Rusko, Chelsea, peníze od Gazpromu. Co čeká světový fotbal, až skončí válka

Shrňme si základní fakta, není jich mnoho: Ruská armáda vtrhla na území sousedního suverénního státu, snaží se svrhnout ukrajinskou vládu.

A Mezinárodní fotbalová asociace FIFA, jakož i její evropská konfederace UEFA suspendovaly, tedy dočasně vyřadily, ruské týmy ze svých soutěží. Tohle opatření platí až do odvolání, jehož podmínky nebyly nijak specifikovány.

Jaký vývoj lze tedy očekávat ve světovém fotbalu v důsledku válečného konfliktu? To záleží v první řadě na tom, co se bude dít na válečném poli, v lepším případě pak u mírových jednání.

Nejkatastrofičtější variantu lze vyrýsovat na bázi možného rozšíření konfliktu. Ruský vojenský úder na některý z členských států NATO, dejme tomu v Pobaltí, už by vyvolal přímou vojenskou protiakci sil Severoatlantické aliance. Potažmo třetí světovou válku. Užití atomových zbraní by pak světovému fotbalu neskýtalo budoucnost prakticky žádnou, protože by se planeta nejspíš vrátila někam do doby kamenné.

Můžeme si namalovat i nejoptimističtější možný scénář, že válka skončí bleskově, třeba dnes nebo zítra, ruský prezident Putin uzná, že udělal chybu, stáhne vojska na své území, odstoupí z funkce a zamíří k soudnímu tribunálu do Haagu. V takovém případě by třeba FIFA a UEFA suspendaci Ruska ještě obratem zrušily a ruská reprezentace by se nakonec do boje o MS 2022 v Kataru ještě vrátila.

Ani jeden z těchto extrémních scénářů asi není pravděpodobný. Stane se tedy nejspíš „něco mezi tím“. A právě v takto nastavených mantinelech tedy zkusme další fotbalový vývoj predikovat.

Je prakticky jisté, že se světový šampionát ve fotbale v prosinci letošního roku uskuteční v Kataru bez účasti ruského týmu. V kvalifikační skupině skončil druhý za Chorvatskem, v březnu měl hrát baráž. Nejprve s Poláky, v případě úspěchu pak se Švédy, nebo s Čechy.

Všechny tyhle asociace řekly, že s Rusy hrát nemíní. A pak to bylo chvíli na FIFA, zda nechá díky bizarní sérii kontumací postoupit Rusy, anebo je naopak ze soutěže vyřadí. Šéfové světového fotbalu si vybrali druhou z těchto možností. Pokud už tedy nedojde k nějakým nečekaným zvratům, proběhne koncem března baráž bez Rusů. A tím by se jejich cesta do Kataru měla uzavřít. Ani prezident Putin tedy nebude mít důvod na přehlídku světového fotbalu odcestovat.

Na slávě fotbalových hvězd se tedy na rozdíl od roku 2018 nepřiživí. Dlužno říci, že za snímky s Brazilcem Ronaldem nebo německým šampionem Lotharem Matthäusem, s nimiž se před Kremlem producíroval ve společnosti Gianniho Infantina, prezidenta FIFA, svým způsobem velmi dobře zaplatil. Ne ze svého, samozřejmě, z ruského.

Odhaduje se, že do výstavby stadionů a úpravy infrastruktury spojené s pořádáním fotbalového MS 2018 v Rusku nateklo celkem 14,2 miliardy dolarů, nejvíc v historii fotbalu.

O čtyři roky dříve pořádalo Rusko v Soči zimní olympijské hry. Vybudovalo také okruh pro Velké ceny formule 1. Chtělo se světu prezentovat jako mocná, přátelská, kvetoucí země.

Imageová monstrakce měla vyvrcholit finálovým zápasem světového šampionátu, který se hrál 15. července 2018. Sledovalo ho takřka 80 000 diváků na stadionu v moskevských Lužnikách a podle odhadů až 1,12 miliardy televizních diváků. Ti všichni viděli výhru Francie 4:2 nad chorvatským soupeřem.

Ale plány putinovských imagemakerů v souvislosti s finále nedopadly dokonale. Průběh finále narušila průnikem na hrací plochu skupina Pussy Riot, která v kostýmech připomínajících uniformy poukázala na situaci politických vězňů v Rusku.

