Článek
Přestože si vydobyl jako trenér velice slušné renomé, nabídka převzít klub, kde vyrůstal, zažil největší hráčské úspěchy a stabilní výkony ho postrčily až do československé reprezentace, ho obcházela.
Dočkal se až letos, když na jaře dobrovolně ukončil angažmá v Jablonci, který dovedl sice do pohárové Evropy, ale v lize se propadl do skupiny účastníků bojujících o záchranu. Byl volný, ale ne dlouho. „Oslovil mě předseda představenstva Bohumil Paukner, bratr majitele podnikatele Petra, zda bych neměl zájem,“ prozrazuje Rada. „Okamžitě jsem souhlasil,“ neváhal ani na vteřinu.
Petr Rada a Dukla Praha, to k sobě neodmyslitelně patří. „Uzavřel se pěkný životní příběh,“ doznává.
První den na Julisce
Když vstoupil do prostor, které tvoří zázemí pražského klubu, hned mu naskočilo, jak to bylo před léty, kdy sem vcházel jako nová posila A mužstva. Všechno se sice za tu dobu – skoro padesát let – zmodernizovalo, ale pořád ze stěn dýchá zašlá sláva kdysi jednoho z nejlepších týmů Evropy. „Přivedl mě tehdejší předseda Rudolf Kocek, věhlasný trenér Jaroslav Vejvoda mi podal ruku a bylo to,“ vybavuje si.
Neskrývá, že byl vyplašené ucho, ale veličiny, které tvořily za pochodu dějiny Dukly, znal dobře. Vždyť byl odchovancem klubu. „Jako dorostenci jsme jednou nastoupili v přípravě proti áčku a já dal jedné z největších opor Frantovi Štambachrovi jesle,“ připomíná drzost, které se dopustil vůči snad trofejemi nejověnčenějšímu československému reprezentantovi – mistr Evropy 1976, olympijský vítěz 1980, bronzový z ME 1980. „Nezapomněl, ihned pronesl: Tak jsi tady, co?“ byla v nováčkovi malá dušička. „Ale Franta mě přijal výborně, jako ostatní,“ poukazuje na vstřícnost dukelského kolektivu.
Připouštím, že někdy vypadám, že jsem namyšlený, ale není to tak. Jako s tím rozčilováním. Někdy to přeženu, ale umím se omluvit. Rozleží se mi to v hlavě a omluvím se.
Největším hvězdám zpočátku vykal. „Samek, Macela, Nehoda,“ vypočítává. „Ke starším jsem měl respekt a bylo to správné,“ nestěžuje si na odstup některých hráčů. Jiní ho přijali bez něj. „Já jsem Honza, pronesl Jan Fiala. Vizour (Ladislav Vízek), ten byl kamarád od začátku, Gajda (Miroslav Gajdůšek) si mě vzal pod křídla. A Luděk Macela taky bydlel v Černolicích, bral mě domů autem, já tehdy ještě vůz neměl,“ začlenil se rychle mezi ostatní.
A věhlasní spoluhráči v něm odkryli parťáka, který nikdy žádnou akci nezkazí a má i nějaké schopnosti, přidanou hodnotu. „Když se mu hodil míč, nikdy ho v rizikových prostorech neztratil, aby došlo k ohrožení branky,“ odhaluje jednu brankář Karel Stromšík. „Házel dlouhé auty,“ přidává další Ladislav Vízek. „Všichni si před zápasem masírovali nohy, jenom Petr ruce,“ podotýká.
Se synem v týmu
Štace v Dukle je pro trenéra Radu specifická nejen z nostalgického rozechvění, ale bude mít pod sebou i syna Filipa, brankáře mužstva. „Přiznávám, že jsem se toho trošku bál,“ netají. I když pocity jsou rozpolcené. „Trochu jsem po tom i toužil, je hezké, když si táta se synem spolu zahrají nebo jsou spolu v týmu, ale je to přece jen trošku jiné,“ rozebírá. „Teď to přišlo a jsem rád,“ přijímá fakt.
Tykat tátovi synovi nezakázal. „V kabině mi říká jako ostatní trenére, tak jsme si to stanovili,“ určili si pravidla komunikace. „Ale Filip je profík, naše rodinné vztahy jdou na hřišti stranou. Jsem přesvědčen, že toho nikdy nezneužije,“ věří potomkovi.
