Kam dál, pane spolehlivý? Kadeřábek se po 10 letech nebrání ani návratu

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Do tréninkového centra fotbalového Hoffenheimu to má autem asi dvacet minut. Rozhovor pro Seznam Zprávy však končí až těsně před vstupem do kabiny, neboť bylo co probírat. Pavel Kadeřábek překonal v bundeslize metu 250 startů, více toho v elitní německé soutěži odehráli jen tři krajané.

Po deseti letech nyní řeší, jestli bude svou sbírku zápasů v top lize rozšiřovat, nebo ji uzavře. Dvaatřicetiletému obránci končí smlouva. „Otevřené jsou všechny možnosti,“ povídá odchovanec Sparty a bývalý reprezentant.

V bundeslize jste si o víkendu připsal už 251. start. Jak si takového čísla v elitní soutěži považujete?

Hodně. Sleduji i historické statistiky českých hráčů v bundeslize a jsem už na čtvrtém místě. Ztrácím pět zápasů na třetího Jirku Němce, pak je tam Theo Gebre Selassie a David Jarolím, který je úplně odstřelený se 318 zápasy. Ještě máme do konce sezony sedm zápasů, bylo by fajn, kdybych se na pana Němce dotáhl. 250. zápas je milník, na který jsem se chtěl dostat. Jsem za to šťastný. Kdo by to řekl, když jsem sem tehdy přišel.

Před deseti lety.

Na dobu svého působení v Německu jsem upřímně pyšný. Když jsem byl malý, tak můj sen byl hlavně se dostat do áčka Sparty. Nikdy jsem nepomyslel na to, že bych si mohl zahrát německou bundesligu. Nemůžu tak říct, že to je splněný sen, protože to ani sen nebyl.

Vaše cesta je spíš o píli než talentu?

Určitě o píli. Patřil jsem do špičky, ale nikdy jsem nebyl v mém ročníku nejlepší. Byli tam talentovanější kluci. A vedle pracovitosti je to také o štěstí, že se vám vyhne zranění. Je to klišé, ale opravdu musíte mít kliku, že se třeba skauti přijedou podívat na zápas, který vám vyjde. Musí všechno zapadnout do sebe a mně to zapadlo.

Kdy jste měl kliku?

Když byl ve Spartě trenér Lavička a zranili se tři praví beci.

Tak došlo i na vás.

Z nouze. A já sem tam chytil a už nepustil. To beru jako největší štěstí. Bylo to i rozhodnutí trenéra, který mě na obránce dal.

Jak si desetileté věrnosti, v dnešním fotbale málo vídané, považují v Hoffenheimu? To už jste legenda, ne?

Je to dnes už nevídaná věc. V Hoffenheimu jsme takoví tři - já, Oli Baumann a Andrej Kramarič. Srovnávají nás jako legendy klubu a já si toho obrovsky vážím.

Tři třicátníci v klubu, který většinou třicátníkům nové smlouvy nenabízí. Vám končí kontrakt v létě. Co dál?

Pohovory se sportovním ředitelem probíhaly naposledy tři týdny zpátky. Ale nic konkrétního z toho nevzešlo. Takže budoucnost je nadále otevřená. Plánuju a probírám plusy i minusy jednotlivých variant. Mám tři děti, dcerka je ve druhé třídě. I kvůli tomu musím plánovat dopředu. Dívám se, jaké jsou možnosti, co by se naskytlo. Jsme otevření všemu. Mluvím za sebe a za manželku. Můžeme jít jinam, vrátit se do Čech, zůstat tady. Krystalizovat se to bude ke konci sezony. Týmy začnou plánovat kádry na příští sezonu, trošku se to rozjede.

Jak pravděpodobně se jeví prodloužení kontraktu s Hoffenheimem?

Je to otevřené, ale neříkám, že je to ta nejpravděpodobnější možnost.

Ozývají se jiné bundesligové kluby?

Řešíme to, nic konkrétního zatím není, ale i tohle je varianta. Nějaké jméno jsem si během těch deseti let v Německu udělal.

A pak je tu další varianta - návrat do Sparty.

To je pro mě určitě varianta, kterou budu zvažovat. Samozřejmě za předpokladu, že by ze strany Sparty byl zájem.

Jste v kontaktu?