A přišla ještě jedna zdánlivě drobná chyba v bontonu, která však v sobě nesla i odpovídající symboliku. Předávání trofejí a medailí totiž provázel prudký déšť. A zatímco nad Putinovou hlavou držela ochranka po celou dobu deštník, o francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a chorvatskou prezidentku Kolindu Grabarovou Kitarovičovou se v tomto ohledu dlouho nikdo nestaral. Prostě mokli, zatímco hostitel Putin byl pěkně v suchu. A hosté ho absolutně nezajímali.

Neutekly ani čtyři roky a v tehdejším nezdvořákovi diagnostikoval válečného šílence dokonce i český prezident Miloš Zeman. Zatímco v létě 2018 byl Vladimir Putin v podstatě hlavní hvězdou právě popsaného ceremoniálu s trapným odstínem, v Kataru už nejspíš nebude jeho přítomnost žádoucí. A nebude k ní ani důvod.

Není od věci dodat, že jednání blatterovské exekutivy FIFA, na kterém byla 2. prosince 2010 přidělena pořadatelství MS 2018 Rusku a MS 2022 Kataru, patří mezi nejskandálnější body v dějinách světového fotbalu. Vyšetřování možné korupce spojené s tímto výběrem dodnes probíhá.

Co se pořadatelství nejsledovanější fotbalové akce týče, nelze asi očekávat, že by se turnaj do Ruska hned tak vracel. Pořadatelství MS 2026 je přiděleno USA, Kanadě a Mexiku, o MS 2030 se uchází řada zemí včetně Číny. V historii už několik zemí pořádalo fotbalové MS dvakrát, ale obvykle ve velkém časovém odstupu.

Rusku není v současnosti přiděleno ani pořadatelství žádného mládežnického či ženského fotbalového MS.

Pokud se naplní očekávání a Rusko na MS 2022 hrát nebude, neztratí tím turnaj příliš na své sportovní úrovni ani prestiži.

Tým Ruska nebo předtím Sovětského svazu se fotbalového MS účastnil v historii celkem desetkrát. Na MS 1966 v Anglii obsadil čtvrtou příčku, na zmiňovaném MS 2018 se Rusové v domácím prostředí dostali překvapivě do čtvrtfinále.

Na evropských šampionátech jsou Rusové, tehdy ještě Sověti, úspěšnější s jedním titulem a dalšími třemi finálovými účastmi, posledním výraznějším úspěchem tu bylo 3. místo z Eura 2008.

Obecně je v současnosti ruský reprezentační tým považován za příslušníka evropské či světové špičky. Na žebříčku FIFA mu patří 35. příčka. Pro srovnání: i český tým je výš, na 31. příčce.

Ruští reprezentanti prakticky bez výjimky působí v domácí nejvyšší soutěži. Jsou tam ekonomicky dobře zabezpečeni a nemusí se adaptovat na západní životní styl, což je pro ně leckdy obtížné.

Nejdražší transfer ruské fotbalové historie je spojen s Alexandrem Golovinem (30 mil. eur) z CSKA Moskva do Monaka po MS 2018. Z toho plyne, že Rusové na fotbalovém trhu, kde hodnota superhvězd stoupá už i přes 100 milionů eur, nepatří mezi nijak žhavé fotbalové zboží.

V Chelsea dříve působil Jurij Žirkov, v Tottenhamu Roman Pavljučenko, v Arsenalu Andrej Aršavin. Ten se po následném působení v Kairat Almaty v kazachstánské lize „blýskl“ naposledy koncem roku 2018, kdy svět obletěly obrázky, jak ze striptýzového baru v Petrohradu zcela namol odjíždí na koni…

Pro srovnání: Ukrajinským fotbalistům se v posledním období daří, na zatím posledním turnaji Euro, který se hrál loni v létě, se blýskli účastí ve čtvrtfinále. V evropských klubech se prosazují Olexandr Zinčenko v Manchesteru City, Ruslan Malinovskij v Atalantě Bergamo, Roman Jaremčuk působí v Benfice, Andrij Jarmolenko ve West Hamu. Do širšího reprezentačního kádru patří i Taras Kačaraba z pražské Slavie.

Co se týče kvalifikace MS 2022, skončili Ukrajinci ve skupině druzí za Francií a v březnovém termínu by měli hrát také baráž. A to ve Skotsku, v případě úspěchu pak v Rakousku či Walesu. Potíž je ale v tom, že ukrajinská liga je kvůli ruské vojenské agresi samozřejmě přerušena, takže reprezentanti působící v domácích klubech, především v Šachtaru Doněck a Dynamu Kyjev, nyní nemají herní praxi.

