Z národního otloukánka strojem na úspěch. Bílek rozrazil zlatou bránu

Dekáda úspěchů a dost, zhruba v tom duchu loni plzeňské Viktorii mnozí věštili opětovný pozvolný pád do průměru. Hráčské generace se v klubu obměnily, několikrát obnovovaný vztah s Pavlem Vrbou už se zjevně vyčerpal.

Restarty s jinými kouči se nedařily, ani Adrián Guľa představy nenaplnil. Pak ale přišel Michal Bílek. A veškeré představy překonal.

Do Plzně v květnu vrátil mistrovský titul. Už je také jisté, že na západ Čech vrátí nejblýskavější klubovou soutěž světa - Ligu mistrů!

Plzeň dokázala v odvetě zúročit dobře rozehranou partii z Ázerbájdžánu a přes Karabach se probila do základní skupiny milionářské soutěže. Michal Bílek se svým týmem vítězstvím 2:1 rozrazil zlatou bránu!

A jistě se mu za velkolepý úspěch nyní dostane obrovského zadostiučinění.

Ačkoli už se v jeho sedmapadesátiletých šedinách bezpochyby najde dostatek moudrosti, velkorysosti a nadhledu, stejně tam někde vzadu musí zůstávat alespoň stopa pocitu křivdy a deprese z časů, kdy se stal coby nemilovaný reprezentační kouč doslova národním otloukánkem.

V totálně negativistické nálepce, která ho neprodyšně obemkla, se tehdy Michal Bílek úplně ztratil jako člověk, jako trenér, dokonce i jako strůjce úspěchu, kterého si mnohé zaslepené oči povšimly až s odstupem několika let.

A najednou se tu začíná rodit legenda o úžasném trenérovi, jemuž prý zlá a zákeřná média tolik protivenství nastrojila, až i věrné fotbalové fanoušky zviklala a proti nebohému trenérovi poštvala.

Jenže takhle to také nebylo. Přinejmenším nikoli úplně. Michal Bílek se před lety ocitl tak trochu ve špatnou chvíli na špatném místě. Navíc mu bezpochyby i média, včetně autora tohoto textu, leckdy vyčinila víc, než by bylo zdrávo a než by si zasloužil. A za to se patří složit teď Michalu Bílkovi k jeho nohám omluvu.

Nicméně podstata problému vycházela tehdy odjinud. A to přímo od samotného Michala Bílka a jeho neschopnosti efektivně s veřejností komunikovat. Z jeho absolutního nezájmu o tuto problematiku a z jejího hlubokého podcenění.

On sám to ostatně posléze přiznal. Ale protože se tehdy nenašel nikdo, kdo by jej z pomyslného temného lesa jeho bludu včas vyvedl na prosvětlenější mýtinku, vyvrcholilo to celé způsobem, který opravdu neměl obdoby.

Reprezentační kouč, který dovedl tým své země na turnaj Euro, se od vlastních fanoušků dočkal ještě před úvodním výkopem jednoho z utkání vskutku ohlušujícího pískotu. Byla to věc na takovéto úrovni nevídaná, mimořádná. A nemohla nastat jen tak omylem či snad nešťastnou shodou okolností.

Jako někdejší vynikající hráč měl přitom Michal Bílek dobré předpoklady dostávat od fanoušků kladné body i coby trenér.

Člen slavné „osmdesátkové“ generace pražské Sparty se zaskvěl především v reprezentačním dresu v kvalifikaci o MS 1990. Na postupovém úspěchu se podílel čtyřmi brankami, přímo na turnaji v Itálii pak přidal další dvě.

Ve vzpomínkách fanoušků zůstává Michal Bílek uchován jako fantastický exekutor trestných kopů, které uměl zpoza šestnáctky adresovat přímo do šibenice. Na hřišti předváděl vždy vysokou koncentrovanost, zodpovědnost, přehled a v neposlední řadě mimořádnou kopací techniku.

Jedenáct gólů na třicet pět reprezentačních startů, to je na hráče středu pole opravdu velmi dobrá bilance. O Bílkových hráčských kvalitách svědčí i další data: 410 prvoligových startů v tuzemské nejvyšší soutěži, dvouleté angažmá v Betisu Sevilla, čtyři tituly se Spartou či řada pohárových trofejí nebo start ve čtvrtfinále MS.

