Kopačky vyměnil za prut a kulovnici, na lovu zůstává

Pohled do historických fotbalových kronik je pro jihočeského patriota – rodáka z Hluboké nad Vltavou – mazlivý i zarážející. S 53 góly je nejlepším střelcem Dynama České Budějovice v nejvyšší soutěži.

A o svůj klubový rekord se příliš nestrachuje. „Když dá někdo deset gólů za ročník, hned ho koupí Sparta nebo Slavia,“ uvědomuje si, že mocní berou. Bylo to i v jeho případě, v roce 1996, kdy Slavia slavila první titul v postkomunistické éře, se převlékl do červenobílého dresu. „Ale před tím jsem v Budějkách něco odvedl,“ poukazuje na své zásahy v jednotlivých letech – 7, 8, 10, 7, 11.

Členství v prestižním Klubu ligových kanonýrů týdeníku Gól mu uniklo jen těsně. K Budějovickým trefám přidal dvacet ve Slavii, počítají se mu i zahraniční trefy z angažmá v rakouském v Tirolu Innsbruck (5) a slovenské Artmedia Petržalce (6). Celkem tedy 84 zásahů.

Kdyby se připočetly druholigové, protože kdykoli potřebovaly České Budějovice pomoci k návratu mezi elitu, byl k dispozici, mety 100 gólů by dosáhl. „Přece jsem nemohl nechat Dynamo ve štychu,“ prokazuje pověst patriota.

Není stovkař, ale srdcař.

Pro jihočeskou obec Borek přilepenou na severní stranu ke krajskému městu České Budějovice to byla velká sláva. Na Svatoanenské fotbalové odpoledne v sobotu 27. července přijeli jako soupeři hráči z Hluboké nad Vltavou všech věkových kategoriích.

V duelu týmů nad 35 let (hrálo se 2× 35 minut) nastoupil Karel Vácha, největší lákadlo pro fanoušky. „Lidé přišli,“ pochvaluje si předseda místního klubu FK Borek Josef Peterka. Nejlepší jihočeský ligový střelec stále přitahoval. „Ukázal se v plné parádě, zvládl to, pořád je před brankou nebezpečný,“ prohlašuje Peterka. Slovo veterán nejen v jeho případě odmítá. „Hrál za tým dříve narozených,“ upřesňuje.

Pro bývalého českého reprezentanta šlo o spíš výjimečnou akci. Fotbalová klání jinak vynechává. Na kulatý míč nezanevřel, ale zdravotní stav ho brzdí. „Bolí mě kyčle, levá byla na totálce, také jsem měl nedávno operované rameno,“ stěžuje si.

Tyto neduhy, k nimž se ještě připojily potíže se zády, mu ostatně zkrátily fotbalovou kariéru. „Končil jsem ve třiatřiceti,“ poukazuje, že na hřišti naplnil Kristova léta. Přesto si občas kopačky nazuje. „Nechám se přemluvit,“ neodolá.

Víc ho vábí hokej. Ostatně jako žáček patřil mezi velké jihočeské talenty, nakonec u něj ale zvítězil fotbal. „Chodím si zahrát za Old boys Motoru,“ prokazuje svoji udržovanou výkonnost, která mu zaručuje místo mezi starými pány v nejlepším jihočeském klubu. „Na ledě se mohu sklouznout,“ odhaluje, proč je pro něj hokej nyní příznivější aktivitou.

Když v létě 1996 přestoupil do mistrovské Slavie, těšil se, že i on si polaská trofej pro nejlepší tým české ligy. Zaděláno bylo, i přes obrovskou výměnu kádru a odchod čtyř vicemistrů Evropy (Poborský, Bejbl, Suchopárek, Šmicer) se červenobílí po podzimu opět vyhoupli na první příčku tabulky.

Do zimní přestávky šli s 28 body (stejně nasbíral Liberec), věčný konkurent Sparta měl o čtyři méně a držel pátou pozici. Jenže jaro se proměnilo v rudou jízdu. Letenští ani jednou neprohráli, ztratili jen remízou na Slavii a v konci ročníku s Karvinou, když už okupovali první příčku a vyhlíželi znovudobytí mistrovského titulu.

Na Letné se totiž udála velká změna. „Přišel Ivan Horník,“ připomíná Vácha nástup člověka, který se vyznal a v roce 2004 byl odsouzený za korupční jednání. „To byl zásadní přelom. Kdyby se hrálo spravedlivě, titul jsme slavili my,“ těžko i po letech snáší tuto křivdu. „Ale ono se to děje pořád…“ naznačuje, že se český fotbal z afér nijak nepoučil.

Satisfakce se obávanému střelci dostalo v sousedním Rakousku. Jiný jihočeský patriot trenér František Cipro si ho nejprve vytáhl z Českých Budějovic do Slavie, když pak převzal Tirol Innsbruck, obnovil spolupráci a umožnil mu zahraniční angažmá pod alpskými velikány.

A byl z toho mistrovský titul. Problémem ovšem je, kdo ho má slavit. I Innsbrucku totiž zaniká a znovu se zakládá jeden fotbalový klub za druhým. „Nikdo přesně neví, kdo je následovník,“ rozhazuje bezmocně pažemi český legionář. „My byli FC Tirol, pak přišel Wacker, následně Swarowski, pořád se to mění,“ vypočítává. „Klub zkrachuje, zanikne, sežene se sponzor, založí se nový,“ popisuje nepřehlednou situaci. „Současný Wacker právně navázaný na náš není,“ připouští.