Ono je to těžké, protože z hráčů, se kterými jsem tam hrál, už tam není nikdo. Jen kondiční trenér Tomáš Malý, s ním občas v kontaktu jsem. Ale přímý kontakt s Tomášem Rosickým zatím neproběhl.

Ani s majitelem klubu Danielem Křetínským?

Ne, zatím ne. Uvidíme, jestli se k tomu dostaneme a zda tato možnost vůbec bude na pořadu dne.

Sledujete výkony Sparty?

Sleduji. Titul byl ztracený už před derby. Když ho vyhráli, tak se nadechli, ale další zápas s Libercem definitivně rozhodl. To je bez šance. Ovšem předchozí dva roky byly super. Skvělé, plné sparťanské radosti. Je trošičku úsměvné, že Sparta vyhraje dva tituly, postoupí do Ligy mistrů a po pak přijde šňůra několika špatných zápasů…

… a je všechno špatně.

A všechno je špatně. Obrovský tlak. Tak to už bylo tehdy, když jsem tam byl já. Potvrdil jsem si, že to nevymizelo. Jakmile se nedaří, kritika je velká.

Jak bylo těžké tehdy před deseti lety Daniela Křetínského přesvědčit, aby vás do Německa pustil?

Zrovna teď jsem se o tom bavil s českými kluky v Hoffenheimu. Pan Křetínský nepotřeboval, abych odešel. Musel jsem s ním společně se svými agenty ze Sport Investu jednat. Bylo to korektní. Pustit mě nechtěl, já však měl obrovskou touhu hrát bundesligu. Nakonec svolil k tomu, abych mohl odejít. Nějaké přemlouvání mě to tenkrát stálo. Vidíte, že to tak pokračuje i dál.

Nerad pouští opory.

To samé zažil Adam Hložek a další hráči, kteří se řadí mezi opory týmu. Je to samozřejmě do jisté míry pochopitelné – ale zároveň se na to budu vždy dívat optikou hráče, který si chce splnit sen. Každopádně mu zpětně ještě jednou děkuji, protože bez jeho požehnání bych tady deset let nebyl.

Paradoxně není jednoduché odejít ze Sparty do zahraničí, neboť nemá potřebu prodávat hráče základní sestavy.

Přesně tak. Sparta nemá potřebu prodávat. Ve stejné fázi je teď už i Slavia. Řeknou si cenu, za kterou jim to stojí, a není nutné s kluby jednat, prostě řeknou: Hele, dáte nám tohle, nebo hráč neodejde. Není lehké se do zahraničí dostat.

A není ani lehké si tam pak vybudovat stabilní pozici. Jak se vám to podařilo?

Od té doby, co jsem přišel, jsem vsadil na jednu věc - zkusit být konstantní. Lehce se to řekne, ale jednoduché to není. Nejsem hráč, který bude obcházet tři hráče v utkání. Avšak Hoffenheimu jsem schopný dát spolehlivost. Mister Zuverlässig - takto o mně psali i v článku. Výkyvy byly, kdy jsem předvedl špatný zápas, nebo naopak úplně uletěl a hrál výborný zápas, ale většinou jsem si držel svůj standard. Právě to trenéry vždy přesvědčilo, že tam mají dát mě než hráče, který měl občas neskutečný zápas, ale pak čtyři strašné.

Lepší je být Mister Zuverlässig, pěkná vizitka vaší práce. Bránit v bundeslize ale ďábelsky rychlé křídelníky musí být o nervy.

Rok od roku horší! Stárnu, na rychlosti nezískávám. Když jsem přišel do bundesligy, hrál na křídelníky jen Bayern Mnichov. Zaparkovali úplně nahoře u lajny a šli pak jeden na jednoho. Coman přišel do Bayernu stejně jako já v roce 2015 a každý rok ho potkávám na straně.

To už jste kamarádi, ne?

Jsme protihráči, ale máme k sobě respekt. Víme o sobě, registrujeme, že na sebe narážíme od startu našich kariér v Německu. Dokážeme si po zápase krátce popovídat. V dalších letech ale tento styl s křídly začaly hrát i další týmy. Troufnu si říct, že polovina klubů bundesligy má krajní hráče nahoře a chodí jeden na jednoho. Fotbal se zrychluje, každý běží 35 kilometrů v hodině a víc. Není lehké je chytat.