Svým způsobem přispěl Michal Bílek i ke stříbru z Eura 1996, v kvalifikaci na tento turnaj odehrál ještě dvě utkání.

Každopádně už tehdy platilo, že už coby hráč nepatřil zrovna mezi „rétory“, které by novináři zrovna vyhledávali. Mnohem barvitějších komentářů se obvykle dočkali od výřečnějších Bílkových spoluhráčů z národního týmu. Třeba od Ivana Haška, který v roce 2009 už coby předseda svazu ustanovil právě Michala Bílka reprezentačním trenérem.

Už v první fázi nevzbudil ten krok zrovna velké nadšení. V médiích tenkrát padala i jiná jména, zmiňován byl například Ladislav Škorpil. Ale Hašek si prosadil Michala Bílka. Nutno říct, že za ním už tehdy byla vidět spousta trenérské práce.

Po trenérských začátcích v Teplicích a exotickém angažmá v Kostarice se Bílek blýskl zejména při angažmá v Blšanech. Ty už se tehdy ocitly v ekonomických problémech, nicméně Bílek dokázal mladé hráče, které měl pod rukama, výborně namotivovat a vést ke kompaktnímu týmovému výkonu. Vyčnívat tehdy u něj začal například mladý Daniel Kolář.

Tedy současný Bílkův šéf, sportovní ředitel Viktorie Plzeň, klubu, jenž se poslední dobou ocital v ekonomických problémech, takže se tu osvědčené a vyzkoušené recepty z Blšan mohly oběma mužům velmi hodit.

Právě přes Plzeň, tehdy ještě ligově průměrnou, zamířil Michal Bílek v roce 2006 tam, kde to ze svých hráčských časů moc dobře znal. Na pražskou Letnou.

A žal tam úspěchy, tenkrát ještě vnímané tak trochu jako samozřejmost. V sezoně 2006/07 převzal Bílek tým po svém někdejším spoluhráči Stanislavu Grigovi. A dovedl ho k titulu. Od těch časů získala Sparta všehovšudy už jen dvě mistrovské trofeje.

Ve stejné sezoně získal Michal Bílek se Spartou i tzv. double, tedy zisk mistrovské a pohárové trofeje v jediné sezoně. Stejný kousek dokázal na Letné předvést od té doby už jen Vítězslav Lavička v sezoně 2013/14.

V sezoně následující měl Bílek se Spartou nakročeno k dalšímu titulu, jenže cestu k němu nakonec svému klubu zahradil Tomáš Řepka. Ve 28. kole držela Sparta čtyřbodový náskok na Slavii a na Letnou přijelo Brno. Stoper Řepka se nechal vyloučit už ve druhé minutě utkání, když zcela nesmyslně hodil protihráči Aleši Bestovi balon do obličeje. Oslabil svůj tým, který zápas prohrál 0:2. A v koncovce ligy tak ztratil dech, čehož Slavia využila k šokujícímu zvratu v průběhu soutěže, která vyvrcholila červenobílými mistrovskými oslavami.

Pár týdnů nato se uskutečnilo Euro 2008, na kterém u českého reprezentačního týmu skončila přeslavná brücknerovská éra, ověnčená mnoha vítězstvími a v první řadě až pohádkovými výkony týmu na Euru 2004.

Fotbalový národ, zmlsaný fantastickým menu, jež mu po léta servírovali Pavel Nedvěd, Karel Poborský, Vladimír Šmicer a spol., si nepřipouštěl, že by měl přijít pokles úrovně. Ale stalo se, a to prakticky nevyhnutelně.

Trenéři se u týmu začali střídat jako na obrtlíku, po Petru Radovi vedl mužstvo jeden zápas František Straka, pak to spasitelsky zkoušel Ivan Hašek. A když bylo jasné, že se na MS do JAR nepostoupí, přepustil coby předseda svazu reprezentační tým svému asistentovi Michalu Bílkovi.

Jeho bilance 16 výher, 11 remíz a 15 porážek vyvolávala u fanoušků úplně jiné pocity než to, co zažívali krátce předtím, konkrétně u Karla Brücknera (50–12–14).