A nejen to. Na sociálních sítích se objevily i fotografie a informace, podle kterých se hráči Dynama Kyjev v uniformách a se zbraní v ruce aktivně podílejí na obraně svého města. A není na tom nic šokujícího, na Ukrajině je vyhlášena plná mobilizace, branná povinnost se týká všech mužů od 18 do 60 let věku. Tedy i fotbalistů žijících na ukrajinském území.

Jak za těchto okolností sestaví trenér Oleksandr Petrakov reprezentační tým pro březnová barážová utkání, není jasné. Pokud nedojde k odložení zápasů na pozdější termín, museli by patrně Ukrajinci sestavit tým z hráčů působících v zahraničí.

Specifickými dějinami regionu je krutě smýkán i jeden z nejsilnějších východoevropských klubů Šachtar Doněck. Jeho aréna byla poškozena dělostřeleckou palbou už v roce 2014, v časech ruského útoku na Krym a separatistických bojů v oblasti Donbasu. Od té doby klub nastupoval ke svým zápasům ve Lvově. Ani tam se ale samozřejmě nyní fotbal hrát nedá.

„Žiju ve druhé zemi a prožívám už třetí válku,“ konstatoval posmutněle Darijo Srna, dlouholetý kapitán chorvatské reprezentace a Šachtaru Doněck, nyní jeho sportovní ředitel. Na mysli měl válečnou vřavu spojenou s rozpadem Jugoslávie, boje o Donbas a současnou ruskou agresi.

Šachtar Doněck je specifický svou sportovní cestou. Dlouhodobě si vybírá talentované brazilské hráče, zakomponovává je do svého kádru. A řadu z nich pak už úspěšně prodal do západní Evropy. Fred odsud odcházel do Manchesteru United, Fernandinho k sousedním Citizens, Douglas Costa hrával za Bayern Mnichov…

Současná brazilská ekipa v Doněcku byla logicky aktuálním válečným děním velmi vyděšena a spolu s rodinami vysílala po sociálních sítích zoufalé signály, že má problém dostat se domů. Nakonec se to i díky osobní intervenci šéfa UEFA Aleksandera Čeferina cestou přes Moldavsko a Rumunsko Brazilcům podařilo.

Jak bude ale po válce vypadat obnova ukrajinské ligy a zejména pak velkoklubů typu Dynama Kyjev a Šachtaru Doněck, zůstává otázkou. Fanouškovskou podporu a tradici mají kluby obrovskou, záleží na tom, zda budou k dispozici ekonomické zdroje k jejich znovuobnovení. A také bezpečnostní situace v zemi bude určující pro to, do jaké míry zůstane ukrajinská liga pro cizince atraktivní.

Lze očekávat, že přinejmenším pro fotbalisty s vyššími sportovními ambicemi každopádně přestane být atraktivní ruská liga. Její sportovní úroveň a pomalejší herní tempo zaostávaly už před válkou, nyní se může výrazně snížit ekonomická atraktivita soutěže, a to nejen v závislosti na prudkém poklesu hodnoty rublu. Co je nejdůležitější: vytratit se mohou sportovní cíle, pokud UEFA nevrátí ruské kluby do evropských pohárů.

O tom, že v nich ruské kluby zrovna neexcelují, svědčí i průběžný stav aktuální sezony. Suspendace ruských klubů postihla jen Spartak Moskva, který měl hrát v Evropské lize proti Lipsku. Ostatní ruské celky už ze hry vypadly.

Pro zajímavost – na soupiskách ruských ligových týmů figuruje nyní 132 zahraničních fotbalistů, kteří tak zaplňují zhruba třetinu „pracovních míst“. Největší zastoupení má se 13 hráči Brazílie v čele s Malcomem (dříve Barcelona), dále je tu 9 Chorvatů či 8 Srbů. Český fotbal zastupuje Jan Kuchta, který v zimě přestoupil ze Slavie do Lokomotivu Moskva za 5 milionů eur. Zda už za něj Rusové před uvalením mezinárodních ekonomických sankcí stihli něco zaplatit, není známo.

„Honza je v Moskvě, normálně trénuje a měl by v týdnu nastoupit v utkání Ruského poháru,“ uvedl hráčův agent Milan Martinovič. Debatu o tom, zda útočník za daných podmínek v Rusku setrvá, v tuto chvíli odmítl rozvíjet, téma je velmi citlivé. Markus Gisdol, německý trenér Lokomotivu se s věcí tolik nepáral. Sebral se a Rusko opustil. „Nemohu pracovat v zemi, jejíž lídr je zodpovědný za válku v Evropě,“ citoval ho Bild.

