Ten, co přišel po Pláničkovi, patřil k „létajícím učitelům“ z Ukrajiny

Spolu se Španělem Ricardem Zamorou byl František Plánička považován za nejlepšího fotbalového gólmana předválečné éry.

V osmatřicátém se ale zranil na mistrovství světa. A ve finále Středoevropského poháru za Slavii nastoupit nemohl. Červenobílé barvy v duelech s Ferencvárosem podržel jeho náhradník a nástupce Alexa Bokšay, který si posléze připsal se Slavií i tři mistrovské tituly.

Do Slavie přestupoval Bokšay z pozoruhodného týmu, který v dějinách československého fotbalu napsal krátkou, ale velmi zajímavou kapitolu. Jmenoval se Rusj Užhorod, pocházel ze Zakarpatské Ukrajimy. A přezdívalo se mu „létající učitelé“.

Zakarpatská Ukrajina byla před druhou světovou válkou součástí Československa. A v rámci tuzemské ligové soutěže se Rusj Užhorod postavil Spartě či Slavii v ročníku 1936/1937.

Po roce 1945 byla Zakarpatská Ukrajina, které se převtělila pod místopisný název Podkarpatská Rus, přičleněna k Sovětskému svazu. Rudá armáda zabrala hřiště užhorodského klubu a zbudovala okolo něj vojenská kasárna.

To je důvod, proč stadion, na kterém za „S“ nastoupili v lize borci jako Antonín Puč, Vlastimil Kopecký nebo Jaroslav Burger s Raymondem Brainem, už nyní navštívit nelze.

Klub byl v roce 1945 sloučen s místním Spartakem, dnes nese název FK Hoverla, hlásí se však hrdě k odkazu Rusju, který vznikl v roce 1925 s klubovými barvami zelenou a červenou. A státní příslušnost střídal v rychlém sledu.

Do roku 1938 patřil Užhorod pod Československo, do roku 1944 pod Maďarsko, sovětskou éru ukončil až pád komunistického režimu. Dnes náleží Ukrajině.

Rusj Užhorod se pravidelně zúčastňoval mistrovství Slovenska a Podkarpatské Rusi, titul přeborníka si připsal v letech 1929, 1933 a 1936. Poté se pochlapil v kvalifikační soutěži o postup do nejvyšší soutěže, kde proti němu stály Viktoria Žižkov, Baťa Zlín, Hradec Králové a Šumperk. A ze druhého místa do ní pronikl.

Zapsal tak vskutku historický zápis do dějin svérázného kraje, z něhož pocházel. „Na Podkarpatské Rusi si nás moc vážili, byli jsme slavní, vždyť jsme to dotáhli až do 1. ligy!“ vzpomínal nejslavnější člen kolektivu brankář Alexa (Olexa) Bokšay, posléze nástupce Františka Pláničky ve Slavii Praha, v monografii Gentleman trávníků a školních tříd od spisovatele Tomáše Piláta.

Zázemí klubu bylo ovšem i na tehdejší dobu hodně spartánské, přímo žalostné, z dnešního pohledu by v žádném případě neprošlo licenčním řízením. „Po zápasech jsme se umývali v lavoru za maringotkou, pochopitelně studenou vodou, každý na nás přitom viděl. O trávníku se nedalo ani mluvit, hřiště samý výmol, byla to spíš překážková dráha,“ přibližoval Bokšay specifické podmínky.

Ale Rusj Užhorod v nich slavně uvítal nejvyšší soutěž. Pravda, pouze na jednu sezonu v níž získal pouhých osm bodů. Neskončil ovšem na poslední příčce, ještě horší byla Moravská Slavia Brno, která nasbírala jen tři body. A užhorodský tým ji dvakrát porazil, venku 3:1, doma dokonce 5:0. Třetí výhra – nečekaná, šokující – přišla ze hřiště Viktorie Žižkov.

Užhorod ovšem schytal i potupnou desítku, dvouciferný příděl mu na Letné nadělili slávističtí ostrostřelci. „Neměli jsme na to,“ připustil Bokšay, který ani jednou nevychytal čisté konto, při demolici Moravské Slavie v Užhorodu stál mezi tyčemi jeho náhradník Vasyl Fedak.

Tým Rusj Užhorod dostal brzy přezdívku „létající učitelé“. Profesi vzdělávání dětí totiž vyznával téměř celý tým. „Jenom dva nebyli učitelé, jedním z nich byl hradecký Frýba,“ rozkryl pozdější trenér československé reprezentace Bokšay , který v Praze učil na chlapecké škole v Dejvicích, během protektorátu Čechy a Morava přešel na Durichovo náměstí (dnešní náměstí Svobody) a po roce 1948 do školy na Krupkově náměstí v Bubenči, kde k tělocviku přibral i výuku ruštiny.

A proč létající? To je nasnadě. Z nejvýchodnější části republiky, konkrétně z Užhorodu, bylo do mnohých ostatních ligových sídel nesmírně daleko. Dvakrát se mužstvo například představilo v Plzni, vzdušnou čarou muselo urazit 600 kilometrů, po podzemní komunikaci by to vydalo skoro tisíc. A proto se na některé zápasy létalo speciálním jednoplošníkem.

Fotbalisté zakarpatského klubu velkou stopu v ligových análech nezanechali, ale jejich osudy byly pohnuté. Stejně jako osudy celé „první republiky“. Profesionální statut si po sestupu ponechal jen brankář Bokšay, který se Slavií Praha dobyl o rok později Středoevropský pohár. Ostatní postupně mizeli z fotbalové ale i občanské scény.

Michala Škiriaka povolali za války do maďarské armády a pochovali ho v hromadném hrobě kdesi u Stalingradu. Andrij Bendas padl jako voják československé armády na Dukle. Kapitán mužstva Jurko Krajňak přežil deset let v sovětském gulagu, učit už ale po návratu nesměl, tak truhlařil.

Vasyla Radyka zavraždili vlastní syn se snachou, protože jim neodkázal dům. Edmund Ivančo, říkali mu Deny, havaroval na Slovensku s nákladním automobilem. Přimáčkl ho sud s benzinem a uhořel. Volodymyr Kobzjar, posila ze Lvova, po válce utekl na Západ, dostal se až do Ameriky, kde také zahynul při autohavárii.

Nebezpečný útočník Josyp Kryž se odstěhoval do Budapešti, kde se stal starostou XIII. obvodu. Jeho mladší Pavlo žil v Praze, když se po letech mohl podívat do rodného města, jeho srdce to nevydrželo.

Užhorodský tým zpestřil ligovou soutěž na jediný ročník. Ale i jeho účast mezi československou fotbalovou elitou dokumentuje, jak pohnutá to byla doba.