Glosář: Slavia a Sparta v jarní Evropě, díl první

Fanoušci pražských „S“ se dočkali. Konferenční liga konečně zase práskla do koní. Na jedné straně Fenerbahce, na straně druhé bělehradský Partizan. Spokojenější s losem asi byli slávisté, celá řada z nich si právě Fenerbahce jako soupeře přála.

Fenerbahce–Slavia 2:3 (0:1)

A tak se sešívaní vydali do tureckých dálav. Rozhodně ne v optimálním rozpoložení po špatném startu do jarní části ligy, zároveň jsou neustále pronásledováni celou řadou zranění a také karetním trestem pro Baha, který tím pádem nemohl nastoupit. Navíc doma musel zůstat i trenér Trpišovský. Upřímně řečeno, když jsem koukal na úvodní sestavu červenobílých, říkal jsem si, že pravověrní fanoušci klubu z Edenu budou mít pocit, že mají před očima „vlčí mlhu“. Na pozici pravého beka Schranz, nalevo vedle sebe Plavšič a Oscar, uprostřed Traoré, nahoře Sor, s kapitánskou páskou Olayinka… Nebylo toho málo, co mohlo poněkud překvapit.

Nebudu lhát, když napíšu, že jsem od Fenerbahce nic velkého nečekal. Vím, před utkáním trenéři i hráči Slavie jeli povinnou mantru o tom, že istanbulský tým je velmi silný, mezinárodně ostřílený, s velkými jmény v kádru. Pokud jde o hráčské osobnosti, z velké většiny jsou na marodce a myslím si, že takoví Özil či Luiz Gustavo jsou dávno za výkonnostním zenitem a herní kvalitu mužstva by příliš nepozvedli. „Fener“ hrál to, co jsem si představoval, tedy nic. První střela – a ještě mimo – se narodila ve 28. minutě, jinak prakticky prázdná množina. Pozorováním hry v první půli jsem dospěl k závěru, že pokud neudělají sešívaní nějakou velkou chybu, muži ve žlutomodrém nebudou Aleše Mandouse příliš obtěžovat.

Samozřejmě, k tomu, že se domácí v prvním poločase prakticky k ničemu nedostali, velmi výrazně přispěli slávisté. Nenechali soupeře kombinovat, nutili ho k dlouhým nákopům, které bez problémů sbírali Kačaraba a Ousou, Mandous si sáhl na míč jen při neutralizaci přihrávek propadlých až za obranou linii. Navíc pokud by šlo o měření fyzické připravenosti, také bych jasně ukázal na Slavii. Když se k tomu v závěru první části přidal Traorého gól, při němž bránící hráči Fenerbahce předvedli neživý obraz na téma několik vidlí zapíchnutých v zemi, vše vypadalo pro českého mistra růžově.

Jenže propadnout takovému pocitu je výsostně nezdravé. Najednou poněkud bohorovní slávisté začali chybovat, Nejprve špatnou přihrávkou dozadu div neposlal Schranz ze hřiště Ousoua, poté Valencia poprvé v utkání přetlačil Kačarabu a napálil tyč a o chvilku později přišlo vyrovnání, kdy čtyři muži v sešívaných dresech bránili uvnitř pokutového území Pelkase toliko pohledem, nikoliv pohybem, a domácí šutér poděkoval gólovou střelou.

No nazdar, říkal jsem si, jenže i tentokráte platilo, že situace na frontě se mění každým okamžikem. A velký podíl na tom, že slávističtí příznivci nestačili propadnout trudnomyslnosti, měl Lingr, vystřídavší o půli Plavšiče. Rozehrál akci, která vedla k tomu, že skóroval Oscar, po pár minutách sám proměnil sólový únik a rázem vedli slávisté 3:1. Bohužel červenobílí nevyužili několik dalších šancí při rychlých brejcích, mohli dohrát zápas úplně v klidu. Místo toho se začal psát zase jiný příběh. Nejprve vznikl zmatek kolem střídání, když dlouho nebylo jasné, jestli má ze hry jít Sor, nebo Oscar, nakonec se na lavičku posadil Oscar a Olayinka musel hrát v závěru utkání levého beka. Právě Olayinka se přimotal ke druhému gólu domácích, když nechytatelně pro Mandouse tečoval střelu Kadiogla. Ovšem závěrečný tajfun se nekonal. Slavia dohrála zápas poměrně v klidu, žádnou další šanci Fenerbahce nepovolila.

