Krize Pardubic: Proč miliardář Čupr natřel klub, který byl mnohým za vzor

„Nechci koupit FK Pardubice. Pánové mě oslovili s tím, že chtějí partnera. Jsem z regionu, tak jsem je potkal. Ale nakonec z nich vylezlo, že si chtějí od klubu umýt ruce, za špatně řízený klub ve ztrátě se špatným stadionem a nulovou rezervou v kádru vyinkasovat 150+ milionů. Odmítl jsem. Veškerý kontakt ustal už v loňském roce,“ prohlásil Čupr na síti X.

To poté, co majitel společnosti Rohlík, původem ze Svitav, vycouval z jednání o případné koupi východočeského klubu. Jeho ostré vyjádření způsobilo pozdvižení. A podle redakčních zdrojů Seznam Zpráv blízkých vyjednávání pravděpodobně spočívá v tom, že Čupra mohlo popudit, že by ho vedení Pardubic využilo jako beranidlo na vyjednávání o prodeji klubu s jiným zájemcem.

Tím je podle informací deníku Sport finanční a investiční skupina CFIG. Ta už dlouhodobě do klubu směřuje nemalé prostředky, ostatně je podepsaná i pod názvem pardubického fotbalového stadionu. I díky tomu si Pardubice mohou dovolit na ligové poměry poměrně velkorysý rozpočet ve výši 150 milionů korun včetně mládeže, jak uvádí sám klubový šéf Vladimír Pitter.

Řada insiderů z českého prostředí oslovení Seznam Zprávami se však nad výší pardubického rozpočtu podivuje. Pokud by měl být takto vysoký, řadil by se k ligovému nadprůměru na úrovni Jablonce či Slovácka, které dlouhodobě patří mezi ambiciózní kluby s vyhlídkami na evropské poháry.

Naopak Východočeši dlouhodobě spíše bojují o záchranu a vynakládají minimální prostředky za přestupy. A ani platová hladina hráčů A mužstva, která je pro výši rozpočtů jednotlivých klubů rozhodující, protože velmi často tvoří polovinu až dvě třetiny celého budgetu, úplně neodpovídá úrovni Jablonce či Slovácka.

Čuprova slova o špatně řízeném klubu jdou zase do přímého protikladu s pověstí, kterou si Pardubice za poslední roky vybudovaly. Dlouhodobě patřily mezi kluby, které v českém prostředí platí za ty lépe řízené. Osvícené s ohledem na moderní pojetí fotbalu, s důrazem na mládež, postupné vybudování infrastruktury, rozumných kroků s trenéry i hráčským kádrem.

A ostatní menší kluby v republice se jejich příkladem chtějí inspirovat. Velký podíl na tom měl postupný posun klubu z divize až do nejvyšší soutěže, který začal s příchodem pozdějšího žádaného kouče Martina Svědíka.

Pardubice v minulosti trefovaly trenéry. Respektive vždy byla za jejich kroky vidět myšlenka spíš než panika. Jedním z nejdéle sloužících koučů v českém fotbale byl doyen Jiří Krejčí, který se teď vrací v roli sportovního poradce pro vedení. Po jeho odchodu si Východočeši za následovníka vybrali Radka Kováče a dali mu prostor s mladým kádrem vybudovat fungující mužstvo, které hrálo jeden z nejpohlednějších fotbalů v republice.

Důležitým aspektem pro rozvoj Pardubic je i důraz na výchovu mladých hráčů. Mládežnické týmy Pardubic se umisťovaly vysoko ve svých soutěžích a produkovaly řadu reprezentačních hráčů v dorosteneckých kategoriích.

Ze strany FAČR je pardubická klubová akademie řazena mezi šest nejlepších v republice. A to přesto, že kritéria jsou spíš arbitrární - více než počet vyprodukovaných hráčů pro dospělý fotbal si například cení prostoru pro licencované trenéry. Je ostatně pravda, že mnoho pardubických odchovanců teď po prvoligových trávnících stále neběhá, ačkoliv k tomu měli dobře nakročeno.

Navzdory tomu Pardubice platily za jeden z příkladných rozvojových klubů, který správně vnímá svou roli v českém fotbale. Do lepších angažmá a dále reprezentace posunuly například Antonína Kinského, stopery Robina Hranáče či Tomáše Vlčka. K dalším povedeným angažmá v českém fotbale se tu nakopli Ewerton, Cadu či Mojmír Chytil.

Město je dlouhodobě vnímáno v regionu jako spíše hokejové a Hradec Králové jako spíš fotbalový. Přesto to byly právě Pardubice, které před deseti lety dokázaly v rámci východních Čech přitáhnout do svého města svazovou Regionální fotbalovou akademii na úkor Hradce.

Ještě pár let zpátky, kdy se konkurenční Votroci plácali ve druhé lize, by tedy rozhodně nebylo bláznivé říct, že Pardubice se dostávají před svého velkého regionálního rivala. Navíc se jim konečně podařilo vyřešit i otázku domácího stadionu, jehož podoba je sice velmi skromná, ale před deseti lety prakticky nemyslitelná.

Jenže před probíhající sezonou stály Pardubice před velkým dilematem. Po odchodu kouče Radka Kováče do Liberce odešla řada dalších klíčových opor, jako jsou Antonín Kinský, Michal Hlavatý či Marek Icha. Zároveň kariéru ukončil veterán a východočeská legenda Pavel Černý. Stejně tak v klubu nepokračoval dlouholetý kapitán Jan Jeřábek. A klub řešil, co dál.

