Premiéra jako hrom. Co čeká Kinského a kdo mu ukázal cestu ke slávě

Čerstvá posila Tottenhamu Hotspur už má za sebou dva soutěžní starty. Ten premiérový se odehrál v rámci úvodního semifinále EFL Cupu, tedy anglického Ligového poháru, v němž Spurs hostili slavný FC Liverpool a vyhráli 1:0.

Druhé čisté konto udržel Antonín Kinský v neděli v utkání Anglického poháru. Na půdě Tamworthu, celku z páté nejvyšší soutěže, se sice jeho tým trápil a postoupil do čtvrtého kola až díky třem brankám v prodloužení, nicméně snaživý outsider se přes něj střelecky neprosadil.

Ovšem až ve středu čeká Kinského ostrý start v nejtěžší a nejsledovanější fotbalové lize na světě – v Premier League. A na úvod jej nečeká žádná legrace, protože jeho tým se představí na půdě odvěkého rivala, Arsenalu! Snad jen mezi Liverpoolem a Manchesterem United existuje větší nepřátelství než u dvojice nesmiřitelných klubů ze severu Londýna.

Pokud se nestane nic mimořádného, bývalý gólman Slavie opět vyběhne v základu. Stane se tak osmým českým mužem v rukavicích, který okusí Premier League. Pohled do historie potvrzuje, že česká brankářská škola patřila a stále patří v Anglii mezi uznávané. Jen pro srovnání, z dosavadních 29 hráčů, kteří nastoupili minimálně k jednomu utkání, bylo doposud sedm gólmanů, osm obránců, devět záložníků a pět útočníků. Ale byli to právě brankáři, kteří prošlapávali ostatním krajanům cestu na ostrovy. Pojďme si udělat krátký historický exkurz.

LUDĚK MIKLOŠKO

„Hello!“ křikl nesměle do mikrofonu urostlý chlap, kterého o poločasové přestávce ligového zápasu West Hamu United představili coby novou posilu do branky. Do té doby o něm zřejmě nikdo z přítomných neslyšel. Byl únor 1990 a do Anglie dorazil první český fotbalista v historii.

Na stadion v Upton Parku dorazil spolu s trenérem Lou Macarim metrem z letiště Heathrow, kam společně přicestovali z Prahy. Anglický manažer si pro Mikloška přiletěl do tehdy tři měsíce svobodného Československa. Papírování okolo přestupu se protahovalo, a tak se vrátili společně až v sobotu a Macari jel z letiště rovnou do kabiny udělit hráčům poslední pokyny. Taková byla doba, dnes je to něco nepředstavitelného…

Zatímco Antonín Kinský poskytl hned na úvod rozhovor v plynulé angličtině, Luděk Mikloško pochopitelně v té době neuměl prakticky nic. A tak ze sebe při poločasové „představovačce“ vysoukal jen zmíněný pozdrav. Jazyková bariéra mu ale nezabránila v tom, aby hned následující dny nastoupil ke své premiéře, konkrétně 18. února 1990 na hřišti Swindonu. Zajímavé je, že v tomto utkání jej už nevedl Lou Macari, který vyfasoval trest za podíl na sázení na zápasy, ale klubová legenda Billy Bonds.

West Ham tehdy působil v Division Two, tedy druhé nejvyšší soutěži. Sezonu 1989/1990 dokončil na sedmém místě, ale už v té následující slavil postup mezi elitu, tehdy nazývanou Division One. „Kladiváři“ postoupili z druhého místa, a to především díky skvělé defenzivě v čele s gólmanem přezdívaným „Big Ludo“. Ve 46 zápasech inkasovali jen 37 branek! A tak nebylo divu, že se český gólman hned v první celé sezoně dočkal ocenění „Kladivář roku“.

Londýnský klub ale hned v následující sezoně skončil poslední a sestoupil, takže se v nově zformované soutěži Premier League, která se odtrhla od asociace, neobjevil. V úvodním ročníku 1992/1993 působil jiný český gólman, k němu se vzápětí dostaneme…

West Ham se ale nejrychlejší cestou vrátil a následující ročník znovu začal v nejvyšší soutěži. Až do prosince 1997 zůstal Mikloško jasnou jedničkou. Celkově odchytal za „Hammers“ 318 zápasů, v roce 1998 odešel do Queens Park Rangers, kde ve svých 40 letech ukončil kariéru. Jen pro dokreslení jeho dlouhověkosti, pouhé tři roky poté Petr Čech debutoval za Chelsea…

JAN STEJSKAL

Jak už bylo zmíněno, Mikloško byl prvním českým hráčem v Anglii, ale ne tím, kdo zažil první ročník Premier League (1992/1993). Prvenství patří někdejšímu gólmanovi pražské Sparty Janu Stejskalovi, který přišel do QPR na podzim 1990. „Jezdci“, jak je klub přezdíván, si na rozdíl od West Hamu dokázali udržet příslušnost mezi elitou. Tím pádem se mnohonásobný československý reprezentant stal jedním ze 13 (!) zahraničních hráčů, kteří se představili v historicky prvním kole Premier League.

