Komentář: Švancarův exces vůči Ukrajincům je jen špička ledovce

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Může to skončit jako takřka vždy. Velký poprask, pohoršení, ale za týden jako by se nic nestalo. Komentáře Petra Švancary na vrub ukrajinských fotbalistů v zápase okresního přeboru budou jen skandální pěna dní, kterou splaví další ostudné výroky někoho jiného. Dnes je jich ostatně tolik, kdo si je má všechny pamatovat. A tak bude zanedlouho na obrazovkách a v éteru Švancarův pokus o ostrovtip zpět a celá aféra vyšumí doztracena.

Podobných případů je nespočet a zdaleka se nemusejí týkat jen sportovních osobností. Švancara se za své výroky omluvil, jen jako omluva to zrovna nepůsobilo. Prohlásil, že byl vyprovokován, že na hřišti stejně padla spousta jiných věcí. Že mu někteří lidé v reakcích vlastně „drží palce“, a „jestli jsem někoho naštval, tak věřte, že mě to mrzí“. Nejvíc ho mrzí, že nezůstal v klidu a nad věcí.

Nezní to tedy moc jako poučení nebo přehodnocení vlastních činů.

Je třeba v první řadě uvést, že je příliš krátkozraké dělat z jednoho výroku na hřišti v emocích důkaz o nějakém světonázoru. Řada lidí, ať už sport provozují profesionálně, či amatérsky, na hřišti pronesou různé obludné výroky, kterými se chtějí dostat pod kůži soupeři. Mohou být hloupé, mohou mít rasistický podtón, přitom si ve skutečnosti nic takového nemyslí. Nedomyslí význam svých slov. Samozřejmě tam ale vůbec nepatří.

Někteří lidé (a nejen ve fotbale) jsou naopak příliš chytří na to, aby své rasistické názory ventilovali veřejně. Ve skutečnosti ale mají jejich skryté předsudky větší dopad na ostatní. V českém fotbalovém prostředí jsou ostatně latentní rasistické sklony bohužel celkem přítomné.

U Švancary je to rovněž složité. Na jedné straně v omluvě uvedl, že proti Ukrajině a Ukrajincům nic nemá. Jenže své postoje směrem k jiným národnostem či barvám pleti dlouhodobě ventiluje docela otevřeně. A na rovinu, o nějakého „vítače“ či „sluníčkáře“ se v jeho případě opravdu nejedná.

„V tomhle jsem takový rasista,“ prohlásil před osmi lety, když mluvil o ázerbájdžánském gólmanovi Kamranu Agajevovi. Vysvětloval tak, že by do Česka měli mířit hráči, kteří jsou lepší než domácí odchovanci.

Když se zase řešilo, zda by někdejší slávistická hvězda Abdallah Sima mohl přijmout české občanství a reprezentovat zemi, Švancara prohlásil, že „už Theo Gebre Selassie byl na hraně“. Gebre Selassie byl první a zatím jediný fotbalista černé barvy pleti, který hrál za české reprezentační áčko.

A podobných Švancarových průpovídek by se našla celá řada. Není moc pochyb o tom, jaké je v tomto ohledu Švancarovo přesvědčení. I řada lidí, kteří k němu mají blízko, cítí, že by v tomto ohledu měl zmírnit, ale změnit ho je prakticky nemožné.

Švancara je prostě neřízená střela. Na kameře se umí držet zpátky tak akorát, aby nešel za úplnou hranu. Ale kdo ví, co dalšího přijde příště. Nebo vyplave z minulosti.

V show kanálu Oneplay Tiki-Taka podle informací deníku Sport, které potvrzují i zdroje SZ, nějakou chvíli účinkovat nebude. Jak to ale bude s jeho dalšími štacemi, je otázka. Třeba na Evropě 2 má Švancara každodenní večerní rubriku Žádný švanci aneb Rovnou k věci. A i v den, kdy aféra praskla, stanice odvysílala segment „Švanci byl na veletrhu paštik a dalšího jídla“.