Rodinné klubové prostředí je dlouhodobě postaveno na osobních vazbách. Lidé, kteří mají či měli ke klubu blízko, se shodují, že i díky tomu jsou na tom Pardubice po organizační stránce lépe než mnohé protějšky v lize. Zdaleka to však neznamená, že by všechny procesy probíhaly ideálně, přece jen se v řadě ohledů stále jedná o regionální klub s mnoha rezervami.

I po vztahové lince to teď ale dost skřípe. Na rozdíl od prakticky všech klubů v lize je však pardubický klub vlastněn pěti akcionáři, kteří mají vcelku stejný podíl. Majitelská role je přitom mnohdy personifikována do Vladimíra Pittera, což může některé ostatní akcionáře dráždit - zvlášť pokud se některé názory na další sportovní směřování rozchází. Anebo je Pitter v problémech se zákony. Pak ochabují i do té doby silné vazby.

Pitterova kauza se netýká fotbalových Pardubic, ale jiného sportovního klubu. Spolumajitel klubu momentálně čelí obžalobě z rozsáhlého krácení daní, za něž mu hrozí až deset let vězení. Reklamní a marketingová firma Remoex, která byla obchodním partnerem hokejové Slavie, měla vytvářet fiktivní zdanitelná plnění. Podle státního zastupitelství tak měl Pitter zkrátit daň z přidané hodnoty nejméně o 116 milionů korun.

Pitter vinu odmítá. „Předmětná věc se týká starší záležitosti z let 2013 až 2016 a figuruje v ní jedna ze společností - Remoex CZ, ve které jsem v minulosti, a to zdůrazňuji, před obdobím, které se projednávaná věc týká, byl akcionářem,“ uvedl pro ČTK. Zaměstnankyně Slavie ale u soudu prohlásily, že s Pitterem byly v denním kontaktu.

Ovšem zpět k samotným Pardubicím. Novou sezonu klub nazval jako restartovou, ačkoliv nepředstavil úplně jasně pro širokou veřejnost, co by onen restart měl znamenat. Spočíval však ve snaze o co největší soběstačnost na fotbalovém trhu. Pardubice se rozhodly nepřivádět vysoké množství hráčů na hostování, ale jít spíš vlastní cestou posilování. A to výhodně vyskautovaných posil ze zahraničního trhu.

To však s sebou logicky nese jiná úskalí. Někteří hráči ukazují velký potenciál, třeba záložník Dominique Simon či stoper Louis Lurvink. Mnozí z nich se však potýkají s intenzitou soutěže a zraněními. Adaptace na českou ligu je notoricky složitá a velký příval zahraničních hráčů měl nesporný vliv i na klima v kabině, vyčítán je jim nedostatečný vztah a zápal směrem ke klubu.

Mimo jiné pro vyhledávání ideálních posil ze zahraničí byl angažován jako technický ředitel analytik Jakub Dobiáš. V mezičase ale klub postihly personální rozepře a odchody. S klubem se ne zrovna v dobrém rozloučil například dlouholetý vlivný trenér brankářů a sportovní manažer s velkým přesahem do výběru posil Martin Schejbal. Obě strany se přitom neshodnou, kdo nese primární zodpovědnost za výběr nových hráčů.

První lehké neshody, ne však dramatického rázu, měly proběhnout dle redakčních zdrojů už při výběru trenérského štábu na probíhající sezonu. Vedení Pardubic řešilo, zdali angažovat kouče Martina Hyského, nebo se rozhodnout pro Jiřího Saňáka.

Oba jsou uznávaní experti v rámci českého fotbalu a dlouho čekali na šanci stát se plnohodnotným hlavním trenérem v nejvyšší soutěži. Dát šanci kterémukoliv z nich by tedy bylo logické. Nakonec mělo převládnout, že Pardubice měly o Saňáka dlouhodobý zájem ještě předtím, než do klubu vůbec nastoupil Radek Kováč.

Tah se Saňákem však nevyšel, zatímco Hyský se s Karvinou stará o jedno z nejpříjemnějších překvapení v sezoně. A samozřejmě kdo ví, jak by situace vypadala, kdyby šanci dostal právě Hyský. I nepříznivé sportovní výsledky se podepsaly na špatných vztazích v klubu. To je častá realita po celém světě, Pardubice se jí ale dlouhá léta vyhýbaly právě díky tomu, že uměly udržet klid.

Po odchodu Jiřího Saňáka tým převzal kouč David Střihavka, který si stěžoval na nedostatečnou fyzickou připravenost hráčů. Byť to Saňák rozporoval a tým ani po zimní přípravě zatím nevypadá vůbec vyladěně po všech stránkách. Z osmi ligových zápasů vytěžily Pardubice jedinou remízu a první gól vstřelily až o víkendu na hřišti Baníku. Prohrály však stejně vysoko 2:5.

Pardubicím v této sezoně nahrává, že jasně sestupujícím klubem jsou České Budějovice. S největší pravděpodobností zamíří do baráže, kde v posledních letech byl velmi dobře vidět kvalitativní rozdíl mezi týmy první a druhé ligy. Nejde o žádnou záruku, že Pardubice situaci zvládnou, závěry sezon ale mívaly silné. Do budoucna je však zřejmé, že i doposud dobrá adresa se silnými základy si může při návalu strachu a chaosu velmi snadno pošramotit své jméno. Je čas na jarní úklid.