Dlouholeté opory povětšinou skončily, tvořil se úplně jiný, nový tým. A při vší úctě, výrazně slabší tým než v dobách jeho předchůdců. Některé výkony národního celku z té doby pak působily nejen v tomto srovnání s minulostí, ale i samy o sobě zcela depresivním dojmem.

Kdo viděl pražský kvalifikační duel s Bulharskem (0:0), kdy si po většinu času jen vyměňovali balon stopeři ve středovém kruhu a český tým prakticky nebyl schopen jakékoli smysluplné rozehry, natož ohrožení soupeřovy branky, ten opravdu nezapomene.

„Na lepší výkon jsme teď neměli,“ řekl k tomu tehdy Michal Bílek do televizní kamery.

Takových hrůz se v té době urodilo několik, v domácím utkání se Španělskem byl po příšerném výkonu svého týmu, ale i svém vlastním totálně vypískán Milan Baroš.

Tady fanoušci opravdu nepotřebovali žádný návod zlořečených médií, tahle utkání je při pohledu fyzicky bolela a tohle si nemohli nezapamatovat.

Mnohé jiné zápasy samozřejmě vypadaly a dopadly lépe, ale obecně platilo, že přechod z brücknerovských hodokvasů do bílkovské prázdnoty té doby byl opravdu krušný.

Média samozřejmě za tahle představení nikoho nechválila a tým se uzavíral do sebe. Podrážděn, ponížen, naštván. Takhle se semkl. A vytvořil zvláštní energii, která ho společně se zařazením borců z tehdy rozjeté Viktorie Plzeň, jmenovitě Pilaře s Jiráčkem, posunula v poslední chvíli na Euro 2012 do Polska.

Úspěch v baráži v Černé Hoře slavili reprezentanti při zpáteční cestě zpěvy o tom, že jejich velký mediální kritik, vicemistr Evropy z roku 1996 Radek Drulák, nemá pohlavní úd (použili samozřejmě jiný termín). A aby toho nebylo málo, rozsápali na sobě Baroš a spol. reprezentační obleky, načež se takto vyhastrošení představili objektivům fotoaparátů v ruzyňské letištní hale.

Svou „popularitu“ mezi veřejností tak nezvýšili a podivný vztah mezi fanoušky, médii a týmem se pak přenesl i na samotný turnaj.

Co bylo důležité: Michal Bílek jako trenér po celou dobu navenek prakticky nijak nekomunikoval, ani ho nenapadlo celou hustou negativní atmosféru nějak napravit. Mimo povinné tiskové konference se mediálních výstupů stranil. A když pak na jeden větší rozhovor po mnohaměsíčním přemlouvání přece jen došlo, ztropil na strahovském kopci scénu, že s tímhle redaktorem se bavit nebude, ať prý přijde jiný.

Bílek se tehdy od člověka s nudným a nezajímavým způsobem vyjadřování posunul ještě mnohem dál, v otevřeného nepřítele médií. A ten vztah začal „fungovat“ oboustranně. Na Strahově tehdy nikdo nezasáhl, manažer týmu Vladimír Šmicer působil spíš jako advokát týmu a předsedovi Miroslavu Peltovi to bylo jedno.

Nikomu z nich nedocházelo, že média jsou prostředníkem mezi týmem a fanoušky, potažmo celou veřejností. A že jejich nešťastná válka s médii staví hráz mezi fotbalisty a jejich příznivce. Pak se samozřejmě divili, že nadšení příznivců neodpovídá tomu, že na samotném Euru dokázali postoupit až do čtvrtfinále.

Že to bylo daleko a jaký to byl úspěch, to vidíme dnes. Tehdy byli všichni naštvaní na všechny. Milan Baroš dokonce po příletu do vlasti sdělil jednomu z novinářů, že až ukončí kariéru, tak ho zabije.

Až do tak bizarních, extrémních rovin dosáhl komunikační problém, který tehdy nastal, až sem ho tenkrát všichni nechali zajít. Budiž to poučením pro všechny zainteresované, včetně Michala Bílka, který tehdy překročil bludný kámen a trvalo mu léta, než se vymotal zase zpátky a našel pevnější trenérskou půdu pod nohama.

