Šilhavý: Nikdy jsem neříkal, že jsem Brückner. Ale něco snad za mnou je

Když se v roce 2021 vracela česká fotbalové reprezentace z mistrovství Evropy se skalpem nizozemského týmu u pasu, což jí vyneslo postup do čtvrtfinále, vyhříval se její trenér Jaroslav Šilhavý na výsluní oblíbenosti. Loni, když jím vedený tým nepostoupil na světový šampionát v Kataru a vypadl rovněž z elitní skupiny Ligy národů, se žádalo jeho odvolání. Vrtkavá je přízeň fotbalového fanouška.

U reprezentačního týmu už působíte pátý rok. Jak toto období hodnotíte?

Když to tak proberu, tak jsme tři roky byli docela úspěšní. Samozřejmě hodně nám práci komplikoval covid, ale šlo to pořád nahoru. Zachránila se druhá skupina Ligy národů, pak jsme postoupili do elitní, postoupili na Euro a tam pronikli do čtvrtfinále. Minulý rok se však už tak nepovedl. Nepostoupili jsme přes Švédsko na světový šampionát v Kataru, neudrželi elitní skupinu Ligy národů. To úspěchy rozhodně nejsou, to musím přiznat. Věřím, že rok 2023 bude už zase úspěšný a že na Euro 2024 postoupíme.

Čtvrtfinále na evropském šampionátu v roce 2021 stavíte ve svém trenérském životě na nejvyšší stupínek? Víc než klubové mistrovské tituly se Slavií Praha nebo se Slovanem Liberec?

Jednoznačně. Nechci snižovat titul ve Slavii a Liberci, ale probojovat se na reprezentační úrovni na evropský šampionát, zvládnout základní skupinu a pak v osmifinále přejít přes Holanďany, to je dosavadní vrchol mé kariéry.

Úspěšné roky vystřídal jeden nevydařený. Jak jste ho prožíval?

Jednou nahoře, pak dole, takový je sport. Člověk si vyhodnotí, proč to nastalo. Najde objektivní důvody – zranění, ztráta formy, bohužel český fotbal nemá nyní tolik nadprůměrných hráčů, aby to nebylo poznat. Pořád se připomíná Euro 2004 v Portugalsku, kdy jsme měli fantastický tým s mnoha silnými individualitami, byli jsme favority turnaje a kousek od velkého triumfu. To není povzdech, ale realita.

Zapomíná se ve fotbale rychle?

Nechtěl jsem použít otřepanou frázi, že není nic staršího než včerejší noviny. Ale je to tak. Vyhrajete, obrovský úspěch, jste na vrcholu blaha, ale druhý den už přichází práce a příprava na další utkání. Fotbal se nezastaví.

Každá porážka je nepříjemná, ale nemrzí vás nehezké zápisy do kroniky, jako například nejvyšší domácí prohra v samostatné české historii 0:4 s Portugalskem? Vešla do análů a jste pod ní jako trenér podepsaný.

Není to nic příjemného, i když trenér víc zkoumá, proč se tak stalo, co bylo příčinou. A v takové chvíli si navíc musí říct, že v těch kronikách je také to, že jsme porazili v kvalifikaci Anglii, postoupili na Euru do čtvrtfinále, že se také něco podařilo, co má vyšší hodnotu. Výhry i porážky k fotbalu patří. Jeden hodně nevydařený zápas nemůže přece všechno pokazit. Nikdy jsem si o sobě nemyslel nebo jsem nikdy neříkal, že jsem nejlepší trenér, ale nějaké výsledky za mnou snad jsou.

Dostal jste se na seznam vyvolených odborníků, kteří vedli český nebo předtím československý tým. Koho ze svých předchůdců si nejvíc vážíte?

Vážím si všech. Často mi připomínají Karla Brücknera, kterému jsem dělal asistenta, což je poměrně nedávná historie, určitě nesmírně obdivuju Václava Ježka a Jozefa Vengloše, kteří stáli za největšími úspěchy federálního týmu. Když se mrknu na Síň slávy v sídle asociace, kde jsou všichni vyfocení, je to příjemný pocit. Nikdy se mi ani nesnilo, že bych mohl být mezi nimi. Chovám respekt ke všem, kdo se zasloužili o naše největší úspěchy. Do této kategorie patří třeba stříbro z mistrovství světa 1962. Byl mi tehdy necelý rok, ale i tak považuji stříbrné medaile za největší úspěch v naší historii. Jsem moc rád, že jsem některé členy tehdejší party mohl poznat osobně.

Jako hráč jste v kronikách zapsán dvěma rekordy. Se 464 starty jste odehrál nejvíc zápasů v nejvyšší soutěži. Ceníte si toho?

Je to osobní ocenění, kolektivní úspěch je něco docela jiného. To se nedá srovnat. Já měl štěstí, že jsem hrál ligu dvacet let, nebyl jsem moc zraněný, stoupalo to. Nešel jsem ovšem ani ven, jiní hráči měli starty i v zahraničí, které se jim nepočítají. Loni mě o tento rekord připravil Milan Petržela, kterému jsem pogratuloval a přeju mu, aby dosáhl na pětistovku.

Byl jste rovněž dvanáctkrát vyloučen, tedy naopak nepříliš pozitivní rekord. Jak ten berete?

Nevím ani, kdo mi to spočítal, ale asi to bude pravda. Nebyl jsem surový hráč, jen jsem nikomu nic nedal zadarmo a neuhnul jsem z žádného souboje. Na tento rekord pyšný být nemůžu, na druhou stranu to vychází na jedno vyloučení za sezonu.

Další část rozhovoru s Jaroslavem Šilhavým přineseme vzápětí.