Útočící hráč musí něco vymyslet, ale má výhodu myšlenky napřed, to pak obránce snadno může vypadat jako komparz.

Je to tak. Ale na tyhle hráče se super hraje dopředu. Jsou trošku línější dozadu, vznikají tam prostory. Toho musíte využít. Musíte ale hlavně bránit, občas počkat až vás někdo zdvojí. Pan Hřebík vždycky říkal: Nezkoušejte vzít balon, útočník je o krok napřed. Někdy je potřeba vyčkat, až vás doplní šestka nebo stoper.

Užíváte si tyto fantastické souboje s vědomím, že příště už starého známého Comana na lajně potkat nemusíte?

Užívám. Tedy když ten hráč zápas chytne, tak si to zase neužívám tolik. Právě Coman dokáže odehrát utkání, kdy prakticky bránit nejde. Každopádně se může stát, že poslední zápas sezony bude mým posledním v bundeslize. Shodou okolností doma s Bayernem.

To by byla krásná tečka, třebaže vám přeji další zářezy v bundeslize.

Kapitola by se tak mohla hezky uzavřít. Kdo může říct, že poslední zápas v bundeslize hrál proti Bayernu? Ale také doufám, že přibydou ještě další zápasy.

Co je na bundeslize nejlepší?

Nepředvídatelnost. Myslím, že na bundeslize shoří nejvíc sázkařů. Opravdu se tady dějí věci, že poslední může porazit prvního. Je to hodně nevyzpytatelné, to se mi líbí. Nic nejde říct dopředu. Soutěž je náročná. Když sem přijdou hráči z Itálie, říkají, že tam měli pohodičku. V bundeslize nemáte čas na nic. Je to velká jízda.

Navíc před úžasnou atmosférou, nejspíš nejlepší v Evropě.

Bundesliga je nejvíc navštěvovanou soutěží v Evropě.

I druhá bundesliga láme rekordy.

Což je masakr. Je skvělé, že ať hrajete kdekoli, jsou vyprodané stadiony.

V Hoffenheimu je to však specifické, neboť tradice mu chybí.

Je to specifické v tom, že když se nám nedaří, tak ne vždy přijde plný stadion, což je škoda. Je to dané tím, že Hoffenheim je v bundeslize teprve dvacet let. Navíc na mapě máme kolem sebe kluby, jako je Kaiserslautern, Frankfurt, Stuttgart, Karslruhe…

Tradiční značky s fanouškovskou základnou.

A jen tři čtvrtě hodiny dojezdově. Fanoušci jsou na tyto kluby zvyklé, takže získávat nové fanoušky je pro nás těžké. Výhodou naopak je, že když se nedaří, tak tlak není takový jako v ostatních klubech. Ale sedmdesát procent zápasů je i tady vyprodaných. Není to nic, o čem bych měl mluvit špatně.

A co o nevyužité příležitosti přestupu do AS Řím?

To byl přestup nejblíž. Pod trenérem Nagelsmannem jsme skončili třetí a další sezonu jsem byl před rozhodnutím - jít do AS Řím, které postoupilo jenom do Evropské ligy, anebo zůstat v Hoffenheimu a zahrát si poprvé Ligu mistrů?

Těžké.

Těžké rozhodnutí. Mohl jsem jít do velkoklubu, ale před sebou jsou měl vidinu, že mohu pod trenérem Nagelsmannem odehrát Ligu mistrů. Rozhodl jsem se zůstat. A trenér Nagelsmann odešel rok na to do Lipska.

To je fotbal. Vás přemlouvá, ať zůstanete a pak Auf Wiedersehen!

Tohle se prostě stává. Navíc to v době mého přemýšlení opravdu nevěděl, plánoval si kádr na další rok. To mu nemám za zlé.

Každý dělá to nejlepší pro sebe, chtěl vás. Ale co na to paní, když byla možnost žít v Římě?

Strašně se jí líbí tady. Jako rodina jsme se našli. Byla pro, abychom zůstali. Domů do Česka to máme čtyři hodiny autem, to je jednodušší než létání i skrz naše rodiče. I tohle u nás rozhoduje.