Dnes se to zdá jako neuvěřitelné číslo, ale skutečně jich napočítali jen 13! Kromě jmen, která dnes už nikomu nic neřeknou, do této skupinky patřily pozdější hvězdy jako Eric Cantona, Peter Schmeichel či Andrei Kančelskis.

Stejskal přišel coby dvojka za Velšanem Tonym Robertsem, ale čtvrtfinalista mistrovství světa 1990 si brzy uzmul pozici jedničky pro sebe. A to navzdory – jak už bylo zmíněno u Mikloška – jazykové bariéře. V počátcích si vystačil se dvěma slovy: „Keeper’s!“, to když letěl do vápna míč a chtěl spoluhráčům říct, že si pro něj jde. Druhé znělo „Away!“ To když jim hlásil, že musí balon odehrát pryč sami.

Jedním z nejslavnějších momentů jeho působení v Premier League byl zlikvidovaný pokutový kop na hřišti Newcastlu United v samém závěru utkání, což přineslo QPR tři body. To se odehrálo v jeho poslední sezoně na ostrovech (1993/1994) před přestupem do pražské Slavie.

Za QPR nastoupil ve 107 zápasech, v rámci Premier League jich bylo 41, což jej řadí mezi českými gólmany na čtvrté místo.

PAVEL SRNIČEK

Třetí pozice patří Pavlu Srničkovi, který byl zároveň třetím Čechem v Anglii. Brankáře Baníku Ostrava si vyhlédl Newcastle United.

Jestliže u Mikloška a Stejskala, zkušených borců a reprezentačních gólmanů, nebyl jejich odchod do zahraničí po pádu železné opony až tak velkým překvapením, v případě rodáka z Bohumína docela ano. V Baníku, kde nahradil právě Mikloška, odchytal v letech 1990 a 1991 jen 30 zápasů, přesto si ho vyhlédl tehdy druholigový Newcastle United, který za něj utratil 350 tisíc liber (18,2 milionu korun podle tehdejšího kurzu libry).

Mezi „Straky“, jak je klub přezdíván, jej přivedl tehdejší manažer Jim Smith. Stejně jako Lou Macari ani on neviděl svou posilu v ostré akci. Než mu dal prostor, vedení jej odvolalo a čerstvě třiadvacetiletý brankář debutoval až pod slavným Argentincem Osvaldem Ardilesem.

Začátky neměl vůbec jednoduché. V prvních 15 utkáních sezony 1991/1992 inkasoval 32 branek. Problémy měl především při centrovaných míčích a tvrdých soubojích. I proto jej někteří fanoušci začali posměšně přezdívat „Drákula“. Šlo o slovní hříčku, protože v angličtině se slovo „cross“ používá jak pro „kříž“, jehož se krvelačný kníže bál, tak ve fotbalové terminologii pro centrované míče. A Srniček se podle nich bál chodit pro centry…

V průběhu své kariéry na stadionu St. James‘ Park bojoval český reprezentant o pozici jedničky. Nejprve s Tommym Wrightem, poté s Mikem Hooperem, Shakou Hislopem a na konci sedmiletého působení i se Shayem Givenem.

Ale pro fanoušky se postupně stal jedním z nejoblíbenějších hráčů. Milovali ho za to, jak se k nim choval. A když si při oslavách na konci postupové sezony 1992/93 hrdě oblékl tričko s nápisem „Pavel is a Geordie“ (označení pro obyvatele Newcastlu), stal se zkrátka jedním z nich.

Do Newcastlu United se vrátil ještě v sezoně 2006/2007. A vinou zranění jedničky a dvojky si dokonce ještě v 38 letech zachytal ve dvou zápasech. V tom prvním jen na poslední čtyři minuty, ovšem o to větší ovace mu připravil nabitý stadion. Lidé na něj nezapomněli.

O to víc je zasáhla zpráva, když na konci prosince 2015, jen pár týdnů poté, co v Newcastlu propagoval svou čerstvě vydanou autobiografii, nečekaně skonal. Rozloučili se s ním více než důstojně. Nejprve 12. ledna 2016 před zápasem s Manchesterem United a den poté vzpomínkovým aktem v kostele svatého Ondřeje.

PETR ČECH

Tady asi není moc co dodat… Stačí připomenout pár čísel. S Chelsea získal čtyři mistrovské tituly. Nastoupil celkem ke 443 ligovým zápasům, jednoznačně nejvíce ze všech českých hráčů v Premier League. Vychytal 202 čistých kont, což je stále rekord soutěže (druhý David James si jich připsal 169) a jen těžko bude někdy překonán. Totéž se dá říct o ligovém maximu v podobně pouhých 15 inkasovaných branek za sezonu, čehož Chelsea dosáhla hned v první Čechově sezoně pro přestupu z Rennes (2004/2005).

