Sparta pustila do Pardubic démona. Uspěl už osmkrát, kde jiní nemají šanci

Byl to počinek, který se jen tak nevidí. Během několika minut vynikl dvakrát pardubický brankář Florin Niță v situaci, kdy jeho šance na úspěch jsou docela mizivé: chytil penaltu. A to proti němu stál vyhlášený střelec – brněnský útočník Jakub Řezníček.

Pardubický trenér Radoslav Kováč neskrýval nadšení. „Je to démon,“ nebál se silného přirovnání. „Díky němu jsou naše naděje na záchranu zase vyšší,“ promítl brankářův počinek do prospěchu celého týmu.

Niță nejspíš démon je. Už v české lize zlikvidoval osm pokutových kopů.

Tři chycené v pardubickém dresu během jarní sezony jasně dokladují, jak je Niță pro mužstvo nesmírně cenný. „A to ho právě moc posiluje,“ odhaluje Martin Shejbal, trenér pardubických brankářů. „Cítí, jak je na něm tým závislý, jak na něj spoléhá, naopak je pak vděčný, že po ztrátě první pozice ve Spartě dostal šanci ukázat, že je pořád dobrý,“ rozebírá duševní rozpoložení zimní posily.

A poodhaluje, proč je Niță v chytání pokutových kopů tak účinný. „Po tréninku zůstává a hráči na něj kopou aspoň dvacet penalt,“ prozrazuje Shejbal. „Zatímco jiní gólmani tohle přímo nenávidí, on to vyžaduje,“ zdůrazňuje. „I když se mu třeba nedaří a chytí jen dvě, pořád tím získává další praxi,“ dokladuje.

K tomu se přidává i důkladná příprava, přestože může být někdy skoro zbytečná. „Před utkáním v Brně jsme zkoumali Řezňu (Jakuba Řezníčka), jednou pošle míč doprava, jindy doleva, pálí i nahoru, je univerzál,“ doznává Shejbal, že návod, jak na nejlepšího střelce ligy, nenašli.

Přesto Niță uspěl hned dvakrát. „On se spíš rozhoduje intuitivně, spoléhá na svůj instinkt,“ říká Shejbal. „Má obrovské zkušenosti, dokáže soupeře svých chováním a pohyby přinutit, aby si vybral stranu, kterou chce,“ rozebírá pardubický kouč. „Jako u Řezni, druhou kopl ze svého pohledu doprava a Florin tam byl,“ konstatuje.

Umění rozpoznat počínání střelce, kterým je Niță obdarován, potvrzuje i David Bičík, bývalý brankář Sparty Praha, jenž rumunského legionáře poznal jako spoluhráče a pak ho vedl v roli trenéra brankářů. „Přišel z rumunské Steauy už jako hotový brankář, a čím je zkušenější, tím lépe čte záměry protivníka,“ rozebírá.

Taktika nynějšího strážce pardubické branky je jednoduchá. „Moc neriskuje, nechodí napřed, čeká, jak se střelec rozhodne,“ odkrývá Bičík. „A pak se vrhne po míči, je strašně rychlý na lajně,“ vyzdvihuje jeho hlavní přednost. „Těží ze zákroku,“ uzavírá taktiku svého nedávného svěřence.

Před každým zápasem spolu probírali nejnebezpečnější hráče soka, jejichž rozbor jim připravili videotechnici. „Rozpoznat se dá mnoho,“ cení si tuto pomůcku Bičík. „Do kterého místa hráč kope, jak vytáčí nohu, zda se zpomalováním rozběhu snaží přinutit brankáře k pohybu,“ vypočítává.

A Niță je tak učenlivý a vyzrálý, navíc má vrozenou intuici, že se z něj stal v české nejvyšší soutěži drtič pokutových kopů.

Aniž by chtěl snižovat schopnost rumunského legionáře lapat penalty, upozorňuje velmistr tohoto oboru Antonín Panenka, že teď to mají střelci o dost složitější. Změnilo se pravidlo. „Za nás musel brankář stát nehnutě na brankové čáře, nesměl se ani klátit na místě a čekal, až bude míč ve hře,“ vysvětluje autor slavného zlatého dloubáku ve finále ME 1976. „Tedy až opíše dráhu svého obvodu, což bylo asi 70 centimetrů, a při prudké, umístěné ráně už neměl žádnou šanci zakročit,“ dodává.

Procentuální podíl úspěšnosti se pro střílející dost snížil. „Brankáři poskakují po lajně, naznačují pohyb, kam půjdou, mnohem snadněji protivníka rozhodí,“ tvrdí Panenka.

A dokládá to na faktech, osobní zkušeností z penaltových rozstřelů na evropských šampionátech. V Bělehradě 1976 se neprosadil ani československý hrdina Ivo Viktor (nevydařený Hoenessův pokus mířil nad), ani jeho německý protějšek Sepp Maier, který nechytil nic.

Při dobývání bronzu v souboji s domácím týmem na ME 1980 v Itálii byla bilance ještě horší: bájný Dino Zoff, kapitán světových šampionů z roku 1982, byl pokořený bez zásahu devětkrát, Jaroslav Netolička pouze s obtížemi zastavil šoulavku stopera Fulvia Collovatiho. „Bylo to pro brankáře složitější,“ opakuje Panenka.

Střelci pokutových kopů se dělili na dva druhy: první si vybrali předem místo a vypálili, druzí čekali na reakci brankáře. „To byli ti inteligentnější,“ upozorňuje Panenka. Jenomže právě to mají nyní obtížnější. „Brankáři různě poskakují, šermují rukama, těžko se odhaduje, co udělají,“ podotýká Panenka. Jeden recept však nabízí. „Delší rozběh, aby byl čas na zkoumání protivníka,“ předkládá. „Z místa je to skoro vyloučené,“ odmítá tento způsob provedení.

Ale jak bylo řečeno, umění pardubického brankáře nezpochybňuje. „Lapit osm penalt z dvaceti není náhoda,“ opírá se o statistiku. „Má určitě dobrý odhad, umí si přečíst soupeře,“ zkoumá Nițovy přednosti.

O Ivo Viktorovi se tradovalo, že chytání penalt není jeho nejvydařenější vědní obor, více se věřilo jeho náhradníkům – Alexanderu Vencelovi ze Slovanu Bratislava a Pavolu Michalíkovi z Baníku Ostrava. O něm šla dokonce pověst, že je na ně specialista. „Trochu to bylo nadsazené,“ směje se tomu člen zlaté party z evropského šampionátu v roce 1976.

Ale čísla hovořila jasně. „Já si chycené pokutové kopy nevedl, ale novináři zaznamenali, že jsem měl v Baníku sérii, kdy z jedenácti pokutových kopů skončil v síti jen jeden,“ hlásí až neuvěřitelný počinek.

Přitom souhlasí s kolegou Panenkou, že to měli dříve těžší, když se nesměli pohybovat ani do strany. „Kdo trefil mezeru k tyči, dal gól,“ přikyvuje Michalík. „Ale my chodili napřed,“ přiznává porušování pravidel s tím, že to rozhodčí tak úzkostlivě nehlídali.

Jedna výhoda tu však byla. „Sestavy se tenkrát moc neměnily, měl jsem načtené všechny střelce v týmu soupeře,“ prozrazuje Michalík.

S osmi chycenými pokutovými kopy je Niță jejich hodně zdatný drtič. „Je fakt dobrý,“ uznává Michalík.