Máte tři děti, to je složitější logistika. Rodinné zázemí pro výkony fotbalisty je zásadní?

Rozhodně. Od začátku rodinné zázemí mám. Nebyl den, kdy by manželka přišla, že už tady nechce být, že se chce vrátit do Česka. Před deseti lety opustila kvůli mě slibně rozjetou novinářskou a moderátorskou kariéru. Všeho nechala. Vždycky jsem měl podporu. Chodí na všechny domácí zápasy. Za tohle patří manželce velký dík. A při žádné podobné příležitosti nechci a nemůžu zapomenout na rodiče, kteří mě podporují od začátků kariéry až doteď. V tom mám také obrovské štěstí.

V Hoffenheimu máte českou kolonii. Vžil jste se do kůže Robina Hranáče, který po přestupu z Plzně válčil s němčinou?

Říkal jsem mu, že jsem měl hrozně těžký začátek. Když jsem přišel, zachraňovali jsme bundesligu v předposledním kole. A jakmile se nedaří týmu, tak je i těžké zapadnout mezi kluky. Nehrajete, nemáte se jak ukázat. Zažil jsem tady devět neskutečných let, které bych nevyměnil za nic. V létě se stal v klubu velký převrat, odešlo komplet vedení včetně sportovního ředitele, odchází zaměstnanci. Jsou tu noví lidi. Tento rok je hodně specifický, dějí se tady věci, které jsem za celou kariéru nezažil.

Co stojí za palácovým převratem v klubu, jehož majitelem je Dietmar Hopp?

Nechci to specifikovat do médií. Je to opravdu velký převrat, který nám na hřišti taky nepřidá. Robin to má jednodušší v tom, že tady má nás, krajany. Může se spolehnout, že mu v čemkoli pomůžeme. Já tady nikoho neměl. Byl tady jen jeden hráč, Eduardo Vargas, který neuměl německy. A já byl donucený se němčinu naučit rychle, abych mohl komunikovat. Teď už posily nejsou k tomu nucené, protože půlka týmu mezi sebou mluví anglicky. Němčina tady není používaná tak často.

Dělá Robin Hranáč pokroky?

Určitě, snaží se. V kabině je brán suprově, už nemá žádný problém.

Adam Hložek fotbalově přesvědčil rychle, jenže teď marodí s kotníkem.

Jakmile člověk ukáže kvalitu na hřišti, tak to má vždycky jednodušší. Adam neměl problém s adaptací.

O sestavu stále bojuje reprezentant David Jurásek.

Je tady už déle, přišel loni v zimě. Občas hraje, občas ne. Bojuje pořád stejně. David má dobrou povahu, je flegmatik. Mluví německy a je mu jedno, že blbě. Ale nebojí se. Angličtinu má v pohodě. Do kabiny zapadl v pohodě a na hřišti si to musí vybojovat.

Unikáte pásmu sestupu.

Ale nejsme úplně venku. Je to jedna z nejtěžších sezon, které tady zažívám. Je to nepříjemné. Člověk si řekne, ať se nevymlouváme na to, co se stalo v klubu, avšak i hráče to zasáhne. Neovlivní vás to ze sta procent, ale když jste tady devět let, máte vybudované vztahy, které se během minuty rozpadnou, tak nejste robot, abyste to nevnímali. Situace v klubu není jednoduchá ani pro hráče, kteří tady jsou už nějakou dobu.

Minulá sezona se vám velmi povedla, pomohl jste Hoffenheimu do Evropy, připsal jste si tři góly a čtyři asistence. Jenže v tomto ročníku vám nepomohlo zranění a také přišel konkurent Valentin Gendrey z Lecce. Jaká je vaše pozice?

Přišel i nový trenér Ilzer, který vsadil na Valentina. Teď se ale zranil, já naskočil, čtyři zápasy jsme neprohráli. Pod novým trenérem jsem odehrál v bundeslize osm zápasů v základu, z toho jsme čtyři vyhráli, jeden remizovali a tři prohráli. Statistika slušná, ale místo vám to nezajistí. Beru to tak, jak to je. Věřím, že jsem zase chytil šanci za pačesy. Spolehlivostí, jak jinak. Konkurent se už vrátil z marodky, tak uvidíme, jak trenér rozhodne. Zbývá osm zápasů a chci si je užít.