Přesto se zlatá parta schází. „Jezdím s Patrikem Ježkem, před časem byl pozvaný i Venca Daněk, který si v ročníku 1990/1991 vystřílel v Tirolu za 29 gólů bronzovou kopačku,“ odhaluje českou stopu. Trenér Cipro už jezdit nemůže, odešel z pozemského života v únoru letošního roku po zhoubné nemoci. „Ale fanoušci na něj pořád vzpomínají, zůstal v jejich srdcích,“ vypozoroval Vácha.

Jelikož už mistrovský tým z přelomu tisíciletí nemá pokračovatele, nescházejí se na stadionu, ale v hotelu Leipziger Hof, jenž vlastní bývalý viceprezident klubu Andreas Perger. „Všechno organizuje bývalý sportovní ředitel Siegmund Feistmantl, zvaný Gogo,“ odkrývá český útočník největšího zanícence, který rád připomíná dobu slávy.

Všichni mohou být Gogo, rakouský funkcionář ovšem na nikoho, kdo se podílel na dobytí titulu, nezapomíná. „Mám ho v telefonu ve skupině, víme o sobě,“ pochvaluje si Vácha moderní propojení.

Už během profesionální kariéry byl útočník křtěný Vltavou, který vyrůstal mezi jihočeskými rybníky a potoky, proslulý vášní k rybaření. Společně se švagrem Vladimírem Adamem, jenž v Dynamu České Budějovice působil jako masér, se vydávali nahazovat po celé republice i do zahraničí. „Mají vybavení za sto tisíc, chytnou jednu rybu za rok,“ žertoval na jejich účet trenér Pavel Tobiáš.

Koníček, vlastně životní styl, Váchu nepustil, ostatně po skončení aktivní činnosti má na něj trochu víc času. A loví v pravých rájích. „Na Aljašce a na Yukonu jsem byl celkem čtyřikrát,“ prozrazuje destinaci, o níž sní každý, kdo propadl soubojům s obyvateli vodních ploch. Ani exklusívní vybavení nepotřebuje. V nejrozsáhlejší zemi Spojených států amerických je úlovek zaručen. Když táhnou lososi, chytají je medvědi tlapou. „Je to tak,“ potvrzuje český rybář.

Vydal se několikrát i do Švédska, jinak je však věrný rodnému kraji. Usedá na břeh Vltavy na Hluboké nebo přehradní nádrži Lipno. Spolu se synem stejného křestního jména, jenž také okrajově zkoušel fotbal, více se však věnoval lednímu hokeji.

Obdobnou náklonnost - ne-li větší - pojal i k myslivosti. A opět navštěvuje vyhlášená místa po celé planetě. „V Kyrgyzstánu jsem lovil v horách kozoroha ve výšce 4000 metrů, v Maďarsku jeleny, v Chorvatsku medvěda, v Rakousku kamzíky, v Africe v Namibii antilopy,“ připomíná, kam všude ho kulovnice s dalekohledem zavála.

Ale i v českých lesích si nimrod užije. „Máme se synem a synovcem v Brdských lesích pronajatý revír,“ odkrývá s důrazem, že se také o stromy a zvířata náležitě stará.

Lov a rybolov jsou hobby, které spíš rodinný rozpočet zatěžují. K živobytí mu slouží společnost Stavitelství Karel Vácha a syn, zaměření prozrazuje už název. „Je to rodinný podnik, který založil v roce 1992 otec a v současné době jej spolu provozuju se sestrou synem a synovci,“ listuje v Rejstříku obchodu a činnosti.

Firmu klasifikuje jako malostřední. „Máme čtyřicet zaměstnanců a čtyřicet najatých Ukrajinců,“ netají, že k prosperitě jsou nutné i přičinlivé ruce z východní části Evropy. Zasáhla i probíhající válka. „Během ní nám zprostředkovatel dodal víc pracovníků, ubytovali jsme je i s rodinami,“ poradil si přírůstkem sil. „Pomohli nám,“ oceňuje jejich přínos.

Ač cizinci vědí, kdo byl Karel Vácha. „Načtou si na webu, kdo je zaměstnává, dozví se, že jsem hrál fotbal, což je potěšující,“ neskrývá. Hovory se tak obohacují o nosné téma. „Já také vím, že Blochin a Belanov byli Ukrajinci,“ vypichuje nositele nejprestižnější trofeje Zlatý míč.

Zakázky byly i za času covidu. Když jezdí po republice, vidí, co firma postavila. „Penny Markety, Lidly, průmyslové stavby, byty, stavby pro občanskou vybavenost, cokoli,“ nevybírá si. Podařila se i sportoviště v Mladé Vožici, na Zbraslavi, v Borku u Českých Budějovic, či na Hluboké.

Za nejzajímavější považuje klášter Naší Paní nad Vltavou sester trapistek ve středočeské obci Poličany v okrese Benešov, investice za 180 milionů korun, která vznikala na zelené louce. „Přijmeme jakoukoli zakázku,“ opakuje.