Kovačík dal gól slavnému PSG. Teď čeká na teplé počasí, aby mohl vyrazit do práce

Jihlavská restaurace a pizzerie Madeira cinkla půllitry, zlatavý mok – místní Ježek, jak jinak – se rychle přesouvá z vychlazených sklenic do hrdel žíznivců. Slaboučké zimní slunce se ještě choulí na obloze, krade každý den soumraku nějakou minutu, ale skupina štamgastů už popíjí.

Nejde o seniory, kteří si zašli na odpolední životabudič, ani o flákače. „Máme firmu na zateplení baráků,“ vysvětluje šedesátník, který má tři roku do důchodu a s obavou sleduje vládní návrhy, zda mu věk zbývající k penzi neprodlouží. „Teď v zimě zakázky nejdou, rozjede se to až na jaře,“ dodává. „A práce je dost,“ ubezpečuje.

Čas příběhů a povídání krátí, nebo spíš obohacuje, sledování přenosů Ligy mistrů. „Paris Saint-Germain?“ probere muž hvězdnou sestavu v čele se sedminásobným držitelem Zlatého míče nejlepšího fotbalisty světa a čerstvým šampionem planety Lionelem Messim, brazilskou modlou Neymarem i meteorem současnosti, francouzským rychlíkem Kylianem Mbappém. „Nic moc,“ mávne rukou.

Pak přichází nečekaný úder. „Vyřadili jsme je a dal jsem i gól,“ prohlásí. Jen nezasvěcený ho pokládá za chlubila, či dokonce člověka, jemuž uniká realita. Spolustolovníci vědí, že je to Luděk Kovačík, mistr československé ligy s TJ Vítkovice ročníku 1985/1986 a dvojnásobný reprezentant.

A co se týče slavného francouzského klubu Paris Saint-Germain, má pravdu.

TJ Vítkovice, nečekaný mistr ročníku 1985/1986, je vyslancem československého fotbalu i v Poháru mistrů evropských zemí. Valné šance na úspěch se mezinárodně nezkušenému týmu moc nedávají, zvláště když mu los přihrává francouzského premianta Paris Saint-Germain. Ještě ne s katarským kapitálem v zádech, ale už tehdy velkou značku nabitou slavnými jmény.

Přichází však šok. V Parku princů podceňovaný tým hostí remizuje 2:2. Sebevědomé domácí načíná už v 8. minutě rychlý blonďatý útočník. Uniká všem, brankář jeho střelu vyráží, ale na dorážku už nestačí. „Joël Bats,“ tasí jihlavský rodák okamžitě jméno mistra Evropy 1984, kterého překonal. A přihazuje další: „Dominique Rocheteau, Pierre Vermeulen, Safet Sušič, Vahid Halilhodžić, na lavičce Gérard Houllier.“ Outsider se však velkých zvířat nezalekl, vede.

Francouzští princové jsou zaskočeni. „Podcenili nás,“ připouští trenér tehdejšího týmu Ivan Kopecký. „Když jsme oznámili, že přiletíme dvěma letadly, psaly noviny, že přivítají klub silného ocelářského giganta z Východu, který veze tolik fanoušků,“ vzpomíná. „Ale my sehnali ‚jedna dva‘ vrtulové stroje s kapacitou 24 míst, sotva jsme do Paříže doletěli,“ směje se Kopecký i po letech.

Zaskočeni, ale nepokořeni. Bosenský útočník Halilhodžić vyrovnává, Šourkova tečovaná střela z přímého kopu strhává opět vedení na stranu mužstva rytíře Vítka, proměněný pokutový kop dává výsledku remízovou podobu.

Statečný moravský tým však počítá i výraznou ztrátu. „Jules Bocandé, takový senegalský obr, ‚naremploval‘ našeho brankáře Jardu Zápalku,“ připomíná Kovačík. „Tříštivá zlomenina lícní kosti, šili mu to, vrazili mu dráty do pusy,“ líčí těžký postih.

V odvetě se prosazuje ofenzivní opora týmu Jiří Šourek, slavný PSG je vyřazen. „Ještě neměli Messiho nebo Mbappého,“ omlouvá Kovačík nezdar soupeře.

Do Vítkovic přijíždí další pojem: portugalské FC Porto. Výsledek stejný – 1:0, z penalty se trefuje Šourek. Kovačík neustále bortí portugalskou obranu, vydrží na hřišti do 74. minuty, kdy střídá zcela vyčerpán. V Portu však Vítkovice podléhají 0:3, slavná pouť za pohárem mistrů končí.

Zpětně si však připisují další poctu. Jsou jediní, kteří FC Porto, napěchované portugalskými reprezentanty (Zé Beto, Gomes, Futre, Pacheco aj.) – vicemistry Evropy 1984, na cestě za ušatým pohárem porážejí. Ve finále zdolává tým trenéra Arthura Jorgeho bavorský Bayern Mnichov 2:1. „Byly to krásné časy,“ zasní se úderný hrot československého souboru.

Ročník 1985/1986 je ve vítkovické kronice zapsán zlatým písmem – klub dobyl jediný mistrovský titul v historii. „Vlastně nám ho darovala Sparta,“ neskrývá trenér Kopecký. „Vztahy hráčů s mým slovenským kolegou Jánem Zacharem byly tak otřesné, že jsme toho využili,“ nezastírá selhání rudé mašiny, která v ostatních letech válcovala ligu.