Ostatně jako každý táta se v synovi vidí, zvláště když se vydal stejnou životní cestou. „Vypadá to jako fráze, ale já tolik nejsem pyšný na to, že jsem hrál ligu, kopal za nároďák, trénoval několik ligových týmů i reprezentaci,“ tvrdí Rada starší. „Jsem pyšný na to, že jsem vychoval kluka, tedy společně s manželkou, na kterého mohu být hrdý. Je to slušný člověk a to je v mém životě největší výsledek,“ uvědomuje si nejvyšší hodnoty.
Se synem se často v lize potkávali, ovšem v roli soupeřů. „Nebylo to úplně normální,“ připouští Rada-trenér. „V brance protivníka stál můj syn, ale já chtěl s mým týmem vyhrát,“ myslel na svou profesi. „Trošku to ale vibrovalo v rodině,“ vypozoroval. „Manželka fandila synovi, to je zákonité, že synové víc tíhnou k matce. Když šla na fotbal, tak na Filipa, na mě moc ne, říkala, že dělám rodině ostudu. A měla pravdu,“ nezakrývá, že někdy (často) bylo jeho chování vzdálené salonnímu bontonu. „Když jsme hráli proti sobě, ptala se, jak to dopadlo, když vyhrál syn, bylo vidět, že je ráda, když my, tak to brala sportovně,“ nezpůsobilo to ovšem rodinný rozkol.
To už teď vůbec nehrozí, jsou v jednom týmu.
Rekord se oddaluje
Opustil prvoligové kolbiště, přitom se mohl zapsat do análů jako rekordman, neboť má na kontě 444 odtrénovaných zápasů v nejvyšší soutěži, před ním v jejich počtu stojí už jen Jaroslav Vejvoda s 456 a na první příčce Jiří Rubáš s 536. Velké lákadlo poskočit i před ně. „Bývalý tiskový mluvčí svazu Jarda Kolář mi asi před dvěma roky věnoval tabulku, na které je žebříček trenérů s největším počtem ligových zápasů,“ sděluje na toto téma. „Když jsem přečetl jména, která byla tehdy nade mnou – Antonín Rýgr, Anton Malatinský, Tomáš Pospíchal, Jozef Jankech, Valerián Švec, jen jsem otevíral pusu,“ neskrývá obdiv. „V duchu jsem si říkal, to je společnost!“
Vnikl rázně do ní. „Já předehnal Toni Báčiho Malatinského, pět titulů s Trnavou, semifinále Poháru mistrů, jen jsem si uvědomoval, kam až jsem se dostal,“ nemůže tomu skoro ani uvěřit. „A dále Rýgr, Pospíchal. Jen mě zaskočilo, kolik má zápasů Rubáš,“ probírá se tabulkou. „Když jsem nabral dalších deset zápasů, doma jsem se v ní posunul,“ začal si pečlivě zářezy počítat.“ Když jsem skončil v Jablonci a zbytek ročníku nedokončil, říkám klukům – jsem naštvaný, že jsem Vejvodu nedohnal. To bych ještě chtěl,“ neskrývá.
Řešení tu je – postoupit s Duklou a vydržet další rok. „To by šlo,“ připouští Rada. „Ale třeba postoupím a už mě nebudou chtít. Nejde mi však tolik o rekordy, už jenom to, že jsem v takové společnosti, mě blaží. Mezi osobnostmi, na které jsem hleděl s úctou,“ kochá se tím, kam se posunul.
Jste ovšem rekordmanem české ligy, což má také velkou cenu. „Když jsem překonal 413 zápasů Johna Uličného, strašně mě potěšil, že mi zavolal a říká: Ty sviňa, tys mě předběhl!“ vytahuje příběh. Omluvil se mu a spolu se tomu zasmáli. „A Petr říká, že nevadí, že je rád, že trénuju, protože to umím,“ rozkrývá předmět hovoru.“ Toho si strašně vážím. Je to víc než cokoli jiného, než nějaké finanční bonusy, to mě nenaplňuje,“ praví upřímně. „Kdybych dostal plaketu, kde by byli podepsaní tihle mistři, to bych ocenil mnohem víc,“ ubezpečuje.
Mezi legendy ale už patří. „Žádná legenda nejsem, jsem obyčejný člověk,“ odmítá svatořečení. „Připouštím, že někdy vypadám, že jsem namyšlený, ale není to tak. Jako s tím rozčilováním. Někdy to přeženu, ale umím se omluvit. Rozleží se mi to v hlavě a omluvím se,“ nachází v sobě pokoru čerstvý důchodce Petr Rada.