Výhra venku, body do koeficientu, to se počítá. I když ne všechno lze chválit. Jindřich Trpišovský a spol. budou určitě řešit, jak vrátit do formy velmi matného Olayinku, Schranz se přes velkou snahu na místě beka logicky necítil dobře, ale má jistotu, že příště bude zase v sestavě Bah, přidám i čtyři rohy, čtyřikrát trefený soupeř… Na druhé straně velice dobrá produktivita, až na jeden moment v defenzivě výborný Kačaraba a Tomáš Holeš, to je pán. Šéf uprostřed, práce na velkém prostoru, dokázal se dostat i do šance, velmi dobrá práce. Hotovo ještě není, ale na postup je zaděláno solidně.

Sparta–Partizan 0:1 (0:0)

Před zápasem s Partizanem si Pavel Vrba vzpomněl, že jeho mladí odehráli pohárové derby se Slavií velice dobře. A tak šup s nimi zase do sestavy. Suchomel, Vitík, Karabec a k tomu Čvančara se postavili na trávník hned od začátku. Mladý obránce Suchomel sice proti Slavii hrál na levém beku, tentokráte nastoupil na pravé straně defenzivy místo Wiesnera, což mu – jako obounohému hráči – nečinilo ani ten nejmenší problém. Průběh utkání nakonec ukázal, že své si z mladých odehráli jen obránci.

Partizan nepřijel před bohužel takřka prázdné ochozy s myšlenkami na porážku. Hned v úvodu měl Holec co dělat se střelou Markoviče. Vedoucí tým srbské ligy není zvyklý prohrávat, v domácí soutěži (pravda, její kvalita je mírně řečeno velmi diskutabilní) jen dvakrát remizoval, jinak stále vyhrává, do play-off Konferenční ligy se dostal až z úvodního předkola, nic jednoduchého.

Přesto si páni Letné dokázali vypracovat střeleckou příležitost. Gólman Popovič se hodně natáhl při hlavičce Hancka, ale jinak se toho před brankami v první půli dělo pramálo. Nechci fotbalisty příliš bránit, ale hodně k tomu asi přispěl i trávník. Hodně klouzal, spousta vyšlapaných míst, dost hrbolatý. Jasně, je únor, těžko na Letné čekat hedvábný pažit, jako třeba na Anfield Road nebo Camp Nou, ale je dobré si uvědomit, že v mnoha případech prostě nejde hrát „z jedné“, i když to tak od obrazovky vypadá, ale pokud vám meruna nevypočitatelně poskakuje kolem kotníků, tak si mnohokrát rizikovější přihrávku z prvního doteku rozmyslíte a raději si zpracujete herní pomůcku na několikrát a poté už samozřejmě ztrácíte výhodné postavení a zhusta musíte hrát dozadu.

Ovšem to, co jsem viděl ve druhém poločase, se nedá omluvit ani mizernou hrací plochou. Vypadalo to asi takto: přihrávka, nepřesnost, souboj, ztráta míče, aut, špatné zpracování, ztráta míče, faul, přihrávka, faul… Jedním slovem k nekoukání. Když už toto schéma naznačovalo bezgólovou remízu, přišel jeden jednoduchý pas z hloubky pole, Menig vystartoval za záda Čelůstky, frnknul Hanckovi a v poklidu přehodil gólmana Holce, stojícího podle hesla jdu–nejdu kdesi na půli cesty z brány. Od té doby to byla ze strany Sparty zoufalá křeč. A to ještě Holec o chvíli později lapil jasnou gólovku Jojičovi. Nešlo nic, chyběl pohyb, chuť se opravdu rvát. Na hřišti už nebyl Karabec, který nevyužil šanci hrát na svém postu, na střídačce seděl Čvančara, s jehož výkonem také bude těžko trenér Vrba spokojen. Více na zemi než na nohou, jako útočník nevystřelil na branku, ztracený byl i Hložek. Ostatně bilance jediné střely mezi tyče za devadesát minut o ofenzivě letenských mluví více než jasně. Na podzim velmi dobrý Pešek se nedostal vůbec k ničemu, chyběla i podpora ze záložní řady. Výsledkem bezradného snažení o cosi byla jen krutě osamocená gólová šance v nastaveném čase. Tohle si starej Homolka nezasloužil.

Varovné pro Spartu musí být, že jí nevyšly herně ani výsledkově tři zápasy z posledních čtyř. Jasně, před odvetou není ještě nic ztraceno, ale pokud má mít tým Pavla Vrby postupové ambice, musí hrát o několik úrovní výše, včerejší výkon by znamenal další selhání se srbským soupeřem. A o tom už na Letné něco vědí.