských titulech ve federální lize, zahrál si obě semifinálová utkání Poháru mistrů na jaře 1967 proti pozdějšímu vítězi skotskému Celtiku Glasgow, čtyřikrát se v New Yorku radoval ze zisku Amerického poháru.

I když mnozí odborníci poukazovali, že byl spíše jedním ze slabších článků tehdejšího mužstva evropské úrovně, které se nebálo žádného soupeře na kontinentu i za oceánem, odváděl cenné služby. Kdykoli bylo potřeba, byl připraven a odvedl odpovědný výkon. A hvězdní spoluhráči ho pro jeho poctivost uznávali.

I Zlatý míč 1962 záložník Josef Masopust, nejvýraznější osobnost týmu. „Já do mužstva přišel jako kluk z Ratíškovic a hned mi nabídl tykání,“ vzpomínal Vacenovský. „A když jsem dostal nabídku z jednoho moravského klubu, přemluvil mě, abych v Dukle zůstal. Pomáhal mi i dál, právě díky Pepíkovu doporučení a jeho kontaktům v Belgii jsem se pak dostal do Lokerenu,“ připomenul Masopustův vliv na svou hráčskou i trenérskou kariéru.

Reprezentační dres oblékl pouze jednou, v září 1964 ve Varšavě při přátelském mezistátním utkání Polsko–ČSSR 2:1 (1:1), kdy byl trenérem Václav Jíra. Je ovšem členem kádru, který z prvního evropského šampionátu v roce 1960 ve Francii (tehdy se soutěž ještě jmenovala Pohár evropských národů) přivezl bronz. On proti Sovětskému svazu v prohraném semifinále ani proti domácí Francii ve vítězném boji o třetí místo nenastoupil.

V Dukle vstoupil ovšem do síně slávy a má v ní pevné místo. „Neodešel jenom výborný fotbalista, ale především skvělý člověk, kterého jsme měli všichni rádi a jehož jsme si vážili pro jeho lidské vlastnosti,“ vzdal čest jeho památce Bohumil Paukner, předseda představenstva klubu.

Oceňoval i jeho společenský rozhled. „Vzpomínám si na slova herce Radka Brzobohatého, který měl k Dukle vřelý vztah. Přátelil se s mnoha našimi hráči a o Josefovi prohlásil: ‚Třeba takový Váca, to je mimořádně inteligentní člověk. S ním se můžete bavit ještě o mnoha jiných věcech, než jen o fotbale a o ženských. Nikdy na něho nezapomenu,‘“ ujistil Paukner.

Na trenérskou lavičku vlastně nikdy pořádně neusedl, do této role se kluzně převtěloval jako hrající asistent a později i jako hlavní muž s odpovědností za výsledky. Dokázal si však vybudovat patřičný respekt u hráčů i funkcionářů. A vliv prokazoval i po letech.

Když v 1980 po bronzovém evropském šampionátu v Itálii získal mistr Evropy 1976 Karol Dobiaš už jako hráč pražských Bohemians konečně povolení od komunistického režimu najít si zahraniční angažmá, nebylo moc z čeho vybírat.

Kristova léta, tělo hodně opotřebované tvrdými souboji, z nichž nikdy neuhnul. Jeho kolena už hodně vrzala, dnešními lékařskými prohlídkami by neprošel.

Jenže to byl pan fotbalista a navíc tentokrát stála štěstěně poblíž. Vzal ho belgický KSC Lokeren, kde asistentem trenéra býval Vacenovský a pro belgický klub pracoval posléze jako skaut na vyhledávání posil. Za krajana se zaručil. Možná už nemá tělo úplně vyladěné, ale je to dříč a bojovník, který nikdy nekňučí, orodoval za něj. Respekt, který si v klubu vybudoval, pomohl. „Žádná prohlídka nebyla, vzali mě,“ kvituje Dobiaš, že se nemusel ponižovat před lékařským dobrozdáním.

K Lokerenu měl Vacenovský úzký vztah i po pádu železné opony. „Mám tam velmi dobré známé, jezdil jsem tam jako do Ratíškovic, odkud pocházím,“ přiznal vlastně nalezený třetí domov. Po moravské vesnici a bytě na pankráckém sídlišti v Praze.

Nevídaný kousek se mu povedl v létě roku 1996, kdy ze Sparty do Lokerenu odešli tři hráči najednou. Funkcionáři si z Belgie původně přijeli jenom pro Romana Vonáška s Václavem Budkou. Ale zmínili se, že by se jim hodil taky vysoký útočník. Vacenovský ukázal na lavičku náhradníků, kde seděl na Letné vysmívaný dlouhán Koller, a řekl: Tady ho máte.

Belgičané byli nedůvěřiví, ale nakonec se nechali přesvědčit. „Byl jsem tam tři týdny na testech, Lokeren nevěděl, jestli mě má angažovat, nebo ne. Právě pan Vacenovský, který tam dříve působil a kamarádil se s prezidentem klubu, se za mě přimluvil a nakonec mě angažovali,“ vzpomínal Jan Koller, jaký detail mu pomohl k úspěšné kariéře.

I na obrovské kariéře nejlepšího střelce reprezentace má tedy významný podíl.

K belgickému Lokerenu se váže i nepříjemná zkušenost, kdy šlo dokonce o život. Do bytu, který při svých návštěvách používal, vtrhli nevítaní hosté se zbraní v ruce a chtěli si s majitelem vyřídit narušené obchodní vztahy. Rychle vystartoval z křesla, v němž seděl, a skokem z okna nebezpečnou situaci vyřešil. Pochopil, že rozlíceným narušitelům není hodno překážet.

Šlo o omyl, který však v tu chvíli mohl mít fatální následky. Obydlí před ním používal jeden z nejlepších polských fotbalistů v historii Wlodzimierz Lubanski, který v Lokerenu hrál, trénoval i působil v roli manažera. A jeho obchodní záležitosti byly často poněkud podezřelé…

Násilníci si přišli vyřídit účty s ním. „Slyšeli zřejmě slovanský jazyk, vtrhli do bytu. Nebylo čas jim cokoli vysvětlovat, že nejsem Wlodek, nejchytřejší bylo zmizet,“ líčil později tento otřesný zážitek.