Úspěchu však šel naproti. „Přemluvil jsem starší hráče jako Šourek, Lišaník, Dostál, aby zůstali a něco víc kolektivu obětovali, přišli mladí ambiciózní Lubomír Vlk, Lojza Grussmann, Míra Kadlec byl na vojně v Chebu,“ znovu sestavuje mužstvo.

Kovačík patřil mezi prověřené, ve Vítkovicích působil od roku 1982. Start měl slibný, v roce 1983 mu reprezentační kouč František Havránek dal dvakrát šanci poslouchat státní hymnu, zasáhl i do kvalifikace ME 1984 ve Francii při vítězném utkání v Rumunsku 1:0. Postupně se však vytrácel.

Trenér Kopecký mu dal však nový impulz. „Luděk byl výjimečný úročník a měl velkou zásluhu na titulu,“ chválí svého svěřence. „Rychlý, průrazný, přitom nesmírně chytrý, který uměl vyhodnotit situaci a najít nejlepší řešení,“ vypočítá Kopecký jeho přednosti. „Moderní typ, jaký by se hodil každému trenérovi,“ připojuje.

Kopecký zavedl do mužstva pořádek. „Zakázal jsem k obědu či večeři pivo,“ odtajňuje jedno opatření. „Všichni říkali: ‚Jedno neuškodí, je na žízeň, k jídlu.‘ Ale někdo pivo nepil, dal by ho spoluhráči, ten by pak měl dvě, nebo tři a už to bylo špatně,“ uvědomoval si.

V jihlavské Madeiře už nyní žádné omezení neplatí. A když se vzpomíná, vyprahne.

Kovačík nikdy neoblékal v nejvyšší soutěži dres jiného klubu než Vítkovic, nasbíral 202 startů a 35 gólových zásahů. Mohlo být jich víc, kdyby v červnu 1988 nedostal půlroční trest za použití zakázaných podpůrných prostředků – doping. Po utkání Žilina–Vítkovice (1:4), v němž dal gól a na dva přihrál, byl v jeho moči nalezen efedrin.

Kovačík nezapíral, že si před utkáním vzal od manželky tři tablety spasmoveralginu, prostředku, který používají ženy při svých dnech, na zmírnění bolesti v levé ruce. „Měl jsem zlomené zápěstí, nedalo se to vydržet,“ otřepává se při této vzpomínce. Nastoupit chtěl, musel, Vítkovice po přestavbě mužstva neprožívaly už nejlepší časy. Ještě po 25. kole stály těsně nad propastí, teprve vydařený závěr je vynesl do klidných vod. „Já byl ochotný udělat pro záchranu všechno,“ dušuje se. Přinést jakoukoli oběť mu nebylo zatěžko, ale každá bolest má svůj práh.

Neváhal přestoupit pravidla pro užívání zakázaných látek. „Ale tehdy žádná ani nebyla,“ upozorňuje. „Vzorky odebíral doktor Javorský, jehož jsem znal z výběru do 21 let. Nikdo neznal, co se smí a nesmí,“ hájí svůj prohřešek neznalostí.

Stanul před antidopingovým soudním tribunálem, jemuž předsedal dr. Čestmír Nápravník, jemuž přezdívali inkvizitor. Byl nesmlouvaný: půl roku na tvrdo. „Jasná nespravedlnost,“ cítí postižený neustále křivdu.

Silvestrovské derby městských historických rivalů Baník Ostrava v. Vítkovice má svou tradici, ale Kovačík se ho aktivně nezúčastňuje. „Jsem po operaci kyčle, nejde to,“ poukazuje na svůj zdravotní stav.

Víc ho trápí, že kdysi slavné a úspěšné Vítkovice, mistr československé ligy, nezvládly přechod ke kapitalismu a propadly se po několika fúzích do nižších pater, na profesionální status není ani pomyšlení. A na jejich městském stadionu, kde vítaly Paris Saint-Germain či FC Porto, nyní hraje odvěký sok Baník. „Děsivý představa,“ doznává Kovačík. „Ale aspoň je moderní a zvelebený,“ nachází i pozitivní pohled.

Na ligová klání nechodí, má to z Jihlavy daleko. A ani v rodném městě do ochozů nemíří. „Až bude hrát Vysočina opět první ligu, budu chodit,“ slibuje svou podporu, pakliže přijde vzestup výkonnosti.

Aktivní kariéru končil v německých nižších soutěžích, kde působil až do roku 1997. Vydal se i na trenérskou dráhu, v letech 2006–2021 vedl klub FSC Stará Říše, který vytáhl z 1. A třídy až do divize.

K fotbalu ho nyní nejvíce táhne jedenáctiletý vnuk Filip, jako hodný děda se stará i o čtyři vnučky. Ale pokračovatel rodu na zeleném trávníku je pouze jeden. „Nevím, jestli má po mně nějaké geny,“ zamýšlí se. „Podoba tu je, také blonďáček a hrne se do útoku,“ přemítá. „Ale má na rozdíl ode mě výbornou levou nohu, kdežto já byl pravák,“ nachází rozdíl.

Při doušku piva se mu však rozjasní. „Ale levá noha je vždycky cennější,“ dává potomkovi šanci vynikat ve stejném oboru jako děda.