V Hoffenheimu jste dokázali velké věci, jako účast v Lize mistrů. Teď je hlavní ambicí záchrana?

Není to fajn, nejsme tam, kde bychom chtěli. Před sezonou bylo vždycky naším cílem sedmé místo a výš, ale takový cíl tady má patnáct klubů z osmnácti. Je to vážně nevyzpytatelná soutěž. Podívejte se na Mainz. Těžko se zachránili a teď jsou třetí. Cíl jsme z účasti v evropských pohárech přehodnotili na záchranu. Nikdo z nás nechce být podepsán pod sestupem.

Jaký je nejsilnější zážitek s Hoffenheimem?

Postup do Ligy mistrů pod trenérem Nagelsmannem. V posledním zápase proti Dortmundu jsem dával gól, který nás tam posunul. To beru jako největší úspěch. I minulá sezona byla skvělá. I když se už situace v Hoffenheimu zhoršovala, tak i přesto jsme dokázali uhrát v předposledním kole Evropskou ligu, když jsme porazili Bayern 4:2. To byl taky zážitek. Loňská sezona byla jedna z mých nejpovedenějších. Se starým vedením, trenérem, všechno klaplo do sebe. Bylo to úžasné. Asi ze mě mluví trošku nostalgie.

Nagelsmann se dostal až do německé reprezentace jako mladý kouč. V čem je jeho kouzlo?

Zažil jsem spoustu výborných trenérů, lidsky i trenérsky. Ale Nagelsmann je takticky odstřelený. To musím vypíchnout. Top trenér, po taktické stránce to bylo skvělé.

Vzpomněl jste si, když vás Nagelsmann chystal na zápas, na hostování na Žižkově, kde po vás vulgární trenér Martin Pulpit chtěl, abyste mu donesl chlebíčky anebo ho vozil autem domů?

Pravda, tohle po mně trenér Nagelsmann nechtěl. Ale beru to tak, že každá zkušenost mě v konečném součtu posunula tam, kde jsem.

Když se díváte na reprezentaci, neříkáte si, že jste to Vladimírovi Coufalovi na pravé straně obrany dost ulehčil?

Je pravdou, že bychom spolu pravděpodobně stále bojovali o místo. Ale důvody, proč jsem skončil, byly jinde a už jsem je rozebíral. Rozhodl jsem se před třemi roky a nelituji. Jsem rád, když je repre pauza, že jsem s rodinou a užívám si děti. Porostou víc a víc, nebudu s nimi věčně a jsem rád, že mohu být s nimi doma, že jsem to rozhodnutí tehdy udělal.

Tomu rozumím. Ale co mistrovství světa v Americe? To není lákadlo?

To jsem tam vůbec neměl. Díky lokalitě jsem měl trošku v hlavě evropský šampionát v Německu, ale v konečném součtu ani ten moje rozhodnutí změnit nemohl.

S vaší paní se věnujete vašemu nadačnímu fondu, pomáháte dětem. Na jaký projekt nyní vybíráte peníze?

Teď se vybralo celkem dost peněz, tak jsme pomohli čtyřem rodinám najednou. Pomáhali jsme dvojčátkům, jedné holčičce a dvěma chlapečkům. Snažíme se vybírat děti, na které nejsou veřejné sbírky. Za dva roky existence projektu se konkrétním příběhům pomohlo bezmála dvěma miliony korun. Lidé vědí, že sto procent těch peněz jde přímo na pomoc. Náklady bereme na sebe. Komunikujeme s rodinami, snažíme se všechno prověřovat, protože máme za ty peníze zodpovědnost.

Chtěl jste mít přesah ze hřiště do společnosti?

Dlouho jsme hledali, kde přispívat, jak to propojit s fotbalem. Tohle nám přišlo fajn, že minuty profesionálních fotbalistů na hřišti pomáhají. Pak máte i větší motivaci jich odehrát co nejvíc, abyste co nejvíc pomohl. Ale i kluci, co toho odehrají méně, potom posílají peníze navíc. Máme radost, když předáváme peníze, jako teď během repre pauzy. To si uvědomíte, že jsou důležitější věci na světě než fotbal.

Což vám jako trojnásobnému tátovi dochází silně.

Přesně tak. Uvědomuji si to víc a víc.