Přitom to po svém příchodu na Stamford Bridge neměl v úvodu vůbec snadné. Stejně jako u jeho českých předchůdců v Anglii ani u Čecha nevěděli, co čekat, navíc tehdejší brankářská jednička „Blues“ Carlo Cudicini si užíval velké popularity mezi fanoušky. Někdejší gólman Sparty či Blšan později vzpomínal, jak publikum napůl překvapením a napůl nesouhlasem zabučelo, když se před prvním utkáním v sezoně proti Manchesteru United rozcvičoval a hlasatel oznámil, že je nová posila v základu.

Tak jak si rychle získal tehdejšího trenéra Josého Mourinha i své spoluhráče v čele s Johnem Terrym, tak si naklonil i příznivce Chelsea. Čech zářil, překonal rekord v neprůstřelnosti a stal se jedním ze symbolů slavné éry západolondýnského klubu. John Terry mi o něm jednou řekl: „Jestli u gólmana hodnotíte nějakých deset kategorií, které by měli ti nejlepší splňovat, tak Petr je jeden z těch, u kterých si můžete zaškrtnout všech deset.“

Byl to právě legendární Terry, kdo před třaskavým přestupem svého parťáka do Arsenalu v létě 2015 prohlásil, že s českým reprezentačním brankářem si Arsenal „kupuje“ 12 až 15 bodů za sezonu. Jinak řečeno, že je svými zákroky schopen během sezony rozhodnout minimálně čtyři zápasy.

Superlativů a komplimentů by se na Čechovu adresu našla ještě celá řada. Za všechny mluví asi fakt, že byl v roce 2023 uveden do Síně slávy Premier League.

RADEK ČERNÝ

Když přijdete do Anglie v době, kdy září Petr Čech, na jednu stranu jsou očekávání vysoká, na druhou tušíte, že zůstanete v jeho stínu. Radek Černý dorazil do Tottenhamu, který měl tehdy stejného vlastníka jako Slavia – společnost ENIC –, v lednu 2005 původně na osmnáctiměsíční hostování, později podepsal ještě dvouletý kontrakt.

Na White Hart Lane přišel krátce před 31. narozeninami. Většinu času strávil v roli dvojky za tehdejším reprezentačním gólmanem Anglie Paulem Robinsonem. Nejvíc utkání (13) odchytal ve své závěrečné sezoně před odchodem do QPR. Tam strávil dalších pět sezon, z toho tři ve druhé lize. V Premier League si ještě navýšil své zápasové konto o pět startů.

Černý byl spolehlivý záskok a oblíbený týmový hráč, na kterého si vzpomněl i Kyle Walker, obránce Manchesteru City a šestinásobný ligový šampion, v rozhovoru, který jsme spolu dělali v předchozí sezoně. Walker odešel ve svých 20 letech na hostování z Tottenhamu do QPR a spolu s českým gólmanem často jezdívali jedním autem do tréninkového centra. „Skvělý chlap. Hodně jsme si spolu povídali.“

JAN LAŠTŮVKA

Brankářská škola Baníku Ostrava dodala do Anglie i svého třetího zástupce, byť Jan Laštůvka přišel do Fulhamu na podzim 2006 na hostování nikoliv z Bazalů, ale ze Šachtaru Doněck, kam přestoupil v létě 2004 po zisku senzačního mistrovského titulu s Baníkem.

Laštůvka na Craven Cottage, stadionu Fulhamu, nepřímo vystřídal svého krajana Jaroslava Drobného. Ten si ale v londýnském klubu nepřipsal v rámci Premier League jediný start. „Lašty“ měl více štěstí a zažil atmosféru stařičkého stadionu i celé soutěže, a to celkově v osmi ligových duelech.

Po sezoně putoval na další hostování do VfL Bochum, v srpnu 2008 se vrátil do Londýna, ovšem na opačnou stranu – do West Hamu United, kde rozšířil českou „kliku“ v čele s trenérem gólmanů Luďkem Mikloškem, dalším českých talentem s rukavicemi Markem Štěchem (v Premier League nenastoupil) i Radkem Kováčem. Mezi „Kladiváři“ ale dostal Laštůvka šanci jen jednou, a to v Ligovém poháru.

VÍTĚZSLAV JAROŠ

V této sezoně Premier League už jeden český brankář nastoupil. Vítězslav Jaroš si připsal debut 5. října 2024, když v utkání na Crystal Palace nahradil zraněnou jedničku Alissona Beckera. Jeho dlouhodobý záskok Caoimhín Kelleher byl nemocný, a tak se štěstí usmálo na příbramského rodáka.

Teď začne psát svou kapitolu v Premier League Antonín Kinský.