Podobně jako fotbalista Jan Kuchta s českými médii o ožehavém tématu raději nekomunikuje ani osmička českých hokejistů, jejichž týmy ještě pokračují v play-off KHL.

Ve druhé ruské fotbalové lize působí jako trenér Orenburgu Marcel Lička. Do nejvyšší soutěže by se hypoteticky mohl vracet i Alex Král, který ve West Hamu toliko hostuje ze Spartaku Moskva.

Ačkoli žije už léta v Anglii, prožívá intenzivně současnou krizi, kterou vyvolala ruská agrese na Ukrajinu, bezpochyby i Petr Čech. Legendární brankář působí v managementu slovutné Chelsea. Potíž je v tom, že vlastníkem klubu je (a navzdory úhybnému manévru jím i nadále zůstává) ruský oligarcha Roman Abramovič.

Ten sice odmítá, že by měl kdy s Vladimirem Putinem něco společného, mediální zdroje ale uvádějí něco jiného, poukazují na jejich dlouhodobou přátelskou i obchodní vazbu. Abramovič tak může v Británii čelit výrazným sankcím vůči své osobě a svému majetku.

Sankce ho zasáhly už v době krymského konfliktu či bojů o Donbas a Luhansk. Od té doby Abramovič používá při vstupu do Británie izraelský pas. Tehdy se také objevily první spekulace o možnosti, že by Chelsea prodal. A mezi zájemci nescházel ani tehdy nejbohatší Čech Petr Kellner. Ten už londýnský klub nekoupí, zahynul při havárii vrtulníku loni v březnu. Další český miliardář Daniel Křetínský pak v mezidobí spojil svůj investorský apetit s jiným anglickým klubem, s West Hamem United.

Kdyby se Abramovič rozhodl Chelsea prodat, kupce by jistě našel i mimo Českou republiku. Zatím zvolil variantu převedení Chelsea pod správu klubové nadace. Významné slovo při řízení klubu zastávají nyní členové managementu Marina Granovská a Petr Čech.

Bývalý český reprezentant poskytl k celému tématu velmi rezervované vyjádření: „Nemůžeme popřít, že v Evropě existuje konflikt a válka, která se týká každého. Každá lidská bytost má své myšlenky s těmi, kterých se to týká, a v našem klubu je to stejné. Samozřejmě doufáme, že se situace co nejdříve vyřeší. Jako klub se chystáme na zápas a snažíme se dělat věci normálně, ale je to rušivé nejen pro hráče, ale pro všechny na celém světě.“

Nejostřeji se k věci vyjádřila Abramovičova dcera Sofia, která naopak na sociálních sítích označila Putina za strůjce války.

V současné chvíli lze každopádně zpochybnit všechno. Jak další budoucnost Chelsea, na které se krize odráží v odvozené rovině, tak především budoucnost ruských reprezentací nebo ruských klubů. Jak dlouho vůči nim budou uplatňovány sankce, je ve hvězdách. Čím delší to bude období, tím hůř pro ruský fotbal, který tak zůstane od světa izolován.

Nejde jen o prosincové MS 2022 v Kataru. V říjnu letošního roku mají být ve Frankfurtu rozlosovány kvalifikační skupiny Eura 2024. Bude Rusko v osudí? Pokud ano, bude bezpochyby zajištěno, aby se ve skupině neutkalo s Ukrajinou. Což ovšem platí už delší čas, už od anexe Krymu.

Když se v Rusku hrálo zmiňované MS 2018, patřila Ukrajina mezi několik málo zemí, jež přenosy z turnaje nevysílaly. I to je střípek, který ilustruje tehdejší vztahy mezi oběma zeměmi. Aktuální ruská vojenská agrese ale vše posunula do ještě úplně jiné, krvavé roviny, v níž ruská strana prezentuje, že pro ni lidské životy nemají hodnotu.

I fotbalový svět si přestává hrát na neutrálního arbitra a stojí jednoznačně na straně Ukrajiny. Je připraven uvalovat na Rusko tvrdé sankce.

A je připraven na tom i ekonomicky tratit. Smlouva s ruským gigantem Gazprom generovala do rozpočtu UEFA ročně 40 milionů eur. To je zhruba miliarda korun.

Evropský fotbal raději tyhle krvavé peníze oželí, smlouvy rozvazuje. Nejspíš tak bude muset snižovat i částky, které nasliboval národním asociacím nebo klubům úspěšným v Lize mistrů a dalších soutěžích UEFA.