Po neúspěchu v kvalifikaci o MS 2014 Bílek u reprezentace končí. A dlouho tápe. Zkouší to třeba v Dinamu Tbilisi, kde ho vyhodí už po dvou neúspěšných zápasech v předkole Ligy mistrů. Dva roky je bez práce. Spekuluje se o tom, že pro zahraniční angažmá vyhnali jeho agenti platové požadavky příliš vysoko, doma je Bílek prakticky tabu.

Negativní nastavení fanoušků, ale i lidí z fotbalového prostředí je tehdy stále živé. Pak se Bílek mihne v Jihlavě, úspěšně zaboduje ve Zlíně, kde jako jeden z prvních v Česku dobře naučí tým hru se třemi stopery. Ale to už chytá laso z Kazachstánu, kde vede reprezentaci i tamní úspěšný klub FC Astana.

Před rokem dozrává čas na jeho plnohodnotnou českou rehabilitaci. Dočká se jí ve Viktorii Plzeň. A to v takové míře, že je z ní možná až sám překvapen.

Na západě Čech si stmelovací model „nikdo nás nemá rád, hlavně ti namyšlení Pražáci, a tak jim ukážeme“ pěstují už léta, takže i v tomto ohledu jako by Michal Bílek našel v Plzni něco povědomého.

Nutno ovšem říct, že navenek sám žádnou konfliktní atmosféru nevytváří, ani v nejmenším. Ani teď není na tiskovkách rozhodně žádným bavičem a generátorem bonmotů, tím nikdy nebude a ani to po něm nikdo nechce. Vyjadřuje se stručně, ale velmi věcně a s nadhledem.

V tomto ohledu tedy jeho maska alespoň trochu roztála.

Pozoruhodné je, že všichni, kdo znají Michala Bílka osobně, se shodnou, že v jejich společnosti jde o příjemného, komunikativního společníka. Směrem do kabiny, k hráčům, umí promlouvat velmi efektivně a lidsky, spoluvytvářet společenství, ve kterém se jeho členové cítí komfortně a motivovaně.

Proč se tentýž člověk vůči médiím, potažmo veřejnosti, po léta choval tak odosobněně a připomínal kus ledu, to je možná otázka pro psychologa.

Podstatné je, že v Plzni vytvořil v situaci, kdy to opravdu málokdo čekal, tým vysoce funkční a efektivní nejen v kabině, ale také na hřišti.

Jakkoli se o Viktorii Plzeň opakovaně psalo, že po sérii předchozích neúspěchů v kvalifikacích evropských pohárů trpí složitou ekonomickou situací a utahováním opasků, na hřišti Bílkova Viktoria v lize vyhrávala. Jako stroj. Obvykle o gól. Když jeden inkasovala, tak vstřelila dva. Ale o svou defenzivu se mohla opřít. Na rozdíl od Sparty i Slavie.

Hra Viktorie neokouzluje na efekt, ale na efektivitu. Je to poctivý fotbal, vycházející z neúprosného defenzivního vzorce, mnohým přijde jako z hodně staré školy. Jenže fotbal není krasobruslení a hraje se na góly a body. A ty Bílkova Viktoria sbírá. Líp než ostatní.

A tak trochu nenápadně si tímhle způsobem došla Viktoria až k mistrovskému titulu. Díky němu se dostala do kvalifikace Ligy mistrů. A po Helsinkách a Tiraspolu zbourala i poslední překážku Karabach a podzim stráví v nejkrásnějších fotbalových kulisách a za zvuku slavné znělky.

Ve skupině Ligy mistrů ještě Michal Bílek nikdy žádný svůj tým nevedl. I za osobní utrpení, kterým si před lety prošel coby národní otloukánek, si ten pocit zadostiučinění bezpochyby zaslouží.

V osobě asistenta Pavla Horvátha našel spolupracovníka, který dost možná přesně vykrývá jakýsi „člověčí“ rozměr, který v navenek uzavřenější osobnosti Michala Bílka tak trochu schází.

Ti dva dohromady se ale spolu se svým týmem profilují jako mimořádně efektivní stroj na vítězství. Úterním vítězstvím Michal Bílek definitivně ukončil i imaginární souboj, který po léta vedl s okolním světem. A dost možná tak trochu i sám se sebou.

Ten souboj skončil vítězstvím spočívajícím v satisfakci a omluvě za všechny křivdy a příliš příkré soudy. A snad i ve vzájemném pochopení a usmíření.