V jednom má ale Petr Švancara pravdu. A sice že obdržel v reakci na celou kauzu řadu podpůrných hlasů. Je to součást jeho kouzla pro spektrum společnosti, která jeho názory sdílí. I proto je pro řadu médií složité dát od Švancary ruce pryč. Kdo ví, možná jsou některá z nich za podobnou pozornost dokonce ráda.

Není to přitom pouhý buran útočící na nejnižší pudy. Švancara je podivuhodný fenomén. V současnosti možná jeden z nejznámějších brněnských patriotů se do srdcí široké vrstvy společnosti zapsal ledasčím. Třeba když uspořádal grandiózní rozlučku na Lužánkách, kolem které dokázal bývalý fotbalista vytvořit obří vlnu solidarity a vzájemné pomoci napříč společností.

I díky Švancarově iniciativě se ikonická ruina alespoň jednou pořádně nadechla do zašlé slávy a prožila nejspíš poslední velký fotbalový zápas. A dobrovolnická brigáda pak vyústila v dlouholetou iniciativu, která Lužánky držela před postranními politickými a ekonomickými zájmy – a zbouráním.

Švancara po rozmanité fotbalové kariéře zakořenil u televizních obrazovek jako častý host a už nejen fotbalový bavič. Nejčastěji v show Tiki-Taka, která ho vynesla nahoru v popularitě. Někdejší útočník se mezi diváky vyprofiloval mezi nejoblíbenější stálice pořadu. I proto mu přistála pozvánka do Survivoru, díky které protrhl fotbalovou bublinu.

Dnes Švancara pravidelně vystupuje na Evropě 2, hraje v seriálu Kamarádi na Primě, na této stanici účinkuje často i v pořadu Inkognito. Je to jen pár týdnů, co na Tiki-Taka v O2 areně přišlo 12 tisíc diváků.

To vše proto, že Švancara ztělesňuje stereotyp fotbalisty tak, jak ho vnímá široká veřejnost. Je jako borec z vedlejší vesnice. Pořád to má neskutečně v noze a kopat umí nejlíp ze všech. Tedy když se mu chce. Umí strhnout celou místnost a dá si záležet na tom, aby se zraky místnosti upínaly na něj.

Je taky trochu nafoukaný, arogantní, obhroublý, natvrdlý. A průserář. A jeho příznivci ho mají rádi, protože o sobě tohle všechno ví a bere se s rezervou. Lidé ho mají jako snadný terč, do kterého se mohou trefovat, Švancara zase chápe, že trochu sebemrskačství k téhle show patří.

Média milují sledovanost a osobnosti, které vyvolávají diskuzi a umějí jít na hranu. Myslet si, že v dnešním klimatu budou primárně chtít kultivovat společnost, je bohužel naivní. Švancara umí přitáhnout pozornost diváků, které se mainstreamovým médiím jinak nedaří tolik oslovovat. Často si bere slovo a pokouší se vtipkovat, nebojí se konfrontace a silného názoru, který je pro mnohé diváky srozumitelný a ztotožnitelný. Pálí přímé a nefiltrované názory, které míří na první signální.

Jenže co teď s tím vším? Pokud média Švancarův exces jen tak přejdou, jen ho to posílí. Pokud ho zase nekompromisně vystrnadí, Švancara v dnešním mediálním prostoru obdrží spoustu jiných příležitostí. Nebudou možná tak lukrativní jako od mainstreamových médií, ale popularitu má dostatečnou, aby se uchytil jinde. Byl by za mučedníka – a ještě by ho to mohlo v jiné názorové bublině zradikalizovat.

Jediná cesta k nápravě je stejně jako ve veřejném i soukromém životě komunikace a vzájemné nacházení cesty. Švancara (jako mnozí před ním i po něm) by měl chápat, že za každý průšvih se má zaplatit. Pochopit, co ostatním způsobuje, a vyjít jim vstříc, třeba sympatickým gestem. Jestli tedy proti Ukrajině a Ukrajincům opravdu nic nemá.

Mnozí by zase nad Švancarou mohli snadno mávnout rukou jako nad otravným strýčkem na rodinné oslavě, se kterým už nemá cenu se dohadovat a pomalu ani vídat. Pak se ale nemohou divit, že ve společnosti bují tendence, které ani nemají šanci pochopit.